Adelheid
Adelheid
Réžia:
František VláčilKamera:
František UldrichHudba:
Zdeněk LiškaHrajú:
Petr Čepek, Emma Černá, Jan Vostrčil, Jana Krupičková, Pavel Landovský, Lubomír Tlalka, Miloš Willig, Karel Hábl, Zdeněk Mátl, Alžběta Frejková, Josef Němeček (viac)Obsahy(1)
Pátý celovečerní film režiséra Františka Vláčila - počítáme-li rozlehlou vančurovskou poému MARKETA LAZAROVÁ "jen za jeden" - je jeho čtvrtou výpravou do historie. Na rozdíl od předchozích tří, ĎÁBLOVY PASTI, MARKETY a ÚDOLÍ VČEL, jde tentokrát o historii nedávnou, jejíž pamětníci budou tvořit většinu publika. ADELHEID se odehrává po konci druhé světové války v pohraničí, na severní Moravě. V čase oné neklidné hranice, kdy tu ještě žije neodsunuté německé obyvatelstvo, kdy mezi ním vedle zdeptaných a usmýkaných válkou a porážkou jsou i nepoučitelní, snažící se mstít a zabíjet. A kdy sem z vnitrozemí začínají proudit ti, kdo odsud museli kdysi utéci, a s nimi i nový osadníci, kdy s poctivými sem táhne i dav rabovatelů. Tuhle spletitou, dramatickou podobu místa a času navozuje Körnerův a Vláčilův film v dynamické vstupní scéně příjezdu bývalého důstojníka západní armády Viktora Chotovického, který má převzít správu majetku největšího nácka v kraji Heidemanna. A tento začátek je také až do samotného závěru jediným místem filmu, kde se šířeji rozevře kulisa doby. Neznamená to, že by však ve filmu chyběla. Podmiňju totiž celý příběh Viktora a Heidemannovy dcery Adelheid, sloužící mu na zámečku, jenž za války patřil jejímu otci. Vstupuje sem nejen jako minulost, kterou je každý člověk svázán, ale i jako přítomnost - v návštěvách strážmistra a jeho pomocníčka na zámečku, který je trvalým místem děje, a v závěrečném vystoupení bratra Adelheid, údajně padlého na východní frontě. Vstupuje sem, do místa jakoby odloušeného od okolního světa, navzdory iluzi, kterou si Viktor snaží vytvořit. Je to zvláštní hrdina: nevedla ho sem ani vášeň mstitele, ani touha po zbohatnutí, ani budovatelský elán. Přichází unaven válkou, nemocný osamělý. Člověk, který toužil po domově, nenašel ho a teď hledá aspoň klid a zdání domova. Upne se k Adelheid, upne se k ní tím více, čím víc poznává její lidskou tragédii. Nevidí v ní "Němku", ale člověka, a i když mezi ní a jím stojí přehrada řeči, hledá u ní porozumění, cit, věří v to, že může překonat minulost, hledá lidský kontakt. Složitý vývoj vztahu těchto dvou, plný napětí, chvilek porozumění, i nového odcizování, je jádrem filmu, vylíčeným s jemným citem pro všechno "nedefinovatelné", co v takové situaci mezi lidmi existuje a vzniká. Každý z nich vlkádá do tohoto vztahu své zázemí, a právě o něj se nakones Viktorova iluze konečně nalezeného domova a citového pouta rozbíjí. Není to hra, ale opravdový zápas těchto dvou se vším, co je v nich a kolem nich. Není to romantický příběh "velké lásky", spíš smutná a z hlediska z hrdiny nakonec i trochu trapná historie, protože se pokoušel vytvořit cosi, čím se chtěl vzepřít času a včerejšku, najít novou jistotu tam, kde byla už předtím zviklána a odsouzena ke zmaru.
Vláčil s velkým citem pro vnitřní atmosféru příběhu rozehrává vztah obou hlavních hrdinů, odhaluje jejich tajemství, vrší postupně všechno to, co nakonec vytvoří vnitřní svět jeho filmu. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (246)
František Vláčil 67-69,-Markéta Lazarová,Údolí včel,Adelheid.-Tomu říkám tvůrčí vzepětí ....... ()
Vynikající film slavného českého režiséra Františka Vláčila. ()
Kdybych se nepřiznal, že jsem se u filmu vcelku nudil, lhal bych. Ovšem ta nuda byla plánovaná. Je až s podivem, jak se Vláčilovi podařilo podat snímek, který vybízí ke zkratce, zjednodušení, patosu, tak civilně, prostě a nadmíru odtažitě. Vždyť kolik vypjatých situací ve filmu potkáme a kolik emocí to v nás vzbudí? Teď střelím trochu mimo mísu, ale Adelheid je Black Hawk Down, bez pitomého a přepjatého závěru. Vláčil natočil dokument a do poslední chvíle neuhnul z vytyčené cesty, nevydíral a nepodbízel se. ()
Překvapilo mě, že film natočil pan Vláčil v barvách. Ale pravda je, že jeho děj není až tak ponurý. Navíc, myslím, že svým dějem byl přece jen trošičku shovívavý k tomu, co se dělo po válce v našem pohraničí. I když zde režisér pěkně použil drobné detaily z jednoho místa k tomu, aby nastínil, k čemu docházelo. ()
Reziser Frantisek Vlacil bol proste genialny reziser, ktory mal cit pre film. Tuna sa jedna o koniec DRuhej Svetovej Vojny, pribeh sa odohrava kdesi na severnej Morave. Emocii je tuna pozehnane, herecke koncerty su na vysokej urovni. O co viac je emocii, o to menej je dialogov a nudy. Proste 60. roky v ceskoslovenskej kinematografii v plnej krase a nadhere : 87 % ()
František Vláčil byl génius! A měl koule tohle natočit v 69. Ale mám pocit, že co tehdy zarizli cenzoři, by dnes nedali lidi, protože se ještě moc nevede kladný vztah k Sudetským Němcům. Je to důvod, proč to zapadlo ?Hlavně nacpat do 90 minut tolik vrstev... No a Petr Čepek, škoda že tu s námi nebyl déle. Kdysi jsme se s tátou dlouho bavili, kdo byl kvalitou nejlepší český herec, on říkal Karla Hogera, já Petra Čepka a pořád si za tím stojím. 10/10 ()
Já nevím no, asi prostě nedokážu tak docenit tyhle staré filmy ale fakt mi to na 90% nepřipadá. Celé to je takové moc fádní bez většího děje. Někomu možná pointa stačí ale já očekávám víc. ()
Silné psychologické drama o vztahu dvou mladých lidí. O střetu mezi dobovou situací a touhou po normálním životě. Opět jsou v popředí obrazy, jejichž umně vytvořené kompozice mají hlubokou vypovídající příchuť složité atmosféry tehdejší doby. A opět s výraznou doprovodnou hudební kulisou. Opět ve výrazném poetickém charakteru způsobu zobrazení a vyprávění. Příběh je zasazen do období těsně po druhé světové válce, do oblasti, kde byli do té doby určujícím vlivem lidé německé národnosti. Doba, která byla poznamenaná minulostí i přítomností a všudypřítomným strachem, nepřála běžnému způsobu života. Byla to doba, která vyvolávala skutky páchané ze strachu, z nenávisti, z pomstychtivosti, z beznaděje, z frustrace, z vypočítavosti, ze sobectví, z nedorozumění, z přízemnosti, i z národnostních důvodů. A na tomto pozadí celkového chaosu a zmaru v oblasti všeobecné a rozsáhlé destrukce se rozvíjí složitý vztah dvou rozdílných lidí, kteří k sobě hledají cestu a přesto se vzájemně vzdalují a odcizují. Viktor Chotovický (skvělý Petr Čepek), poručík anglické armády, se po návratu do Čech stává správcem obrovského majetku zdejšího nejbohatšího Němce, jehož dcera Adelheid Heldelmannová (skvělá Emma Černá) pomáhá Viktorovi s prací v domě. Dva odlišní lidé s odlišnou minulostí i přítomností a budoucností, odlišným původem i životem, odlišnou řečí i způsobem současného vnímání světa. Jejich vzájemná cesta k tomu druhému není jednoduchá a je předem odsouzená k nezdaru, neboť všechny věci minulé, všechny předsudky i všechna očekávání jsou tak mocnou překážkou, kterou nejsou schopni vzájemně překonat. A tak přichází jen pudové vnímání a přijímání přítomnosti, která alespoň ve svých okamžicích může být důstojná a životu příjemná. Touha po normálnosti naráží na ničivost prostředí přítomnosti a nedávné minulosti. Marnost a beznaděj jsou hlavními atributy apokalyptické doby. Z dalších rolí: strážmistr Hejna (dobrý Jan Vostrčil), zodpovědný za správu oblasti, Adelheidinin bratr Hansgeorg Heidenmann (Zdeněk Mátl), který je na útěku z východní fronty, či gardisté Jindra (Pavel Landovský) a Karel (Lubomír Tlalka s hlasem Josefa Somra). Výrazný zážitek. ()
Smutný film výborne zahratý, s akoby rozhlasovým zvukom, o tom, že je niečomu koniec a nový začiatok nikde len samá beznádej a citová prázdnota, znásobena skorou zimou tmou opusteným kaštieľom.. brrrr .... zaslúžených 5b. Ďakujem pán Vláčil. ()
Churaví ta vypleněná zem. Jeho mlčenlivé charisma vkročilo do dveří a ona...stírá prach sudby, která je jí přiřčena. Ta dáma v černé, zajata v prosvítajících, polorozpadlých komnatách. Odevzdaně, jako mrákotná silueta, se tu a tam osmělí. Magický lyrismus hoří v chorálech ticha. Žár smrti, mystika plynutí, chlad života. Roztříštila se duše. Padáme, zasaženi bolestí. Hluboká střepina v srdci. Krvácející vzdech. Na krátkou chvíli rozevřít víčka, orosit, oslnit cit. Z věčného spánku tě probudit. Přetavit okovy, tvou podmanivou krásu vysvobodit, rozsvítit něhu v tvých plachých myšlenkách, pustit si tě do srdce. Kráska a potulný rytíř za svitu luny. Odrážet se v přítomných paprscích, ujímat se polibků, odletět ze světnice, nocí tmavou proletět jako éterické světlice. Zbortil se tón zbožného přání. Odvaha, kruté poznání. Dokonáno jest dílo nezastavitelných slz. Zlomené kroky. Teď kráčí světa kraj po širých lánech, kde mizí stopy Viktorovy. Snad blízko bude svému slunci, které mračna zahalila. ()
Nuda k posrání #85. Viz Osvícení. 30% ()
Začátek filmu mi přišel lepší, to vykreslování vztahů, resp. jejich vytváření v německém pohraničí. Někde v půlce se to zlomilo. Sice jsme byli neustále v napětí, jak se co promění, ale dlouho se to táhlo až přišlo, že se nic neděje. A pak se začalo dít až moc rychle. ()
miluju vláčila, miluju čepka. takže za pět. a stále nemůžu uvěřit, že jsem shlédnutí tohohle filmu pořád odkládala, protože jsem si myslela, že to bude nějaký válečný akčňák ;o) pokud berete někdo stejné drogy ;o), tak vám chci říct, že je to dost brutálně existenciální, trochu romaňťárna... a rozhodně je to u mě v kategorii "filmů, po kterých mi bývá psychicky i fyzicky špatně". ()
Propracovaná úvaha o nemožnosti se vrátit k počátku. Viktor chce po prožitých hrůzách války jediné: vrátit na počátek svého života, k bezpečí vytvářené domovem a hlavně maminkou. Ve svém fanatickém hledání záchytného bodu použije jako nástroj jedinou ženu ve svém okolí - Adelheid. Jenže ta má vlastní děsivou minulost a hlavně vlastní rodinu a tak se ocitne v kleštích, ze kterých je jen jedno východisko. Pomalé tempo vyprávění koresponduje s hudbou J.S. Bacha a nechává vyniknout každý lyrický či tragický detail (buranské hodování v rozbitém domě, pokus o návrat k pravidelnému řádu - úklid, dříví). ()
Málo který válečný/poválečný film má takový hluboký smysl jako Adelheid. ()
Emma Černá byla krasavice a v tomto filmu je tak dokonalá, že člověk nemůže přestat myslet na to, že by si to s tím Čepkem hned vyměnil. Ono to tak asi bylo myšleno jako záměr. Pan Vláčil se nebál tnout do tématu povalečného odsunu Němců, kterého se bojí filmaři i dnes. Za to mu patří můj vděk. Jsem rá, když se o tom mluví. A zejména stylem, ketrým je natočen tento film. 100% ()
Tak tomu se říká totální deprese, kterou ostatně dovedl František Vláčil ve svých filmech zhmotnit lépe než kdokoliv jiný. To propojení v jistém ohledu poetického obrazu se srdceryvnou hudbou dodávalo již tak dost pochmurnému poválečnému příběhu na emotivnosti. Kdyby démonický Petr Čepek a nevypočitatelná Emma Černá odehráli své role beze slov, tak by to snímku snad vůbec neuškodilo, jak výmluvné byly jejich obličeje. Zdrcující závěr byl jediným možným vyústěním existenciálního zmaru hlavních postav, přesto musel pohnout každým, kdo cítí nebo touží cítit lásku k bližnímu svému. K úplné dokonalosti stačilo pouze vyměnit barvy za černobílé provedení. (95%) ()
Já si na filmy - obrazy potrpím. Jak v divadle fandím hlavně slovu, tak ve filmu upřednostňuji obraz a proto mi Adelheid padnul jako ulitý. Čepek samozřejmě jako vždy skvělý, stačí, aby se procházel po domě a vypadá to jako umění. Představitelka Adelheid vtiskla postavě zajímavost, nevšednost, tajemství a spoustu roztříštěnnosti. Bylo to skvělý, ač drsný a vůbec ne veselý. Bylo to český. A byla v tom magie. ()
František Vláčil mě dnes opět nenechal na pochybách, jak skvělý režisér to byl. Co film to perla jiného druhu a všechny přesto spojené jedním krásným autorským rukopisem... ()
Silné. Černá skvělá... ()
Súvisiace novinky
46. ročník LFŠ odhaluje program
Od pátečního poledne 7. 8. až do středeční noci 12. 8. 2020 nabídne Letní filmová škola plnohodnotný program, vedle historických a současných filmů se dostane i na divadla, koncerty a další… (viac)