Tri oriešky pre Popolušku

Tak jsem si o letošních Vánocích Tři oříšky zrevidoval. Nechci jí ubrat status kvalitní podívané, ale připadá mi, že je prostě až moc jednoduchá (ples se koná jen jeden) a i přes přítomnost postav macechy a nevlastní sestry se Popelka nemusí ani moc snažit a mnoho věcí jí spadne do klína tak nějak samo sebou. Dá se to srovnat s filmaři, kteří díky shodě určitých okolností točili poněkud jinak, než původně chtěli (sníh). Ovšem aby nedošlo k omylu, mnoho nadprůměrných složek snímku, notoricky známých, funguje i na mě (hudba, lokace, hlavní představitelka). Prostě jsem měl vždycky radši jiné dvě Vorlíčkovy pohádky, ve kterých mají vnitřní napětí i nástrahy osudu mnohem větší intenzitu a účinnost. Jak se budí princezny a zejména pak Princ a Večernice. To je aspoň majstrštyk! (02.01.2014)

Jistě, může se zdát v případě notoricky známé pohádce zarážející, ale před pár lety jsme dávali dohromady společnou knížku o ní. Byl jsem přitom požádán pokusit se pomocí detailního rozboru filmu odpovědět na docela široce položenou otázku, čím jsou vlastně TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU natolik výjimečné, že dosáhly takového tuzemského, ale především mezinárodního věhlasu. Byla to zajímavá výzva, protože i já je měl od dětství zažité především jako divák a v souvislosti s vánočním televizním časem... Tou odpovědí pro mě nakonec bylo vrstvení, které umožňuje spojit očekávané s neočekávaným, kdy jako diváci dostáváme i nedostáváme popelkovský příběh. Mnohem více než na poli vyprávění či výstavby světa mě ale TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU po analýze záběr po záběru překvapily svým filmovým stylem, protože jde o jeden z nejokázalejších příkladů práce s transfokátory (zoomy), s docela dlouhými objektivy v překvapivé kombinaci s inscenováním do hloubky, stejně jako s různými takřka avantgardními postupy. Tyto techniky sice pro většinu diváků zůstávají neviditelné, ale přitom se na nezaměnitelnosti filmu neopominutelně podílí (viz dále, strana 73-84). Po dvou letech od vydání knížky si můžete přečíst celou analýzu tady, i když už je po Vánocích (ale než řeknete švec, už se zase budou blížít, takže je to jedno ;)). (22.01.2018)

Nepochopitelný kult. Veskrze průměrné zpracování známého příběhu. Otravná hudba, které vévodí nesnesitelný hit božského Karla. Průměrné výkony charakterních herců (Menšík, Hlaváčová). U ústředního dua funguje pouze úsměv Šafránkové, předabovaný Pavlík strašnej. Holubi požírající luštěniny :) A největším zmarem je účast Zemanova prostituta Slávka Jandáka. Pohádka, kterou jsem příliš nemusel ani jako dítě. Čechům stačí ke spokojenosti skutečně málo. Ovšem uznávám, že z české pohádkové tvorby to patří mezi snesitelnější výtvory. (25.12.2016)

Kdo by se princi divil. Popelku není možné si nezamilovat. Krásná jako Libuška Šafránková, jemná, skromná, přitom vtipná, pohotová, správně přidrzlá a navíc umí střílet z kuše jako nikdo druhý, jezdit na koni a zkrotí nejen prince, ale i grošáka, kterého se bojí i šoltba. A stejně tak není možné si nezamilovat její příběh, který se po právu stal jednou z nejúspěšnějších českých filmových pohádek. Dokonce i ten Trávníček s Jandákem jsou tu snesitelní. Možná v mém žebříčku nebude stát na samém vrcholu, ale místo v první pětce má jisté. (31.05.2011)

Po nedávnom prečítaní 20-stránkovej, priam čarokrásnej, diskusie k novej nórskej iterácii tejto československej klasiky padla v pléne istá Bluntmanova interpretácia s touto súvisiaca, niečo vo význame, že bola na tú dobu relatívne progresívna a borila vtedajšie konzervatívne konvencie. To si vysvetľoval tým, že mal princ údajne foot fetish, čo bolo údajne v rozpore s tradičnými hodnotami, alebo, že medzi princom a jeho dvoma prisluhovačmi panovali nejaké homosexuálne tendencie. Tak som si povedal, že v tomto smere poctím toto skarhané obdobie roka a do zlatého fondu československej kinematografie opäť nazriem a rovno aj preverím, ako moc Blunťoš po večeroch droguje (nič v zlom). Vo výsledku som nútený konštatovať, že žiadne princove alternatívne tendencie som nespozoroval a rovnako ani jeho záľubu v papaní nožičiek. Tiež sa nie úplne stotožňujem s mániou Čechov a Slovákov a ich pravidelnou selekciou tohto Vorlíčkovho diela na sledovanie počas záverov rokov, no na druhej strane po troch každoročných pokusoch pochopiť začínam trochu chápať. Nejedná sa o najmárnejší výplod pod slnkom a hoci je príbehovo nechutne debilný, určité filmárske kvality bez debaty nesie. Ale rozumiem, že ak za čias komunistického aparátu nič lepšie v telke nebežalo, dá sa na tom lipnúť a kultovo & iracionálne uctievať aj doteraz x) (x) (21.8.2018) (24.12.2020) (24.12.2021) (24.12.2022) (24.12.2023) (03.01.2023)