Dotyk zla

Viem sa ukážkovo nudiť aj pri majstrovských dielach. Orson Welles ( bytostne k nepoznaniu ) natočil vraj klasický, viac ako dobrý film-noir. Kto to tvrdí, nezávidím. Tento žáner bol stále mojou slabou stránkou, niečim čo ma vo svojej podstate nikdy veľmi nezaujalo, niečim čo som zrejme nikdy nepochopil. Nuda na krájanie, a nuda na krájanie. (05.09.2016)

Wellesov Dotyk zla bude vo mne evokovať pocit veľkého sklamania. Tešil som sa na film nabitý skvelými menami, ale netrvalo dlho a pôvodné očakávania sa pod náporom nereálnosti, naivity a trápnosti rýchlo zmenili na nudu a odmietanie. Neviem, prečo bolo nutné každý detail vyjadriť tak, aby to pochopil nielen americký, ale aj mexický divák. Neviem aký zmysel malo deformovanie Wellesa do podoby nafúknutého štvorzubca. Neviem toho v spojitosti s týmto filmom oveľa viac, ale viem, že ma vlastne odpovede na otázky ani nezaujímajú. (26.10.2012)

Tak předně - viděla jsem 106 minutovou verzi z roku 98 a nemám nejmenší ponětí, čím se liší od předchozích dvou verzí. Po orgastickém začátku však přichází ničím vyjímečný příběh, který později dospěje k zcela průměrnému vyvrcholení. Po vizuální stránce je film totálně dokonalý, herci jsou výteční, ale něco tomu chybí. (18.09.2008)

Bez ohledu na míru Wellesovy kontroly nad finální podobou filmu (resp. jeho různými verzemi) považuji právě Dotek zla za jeho vrcholný počin. Kompozicemi i vyprávěním dynamický, téměř v reálném čase vyprávěný noirový příběh pádu policejního kapitána, připomínajícího chladnokrevným jednáním, vzezřením i způsobem snímání (z podhledu a v expresionisticky vychýlených úhlech) hororové monstrum, je pro mne vzorovou ukázkou „pure cinema“. Práce s několika plány akce, sugestivní vysoce kontrastní stínohra, akci plynule sledující a na měnící se pozice postav flexibilně reagující kamera (díky vedení naší pozornosti rozmístěním figur, změnami velikosti záběru a přerámováváním mohou klíčové scény filmu trvat několik minut, aniž by se to jakkoli projevilo na tempu vyprávění), přesný, často ironický a někdy záměrně diskontinuitní střih – to všechno přispívá k tomu, že styl nejenže strhává pozornost sám k sobě (aniž by narušil realistický, místy až dokumentárně veristický ráz řady scén), ale hlavně nese významy, posiluje příběh a přispívá k atmosféře permanentního ohrožení, před nímž není úniku (a to i ve scénách snímaných ve velkých celcích, zdůrazňujících izolovanost hrdinů). Bezútěšnosti napomáhá povýšení antagonisty na ústřední a skutečně fascinující postavu. Vargas a jeho milenka jsou oproti tomu relativně ploché melodramatické figurky, které chtějí hlavně vypadnout z předpeklí, v němž vinou úvodní exploze uvízli (jakkoli je pro liberální vyznění filmu i pro jeho téma hranic mezi různými reálnými i imaginárními prostory podstatné, že jde o smíšený pár). Ať jej vidíte poprvé nebo poosmé, Dotek zla vás dokáže překvapit porušováním hollywoodských žánrových konvencí, stylistickou promyšleností i tím, že nepůsobí chladně a strojeně (jinak by se zřejmě nestal kultovním). Není v něm takřka jediného „obyčejně“ působícího záběru (když už, s velkou pravděpodobností jde o některou z dotáček, nad nimiž neměl Welles kontrolu). Mnoho stejně poctivých a vtahujících učebnic toho, jak vyprávět obrazem, neznám. 95% Zajímavé komentáře: Adrian, Radko, Madsbender (23.12.2018)

Bohužiaľ nie. Uznávam Wellesa ako výborného režiséra, ale Dotyk zla ma jednoducho nenadchol. Celá ta hra zo svetlom, s atmosférou a s druhým plánom bola omnoho lepšie využitá v Občanovi Kanovi a aj napriek výbornému obsadeniu mi film nedokázal ponúknuť nič pamätné. To kto je zlý, nejaká vyhrotená situácia, alebo aspoň náznak stotožnenia, ktorý by mi pomohol zaujať nejaké pevné stanovisko v tomto neuveriteľne(až zbytočne) komplikovanom kolotoči vzťahov a obvinení, mi jednoducho nebol dopriaty. Film- Noir mal pre mňa vždy určité čaro, ale toto za vrchol žánru nepovažujem a už vôbec nie za vrchol Wellesovej alebo Hestonovej tvorby. Možno mi to fakt nesadlo a je to len dnešným dňom, ale okrem skvelej úvodnej jednozáberovky, je to všetko len hra svetla a tieňov nasadených na zápletku, ktorá je vo svojich vrcholoch až príliš ťažkopádna aby som z nej mal pocit, že sa pozerám na nestarnúcu klasiku. (13.01.2013)