Dáma zo Šanghaja

Řečeno s Trigorinem z Racka: ,,Nic jsem nepochopil. Ale s potěšením jsem se díval!" Bezprostředně po projekci jsem si myslel, že mám jasno, jak se to všechno semlelo, ale stačilo pár vhodně mířených otázek přátel, s nimiž jsem v kině byl, a sesypalo se mi to jako domeček z karet. Každopádně kdyby se mě někdo ptal, co to vlastně jen ten ,,film noir", zcela jistě bych ho odkázal na tento snímek. Je tu totiž úplně všechno: nádherná femme fatale, hrdinovy osamělé monology, doky, složitá zápletka, zrcadlové bludiště a dokonce i čínská čtvrť (to není projev rasismu dobrého Cimra, jen výraz dobové averze proti nejzprofanovanější rekvizitě šestákových detektivek). Tak trochu záhadný, přesto však podmanivě krásný film. Pro milovníky noirovek naprostá lahůdka - při posledním monologu se zblázníte blahem! (14.08.2015)

Facka Americké posedlosti kráskou z dob druhé války. Vlastně jen komentovaná a zevrubná analýza, ze strany Orsona Wellesa nebývale kritická. Unavený génius se filmařsky nepředřel, což nicméně nelze brát jako prvotní účel. Pokud bylo jeho cílem ostříhat a nabarvit božskou Ritu a až posléze natočit film, pak nezklamal. Na začátku pravda trochu usínal a přenášel na diváka lehkou nervozitu. Nicméně v druhé polovině tvrdil muziku výhradně jen on a to i na herecké stoličce. Výsadou Dámy ze Šanghaje je nesporně její odlišnost a nelpění na zažitých pravidlech. Kdyby jen cynický Welles chtěl, tak vyloudí i další překvapení, ale už se schylovalo k jeho neodvratnému konci za velkou louží. Kolik sil tam nechal, tolik smůly ho potkalo po dalším putování... (28.07.2009)

Orson Welles potvrzuje, že i muži mají své dny (v tomhle případě měsíce), protože Dáma ze Šanghaje je od geinálního režiséra tím nejslabším (místy i nudným), a přesto že obsahuje hlavně na konci výborné a nápadité scény plus po celý film svůdnou Ritu Haywortovou, tak nedosahuje žádných světoborných výsledků ani na linii emoční nebo technické. Ona právě Rita svým "jiným" vzhledem film malinko pohřbívá plus topornost Orsona Wellesa (která byla možná záměrem), i když v mém případě to bylo jedno, pro mě zůstane neskonale nádhernou pořád i kdyby byla dohola! __ První polovina se nese v duchu romantickém a noirkovské vyustění bych ani nečekal, ale poslední půlhodina nabírá na atmosféře i na tempu a vyvrcholení v zrcadlovém sále je úžasnou ukázkou geniální filmařiny. (21.03.2009)

Velice by mě zajímalo, nad kterými konkrétními věcmi přestal mít Welles při dokončování kontrolu. Celou dobu jsem totiž hynul z těch montážnických ekvilibristik, které z celého filmu dělají docela náročnou podívanou. Jak píšou ostatní, Dáma ze Šanghaje navíc několikrát změní prostředí a vlastně i žánry a je tak neskutečně podivným mišmašem, který občas přinese nějaký úchvatný, o samotě stojící záběr, ale v kontextu celku je opravdu spíše jen něčím jako experimentem na bázi sovětské montáže. I tak jsem ale rád, že jsem tuhle rozporuplnou legendu viděl, především kvůli slavnému zrcadlovému závěru a jak jinak, také kvůli Ritě. 5/10 (26.11.2016)

Je to asi rouhačství, ale pro mě nejuspokojivější Welles: Žádná velká témata ani velké příběhy jako v Občanu Kaneovi, Ambersonech nebo Falstaffovi, místo toho šestáková historka jako záminka pro radostnou filmařinu, která neslouží vyšším cílům ani si nic nedokazuje — v Cizinci vzorně naplňoval žánr a podlézal divákovi, tady si s žánrem pohrává, zápletku moc neřeší, nedoříkává věci, klidně si dovolí být ukecaný a teatrální — může, protože atmosféra jak bejk protože nádherné a funkční kompozice a svícení, které se naučil na „větších“ filmech — a protože podmanivý hlas, který z těch monologů dělá poezii — suché komentáře, nadhled, humor, dialogy, všechno trošku předimenzované, ale proč by ne (realismus není jediná cesta a může taky pěkně nudit) — postavy nejsou „uvěřitelné“, ale mj. díky výrazným typům v obsazení mají velmi živoucí rysy, vlastnosti, slabosti, vzájemnost a smutky, kterými oslovují a přece jen cosi netriviálního o světě říkají — soudní scéna (tragédie uprostřed (povedené) frašky, střihy mezi šachovnicí a porotou už už na hraně symbolismu, který neměl rád) — pouťová scéna (hotovej Bergman) — extáze z drobností jako závěrečný odchod skrz turniket, který už nejde otočit zpátky — studio podle něj „zkazilo“ hlavně hudbu (jeden stokrát přearanžovaný motiv a spousta mikymauzování), ale ona funguje. Klenůtek, pocitovka, esence Wellesova stylu, dát si znovu, pustit ženě (poslední bod splněn se značným ohlasem). (01.12.2018)