Marketa Lazarová

Vůči jiráskovsko-vávrovskému popisnému ilustrátorství lze kontrovat dvojím: vláčně (tj. podestetizací - jako asketický Bresson, nebo úmyslně sterilní Soderberghův Che Guevara), anebo vláčilovsky (tj. přeestetizací - naducanými ornamenty, spiritualismem). Díky zařazení Markéty Lazarové do druhé sorty, čemuž napomáhají i kritici, kteří ji rádi opatřují vznešenými přívlastky a píší o ní jako o filmu duchovním a filozofickém, zůstává ale často přehlédnuta ojedinělá dobová věrnost filmu a usilovná dřina provázející natáčení. Ačkoliv by chaotická forma nasvědčovala malému štábu, který pobíhal pár dní v lesích se dvěma 16mm Arriflexama, zabralo natáčení včetně příprav několik let, štáb strávil dva roky někde na Šumavě, aby přivykl středověkému myšlení, speciálně kvůli Kozlíkovcům se sháněly chlupatý koně, kvůli věrohodnosti zas opravdový kovový drátěný košile a smolníky z koudele, na filmu dělal oscarový výtvarník Pištěk atp. atd. ____ Dnes by něco takového vznikalo dost těžko ze tří důvodů: (i) V prvé řadě by do toho žádný producent dobrovolně nešel, a když, posunul by film k vančurovské hravosti na úkor tragické rapsodie, jak si ji vymínil Vláčil. Tehdy se natáčelo za komunistické peníze, čili o nic moc nešlo, kromě toho nezasahovaly partajní orgány, protože Vančura jako oběť heydrichiády byl nedotknutelný. Všechny spory probíhaly v rovině střetu imaginativního režiséra a prozaičtějšího dramaturga, který hodlal vtisknout příběhu nějakou alespoň základní kostru. Dnes dramaturga nahradil producent. Zatímco technická řemesla (kameraman, výtvarník, osvětlovač...) i díky zahraničním zakázkám natáčeným u nás neztratila svoji kvalitu, tvůrčí profese (scenárista a dramaturg zejména) se většinou pohybují v bludném kruhu nadšenectví a systému pokus-omyl. (ii) Druhak se vyčerpala levicová pohádka a nahradila ji apolitičtější fantasy. S tím, jak odtáhl komunismus, zmizely i mu blízké pohádky, jimž byla sociální spravedlnost vždycky blízká. Američani na tohle dávno našli recept a točí k vnějšímu světu lhostejné žánrovky, fantasy a růzmý alternativní vize středověku. Evropané si s tím nevědí rady, a když jim zmizí „velký nepřítel“, proti němuž by bojovali, jak se to přihodilo po Sametový revoluci, najednou nevědí kudy kam. Dnes nepřítele nemáme, tak si ho vytváříme uměle špatnými zprávami v médiích, zprávami tolik odlišnými od pozitivních zpráv a zakázané kritiky za totalitního režimu. A naopak, chtějí-li být Američané zaangažovaní, vylejzají jim z toho patetický srágory jako proti-bolševický paranoidní katastrofáky z 50. let. Někteří čeští tvůrci to ale doposavad nepochopili a točí pohádky i dnes. Pravda ovšem je, že na poctivou fantasy nemají peníze. Do jisté míry jsou to velice smutné postavy. Chcípaj a škubaj nožičkama. (iii) Pak taky původní dějinný a filmový kontext šedesátých let uměleckého kvasu je nenávratně ztracený. Mrtvý je i skvělý sodomita Menšík se svoji ovečkou a skoro až přepálený loupežník Kemr, s čapkou se stažený vlčí hlavy, pohan jak řemen. Hlavně by se ale musel najít někdo jako Vláčil, což byl dost úkaz. Sice permanentně nacamranej vermutem, na rozdíl od Bergmana, který když z někoho táhlo, letěl z placu, ale pořád kunsthistorik a vzdělanec. Beran s vizí. Švédský velikán ovšem Vláčila v renomé převýšil. Ovládnout svět a dosáhnout úspěchu jde nakonec často ruku v ruce s abstinováním, i Hitler jím byl. Oblíbený český filmový kritik, František Fuka, a jeden z nejrespektovanějších, Kamil Fila, jsou také vyhlášenými abstinenty. (07.02.2011) (menej) (viac)