The Night Guest
Réžia:
Otakar VávraKamera:
Jaroslav TuzarHudba:
Jiří SrnkaHrajú:
Jiří Vala, Martin Růžek, Rudolf Hrušínský, Jana Hlaváčová, Světla Amortová, Vladimír Brabec, Jiří Štíbr, Marie Poslušná, Jaroslav Moučka, Antonín Šůra (viac)Obsahy(1)
Jednoho dubnového večera roku 1961 zastaví u motelu na benešovské silnici mercedes západoněmeckého podnikatele Hupperta. Sebevědomý obchodník, který kdesi po cestě "sbalil" naivní studentku Janu, si před hosty zdejšího bufetu nebere servítky a okatě dává najevo svou nadřazenost. Netuší, že svým arogantním chováním probouzí v jednom z přítomných lidí nesnesitelné vzpomínky. Vedoucí motelu Kalous totiž strávil část svého mládí v koncentračním táboře. Jedním z jeho trýznitelů byl právě takový člověk, jako Huppert... (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (79)
Zajímavé a závažné téma padnoucí za oběť schematické době... Škoda, že tenhle film nebyl natočen tak o pět šest let později... ()
Škoda přeškoda, tady bylo opravdu zaděláno na vynikajicí psychologické komorní drama. Film hned od začátku diváka chytne. Kvalitní herecké obsazení, příběh založený na dialozích. Vše je točeno v extrémně dlouhých ( někdy možná až moc ) záběrech, které dají vyniknout hereckým výkonům. Bohužel ve druhé polovině filmu se dostává do popředí příběhu ženská postava, která je zcela nesmyslně a špatně napsaná, nehodí se sem a diváka příliš nezajímá. Připadalo mi, jako by skrz její postavu chtě scenárista kritizovat mladou nadcházející "zkaženou" generaci. Film začíná směřovat jiným směrem, vytrácí se hutná atmosféra, tím i divákova pozornost a celý film se začne pomalu, ale jistě rozbředávat. Ale i chování hlavních herců mi někdy příliš nesedlo. Závěr se opět vrátí do kolejí vypjatého psychologického dramatu, ale výsledný dojem už na 4* nevystačí. I tak ale tento film nemůžu než doporučit, silných okamžiků tu je dost. ()
Ano, čistě technicky nelze tomuto všem režimům sloužícímu prostonárodnímu umělci ve vztahu k tomuto filmu nic vytknout. Rutinní Vávrova režie rádoby uměleckého filmu nijak nevybočuje z kontextu filmové tvorby té doby. Smutné však je sledovat herecké výkony nevěrohodných postav s až hloupým předurčením v rámci děje (obzvlášťě trapná je role R.H., představující jednoznačně a bezvýhradně - jako ze života že - zápornou figuru TOHO omezeného cynického postfašistického sudetoněmeckého(!) uřvaného zlého kapitalisty, jež určitě má navíc na svědomí nějaké ty české vlastence - nebo alespoň židy - a jež zcela jasně vyznívá jako karikatura), které odpovídají standardu jakéhosi proklamativního postsocrealizmu... Potenciálně výborní herci tak vlastně utápějí své role v toporných a stupidních dialozích, podivně upocený (ne)příběh vyznívá jako ubohý - z palce vycucaný - pamflet. Téma a vyznění filmu - to je nakonec totiž opravdový HNUS. Touto antiněmeckou agitkou, natočenou v době již uvolňující se poválečné politiky bolševického stalinsko-gottwaldovského antigermanismu si Vávra nejspíš léčil doznívající zbyky pošramoceného svědomí ve vztahu ke své protektorátní (nejméně) kulturní kolaboraci. Nechtěně pak toto "dílo" připomíná nechvalně proslulé (byť umělecky nepochybně silné) nacistické antisemitské filmy z doby třetí říše. Co však nejvíce mě dnes překvapuje a štve, je potlesk značné části současných hodnotících, svědčící o naprosté pomatenosti dnešních šašských inteleaktuálů - nepochybně ovlivněných obdobně hodnotnými díly, tvořenými generacemi nástupců protagonistů této hovadiny. Co říci závěrem? Hajl Vávra! Nasrat... - - - P.S: Milý -nmafane-, ano, možná jsem úplně mimo, možná se jen mýlím, možná je vše úplně jinak (protože pravda je stejně jen jedna, víš? ;-), ale není pravda(!), že >bezmezně pohrdám< tímto režisérem (viz mé hodnocení jeho jiných filmů). Toť k Vávrovi - a teď k tobě - když už ses o mě otřel. Mrkl jsem na tvůj profil - a s tím tvým hodnocením >Majora Zemana< jsem pochopil... :-D)) Jinak ale máš tam náhodou pár filmů, na kterých se shodnem. Zjevně máš ještě šanci... Howgh! ()
„Sedni si. Slyšíš? Dědku starej, vopelichanej.“ - „To zní hrdě…“ Upřímně řečeno to nechápu. Opravdu jsem věřil, že mě Noční host ohromí, ale nakonec se dostavilo spíš zklamání (snad z až příliš velkého očekávání). Příběh samotný mě zpočátku velmi bavil, ale cesta, kterou se postupně udával, mi moc nevoněla (samotný konec, nepříliš povedený, to vše jen podtrhuje). Svou vinu na tom nese i jistá poplatnost době, i když na druhou stranu nic, co bych nerozdýchal. Co jen to…aha, už vím, postavy. Přesněji řečeno neživotné karikatury. Jediný Hrušínský z toho vyšel ještě se ctí (jeho Huppert byl „správně“ slizký), ale se zbytkem osazenstva to už žádná sláva nebyla (na druhém konci pak stojí Hlaváčová, jejíž kreace Jany byla totálně mimo). V těsném závěsu jsou pak dialogy, které místy také nebyly z nejvydařenějších. Celkový dojem mě tak mrzí, protože dané téma si zasloužilo zpracovat lépe. Proto hodnotím pouze slabým průměrem. Nicméně, Vítkovi alespoň poděkuju za tip na My, zázračné děti, ten film vypadá zajímavě. ()
V čase, kdy na scéně nebobtná jedinácek „pan Grundig“ z Gablonz, ztrácí tohle psychologické drama o oživení traumat a nepopsaných listech rychle na své hustotě. Vinen je samozřejmě Rudolf Hrušínský.. Dobré je, že když už to i kvůli podivným dvojexpozicím nehodlá jet na plno na poli dramatu, najde se prostor na nuance odlehčení. „Více píce!“ ()
No konečně k mé radosti, že se ČT vzbudila a pustila nám něco.. :-) Úžasné lidské varování... 5 hvězdám mi vnitřně brání to, že jsem dřív viděl (opět s R.Hrušínským) inscenaci na podobné téma (na FD neuvedené) pod názvem Šachová partie..... ()
Z takto slibného námětu mohl vzniknout výtečný psychothriller. Bohužel nevznikl. Postavy nejsou moc dobře napsané, dialogy příliš účelové, děj se pachtí odnikud nikam a závěr tomu nasazuje korunu. Nemyslel jsem, že by mne film na toto téma s výtečnými herci pod vedením Otakara Vávry mohl takhle zklamat. 40%. ()
Hrušínský boduje jako vždy a strhává na sebe veškerou pozornost kdykoliv je na scéně. Hlavně za něj dám tu čtvrtou hvězdu, protože postava Valy mi přišla až moc afektovaná a byť se Hrušínský choval arogantně, tak zas takový peklo jim tam nedělal aby ho přiměl k takový reakci. Šlo to víc vygradovat, ale i tak kvalitní záležitost.70% ()
Od začátku do konce zajímavý film po formální i obsahové stránce. Je pravda, že leccos zjednodušuje a postavy jsou černobílé nejen díky kameře. Přesto to není primitivní snímek, který by dnešnímu člověku neměl co říct. Naopak. Válka a utrpení s ní spojené, právo na život, arogance, pomsta - to jsou nadčasová témata. Bohužel jsou trochu přibarvována politickými klišé. Z hereckých výkonů vyniká Hrušínského ztělesnění obchodníka Hupperta. Ostatní (Vala, Hlaváčová, Růžek) nehrají s takovou lehkostí, ale i jejich hrdinové se dají přijmout a celý film působí dost silně a rozhodně nenudí. Přestože mám k Nočnímu hostu pár výhrad, 4* si zaslouží. ()
Otakar Vávra byl jedním z největších příznivců širokoúhlého filmu u nás a obhajoval ho i jako dobrý formát pro filmy výhradně psychologické, které jsou tolik zaměřené na člověka a téměř vůbec na spektakularitu. Režisér se svůj názor po příchodu širokého formátu do Československa snažil dokázat činy a natáčel jeden širokoúhlý film za druhým. Noční host je komorním snímkem par excellence – celý příběh se odehraje během jednoho večera v poklidné hospodě mezi čtyřmi postavami. Téměř žádné exteriéry, důraz na dialog a výkon herců (z nich nejvíc vyniká Rudolf Hrušínský). Vávra s širokým plátnem pracuje dobře, ví přesně, jak ho použít, aby „nezabil“ komorní atmosféru – málo stříhá, dialogy nesnímá způsobem záběr/protizáběr, ale zabírá obě postavy najednou a hlavně zajímavě využívá postranní dvojexpozice, které nám dávají nahlédnout do vzpomínek nebo představ jednotlivých postav. Téma holocastu a traumat, které si z něj člověk odnese, je zpočátku rozehráno velmi slibně. V polovině, kdy scénu opustí Huppert, a přichází mladá Jana, se bohužel celková koncepce tříští, začíná se mluvit o něčem zcela jiném a hlavně nezajímavém. Na konci je nuda dovršena milými slovy o ničem. ()
Příběh tohoto filmu nás zavede do motelu u silnice. Zdejší hostinský už za ty roky poznal nespočet hostů. Na tohohle hosta ale jen tak nezapomene. Při rozhovoru s ním se mu totiž vrací vzpomínky na svého trýznitele a koncentrační tábor v němž strávil část svého mládí. PS. Vše ve svém komentáři pěkně vystihl uživatel PetrPan. ()
Výborný námět, nápaditá režie, skvěle vybudovaná atmosféra a to vše korunováno stoprocentními hereckými výkony. Tři muži, jedna hospoda, pár vzpomínek a co se z toho dá udělat. ()
Nadčasová konverzačka o relativizaci zla a vyrovnávání se s krutou minulostí. Vávra možná lehce generalizuje a prostřednictvím nabubřelého západního Němce hází tak trochu všechny Skopčáky na jednu hromadu, ale ruku na srdce, takovou chvíli po válce byl pro nás mrtvej Němec, dobrej Němec. Formálně se pak panu režisérovi podařil moc pěkný drahokam s deštivou nocí a opuštěným motorestem na cestě, kde lišky dávají dobrou noc a vytvořil tak báječnou atmosféru plnou napětí a strachu. Ačkoliv je Noční host pevně ukotven v reálném socialismu, nečpí budovatelským optimismem ani nedští heroické plameny spravedlnosti, v nichž by spálil nacistického kapitalistu, ale na příkladu dvou generací se jen a pouze vyrovnává s minulostí, kterou si dnešní divák neumí ani představit. Válečná generace se stále nedokáže s tou minulostí vyrovnat a ta poválečná ji vlastně zcela ignoruje. Vávra si možná trochu schematicky rýpl do nastupující zlaté generace, kterou prostřednictvím naivní dívenky Hlaváčové představil jako bezstarostnou a nabubřele cynicky hloupoučkou, ale brzy se s ni smiřuje a její dětskou čistotu staví do role budoucí naděje, což se krásně projeví v samotném závěru, kde divák sleduje v okně usmívající se tvář Hlaváčové v kontrastu k vyděšenému pohledu staré hostinské v podání Světly Amortové. Hrušínský jako slizký Němčour pochopitelně bez chybičky a Vala v roli bývalého koncentráčníka taky skvělý. Závěr pak příjemně dospělý. Čtyři velmi silné. ()
Vyrovnávání se s minulostí, kdy trýzněný má šanci to vrátit trýzniteli, to patří k mezilidským vztahům neustále. Tenhle film mě ale nudil, a podstatu zakopal. ()
Vynikající psychologické drama. Čtyři lidé, jedna noc a jediný výstřel. Troufám si tvrdit, že původní Aškenazyho divadelní hra, bezprostředně následovaná Vávrovým filmem, musela na přelomu padesátých a šedesátých let způsobit pořádný poprask. Téma je příliš citlivé, než aby se z něj stala jakkoli zploštělá konverzační hra, také částečně díky skvělým hereckým výkonům. Koncert, který zde rozehrává jedinečný Rudolf Hrušínský společně s Jiřím Valou, Martinem Růžkem a mladinkou, teprve třiadvacetiletou Janou Hlaváčovou, rezonuje až v momentě, kdy dochází k závěrečnému zúčtování s minulostí. Hrušínský se v postavě německého podnikatele Hupperta dokázal vyhnout karikatuře a vytvořil sice záporného, avšak plastického a do posledního detailu přesvědčivého hrdinu. Za zmínku stojí jistě i skutečnost, že se Vávra rozhodl snímek pojmout coby širokoúhlý černobílý film, přičemž ozvláštnil vyprávění několikanásobnými expozicemi. Souběžně s přitomným dějem tak mohl zobrazit retrospektivní vzpomínkové výjevy. A i když se celek, díky své kontroverzní náplni, pohybuje na hraně, rozhodně náleží mezi nejlepší filmová díla Otakara Vávry, věčně zápasícího s dobou a lidmi, kteří ji vytvářeli. ()
Při hodnocení Nočního hosta je dobré neplést si kritiku nacismu a jeho pohrobků s protiněmeckou agitkou - ono takových panáčků, kteří mluví jako Huppert v tomhle filmu, je totiž stále ještě dost... ()
Komorní drama sice zaujme výrazným herectvím, ale podání vzpomínek je složité a vyznívá nejasně. ()
“Jo, súdruh praporčík, život je, když nevíte, co bude zejtra. Podle plánu není žádnej život… Podle plánu není žádnej život. Nic se nedá naplánovat. Stačí jediná noc. Jediné setkání. Jediná, nevhodně pronesená, věta. Jediný neuvážený čin. Celý život, změněný v jediném okamžiku. Vynikající drama. Napětí do posledního okamžiku a nevydechnete úlevou... ()
Kvalitne rozbehnutá psychologická dráma sa v polovici filmu stratila vo vzduchoprázdne. Bola to veľká škoda, lebo sa Vávra dobre popasoval s divadelnou predlohou, temnou atmosférou, aj s výberom hercov. Záver už bol v poriadku. ()
Noční host je filmem, který uspokojí zejména milovníky komorních snímků a konverzačních dramat disponujících pouze několika málo postavami a omezeným prostorem, ale oplývajících o to silnějším vyzněním. Zároveň je ovšem filmem, kterému hrozí, že bude některými diváky hodnocen pouze jako antiněmecká agitka, neboť většina recenzentů sama nacistická zvěrstva nezažila a dnešní mladší generace se navíc často dívá na všechny filmy natočené za minulého režimu skrze momentálně módní a hojně vštěpovanou antikomunistickou clonu. Oprostit se od ní a ocenit prostou psychologii, která je leckdy hlavním obsahem mnoha z nich (byť občas s nějakou tou povinnou úlitbou), bez snahy hledat v jednotlivých snímcích za každou cenu věci, které v něm nejsou (a současný trend zachází do tohoto extrému, aspoň zde na čsfd mám někdy ten pocit), přitom v žádném případě neznamená schvalovat zločiny komunismu. Mnoha filmům z této doby a s tématem nacistických zločinů je vyčítána dobová politická objednávka a propaganda, v řadě případů tomu jistě tak bylo. Myslím si ale, že důvodem pro jejich vznik byl i fakt, že na rozdíl ode dneška tehdy většina lidí majících zkušenost s nacisty byla ještě naživu, a podobné filmy byly i snahou a způsobem, jak se s tímto celospolečenským traumatem nějak vyrovnat. Vzpomínky a bolest byly stále příliš živé. Noční host je v tomto ohledu film poměrně umírněný, a to i ve Valových vzpomínkách z koncentráku. Uznávám, že z tohoto tématu určitě šlo vytřískat mnohem víc. Samotný Vala hraje opět velmi dobře, byť více prostoru a energie projeví spíše až v druhé polovině filmu. Rovněž pan Růžek je v tomto filmu výborný a jeho postava je barevná, zpočátku ochotný pít s kýmkoli, kdo mu naleje, pak ale na straně přítele. Přesvědčiví jsou ve svých malých rolích též Brabec, Moučka či Amortová. Naopak Janě Hlaváčové jsem tu sedmnáctku prostě nevěřila a její střelenost byla tak nějak nevěrohodná a přes míru, nějak se to do filmu úplně nehodilo (i když při druhém shlédnutí už je to snesitelnější), jakkoli pozdější klidnější rozhovor to trochu vylepšil a hovor o štěstí byl dobrý. Člověku k němu stačí opravdu velmi málo, jen si to musí uvědomit a zároveň si ho vůbec dokázat všimnout, když se objeví. Zde jde o radost z přítomného okamžiku, štěstí z pouhé existence. Závěr s rybičkou chycenou a kachničkou střelenou pak byl opravdu dojemný a poslední záběr na vystrašenou matku a šťastnou Evu byl také výborný. Naprosto skvělý je zde ovšem Rudolf Hrušínský, který na sebe strhává většinu pozornosti a kterého má divák chuť zabít. Člověk skoro lituje, že se Kalous lépe netrefil, ač je zároveň kvůli témuž rád, že ne. Hlavní hrdina si totiž nezaslouží znovu trpět kvůli někomu takovému. Stejně tak divák zcela chápe, proč ho Brabec musí zatknout. Nelze jen tak po někom střílet jen proto, že je to arogantní hajzl s odpornými názory, a společnost nemůže fungovat, když bude každý brát spravedlnost do vlastních rukou. Neschopnost hlavního hrdiny mluvit o svých zážitcích je pak pochopitelná, můj otec nedokázal o svých zkušenostech z války také mluvit ani více než půl století poté. Tématu neschopnosti opravdového vzájemného porozumění mezi těmi, co tyto hrůzy zažili a těmi, kteří ne, i tématu touhy po novém životě a neschopnosti zapomenout se ostatně věnuje i film Milenci v roce jedna. Na Nočním hostu lze ještě ocenit i téměř noirovou atmosféru a pěkně využitý motiv deště včetně záběrů na kapky stékající po okenní tabuli. Zajímavý je ostatně i úvod filmu se zcela veselou hudbou, která kontrastuje s námětem a pozdějším vývojem příběhu. Když to tedy sečtu, jde o dobrý film, jakkoli je pravda, že konkrétně s Valou jsem možná viděla i filmy lepší. Malá úvaha na závěr. Hrušínského Němec podle mne žádnou karikaturou není, jak si zde někteří myslí. Takových bylo a mnohem horších, a mnozí se dodnes mají dobře, nebo dožili v klidu svůj život v Jižní Americe, Egyptě, USA, Německu i Austrálii, protože nebyla dostatečná politická vůle je potrestat. Vyprávěla mi kdysi naše rodinná známá, Židovka, která přežila Osvětim a pochod smrti, načež se ocitla na světě úplně sama, bez domova a jediného člověka, protože všichni její příbuzní, přátelé i známí skončili umučení, či v plynu, a která si posléze dokázala svou pracovitostí vybudovat nový život v Austrálii, že jak tak chodí po ulicích v Sydney, potkává tam Němce, o nichž ví, že jde o bývalé nacisty a esesáky, a že tam bydlí v těch nejluxusnějších vilách. Řekla: ,, Já nepřeju nikomu nic zlého, ale když je vidím a vzpomenu si na celou svou rodinu, tak mám pocit, že na tomto světě není spravedlnost." Pokládám za ostudné, že mnohé hrdiny protifašistického odboje a bojovníky za svobodu jsme nechali zemřít bez jakéhokoli díky, protože posledních dvacet, třicet let se připomínání zločinů nacistického Německa nehodilo do krámu. V módě byla a je politická korektnost, sypání si popela na hlavu za zločiny při odsunu, které ač jsou odsouzeníhodné, jsou nesrovnatelné s rozsahem nacistických zvěrstev. Lžeme si a zapomínáme, přestože bychom zapomenout nikdy neměli. Protože zapomenout znamená umožnit opakování. A neonacisté vesele fungují dál, i v samotném Německu a mnozí Němci si nechtějí svou vlastní minulost připustit, protože je pro ně příliš nepříjemná (což je ostatně pochopitelné). A my? Když si dnes najednou po letech naše hrdiny, jak už je u nás zvykem s křížkem po funuse, připomínáme, činíme tak ne z nějakého patriotismu, ale opět proto, že se hodí do krámu, tentokrát v souvislosti s EU, migranty atd. Zdravé vlastenectví je přitom v pořádku, protože jen když si člověk váží sám sebe, dovede si vážit i druhých a naopak. Nacionalismus postavený na pocitu nadřazenosti je naopak jedno z těch největších svinstev vůbec. () (menej) (viac)