Adelheid

Přestože geniální Franta Vláčil stihl vinou bolševických antimyslitelů, kteří považovali za kvalitní film maximálně dokument o Stalinově návštěvě v kadeřnictví, natočit jen několik málo opravdu vrcholných děl, tak po zhlédnutí Adelheid ho můžu bez bázně a hany považovat za nejlepšího československého filmaře vůbec (snad kromě Formana). Lazarová je sice pořád úplně někde jinde, ale tenhle psychologický majstrštyk by se měl povinně promítat jak všem studentům filmových škol, tak i obyčejným středoškolákům předtím, než se zúčastní česko-německých seznamovacích kurzů. V utužení vztahů jim to sice dvakrát nepomůže. ale chlapci alespoň poznají, že pěknou Němkou se nesmí nechat oblbnout... :) Ale teď vážně - pokud stejně jako já obdivujete naši kinematografii 60. let, tak tohle výborné, ukázkově gradující drama vás přinutí, abyste ji obdivovali ještě mnohem více. Skvělá, opravdu skvělá práce.. 95% (21.03.2014)

Když jsem viděl v telce nějaké ukázky, zaujal mě herecký zjev Emmy Černé, a dostal jsem chuť to vidět, protože mi přišlo, že by to mohlo být něco jako Kočár do Vídně - příběh o milostném sbližování Čecha s Němkou v tu nejblbější dobu, kterou si pro to ti dva mohli vybrat (mám rád tyhle milostné příběhy à la Romeo a Julie). Žel, ten film byl dost jiný, než jsem si myslel, a bohužel jsem si opět potvrdil, že mě filmy podle Körnerových scénářů nikdy nedokázaly více oslovit. Františka Vláčila mám v nejhlubší úctě a herectví Petra Čepka bezvýhradně zbožňuji, ale zde mě prostě nic nezasáhlo tak, jak by mělo - ten film mě nebavil, ve většině scén mi přišel příliš tmavý obraz, že tam skoro nebylo nic vidět, u scén s německými dialogy jsem postrádal české titulky (předchozí dvě výtky mohou jít na vrub blbé verzi, kterou jsem zhlédl), a Emma Černá mi přišla předabovaná strašně tvrdým německým hlasem nějaké starší ženy, který se k ní vůbec nehodil. Emočně mě to minulo a netrpělivě jsem vyhlížel konec - smutné, že s výše zmíněným Kachyňovým Kočárem do Vídně jsem to měl skoro podobně. Zdá se, že i mnohé ze skvělých českých filmů z 60. let mě navzdory svým kvalitám nedokáží více oslovit - zvláštní. (24.07.2016)

V nejlepších svých filmech si Vláčil libuje v nemožné lásce končící zdánlivě zbytečnou, v podstatě však nutnou tragickou smrtí. Nosný námět se vždycky najde a nutno říci, že pokaždé vynikající. Pokaždé je tento motiv použit zcela odlišně, nikde přitom nejde o nějaké lacině romantické "romeoajulie". V Údolí včel to sice není ústředním motivem, zato však závěrečnou pointou. V Adelheid, krásném, pro nás Čechy nesmírně provokujícím filmu, je to láska válkou poznamenaného veterána k dceři nacistického zločince (která krev rozhodně nezapře), již jaksi získal nádavkem k zabranému domu. (Ostatně jakýsi kontrapunkt češství a němectví - byť by šlo jen o náhodnou národnost hlavních postav - je i v Markétě a v Údolí.) V tomto příběhu je až nesnesitelně pravdivé, že hlavní hrdina bez své podivné lásky "nemůže žít" - nikde jinde tomtuto klišé nelze věřit, tady ano. Trapný fakt, že výhledově potřebuje, aby o něj někdo pečoval, je jen nejpovrchnější rovinou jeho fatální potřeby Adelheid. On se do tohoto světa nemá jak vrátit, nemá kam, nemá proč. Má jenom ji - opět věta, která nikdy nezněla tak pravdivě. Vláčil to tady dovedl na hranu - je to láska nepatřičná, nerovnoměrná, nerozvinutá, vlastně oboustraně ne-tak-docela, vzniklá mimochodem, z nouze, nicméně ve výsledku fatální, jedinečná, opravdová. Ne proto, že oba hrdinové nemají lepší možnost, nýbrž proto, že ze světa zbylo jen jedno velké Nic - a náhle se objevuje Něco. A to Něco přišlo s poraženým (resp. vítězným) Nepřítelem. Až mi někdo bude něco říkat o "filmech o lásce", přikážu mu zhlédnout Adelheid. Ještě jedno společné s oběma nejslavnějšími Vláčilovými filmy (zde ovšem obzvlášť působivé): Vláčil se nepídí po tom, kteří jsou "ti dobří" a kteří "ti zlí", spíše se mnohostranně ptá "jak dobří a jak zlí" a s tímto neřešeným dilematem v pozadí velmi ostře ukazuje, co se děje v hloubce "mimo dobro a zlo". Vyzdvihl bych nezvykle nekomickou roli pana Vostrčila, kterou tento "profesionální neherec" vystřihl bravurně. Landovský tu má roli přímo na míru, Čepka miluji, jeho partnerka byla rovněž skvělá, takže není co řešit. (04.03.2011)

Tématem mi to malinko připomínalo Želary, ale zde veškerá podobnost končila. Rádoby dojemný příběh o dětech nácků žijících v luxusních sídlech v pohraničí. V podstatě hodinu a půl sledujete Petra Čepka, kterak se plouží v ponuré atmosféře po šedivém sídle sem a tam a vy si kladete jen jednu jedinou otázku, kdy a jak se mu podaří dostat do kalhotek té nepřístupné Němky. Zcela mi uniká, kde tento film vzal tak dobré hodnocení. Málem jsem nudou pošel. Nemá to vůbec nic. Není tam ani žádná pořádná zápletka a v podstatě všechno podstatné se odehraje během závěrečné desetiminutovky, která jediná snese nějakou chválu. [10 %] (10.11.2023)

Byla to láska? Anebo jinak - mohla to být láska, když byla diktovaná politickou situací, převahou jedné strany, která si byla schopná a ochotná koupit ženu za dvě lahve koňaku? Jak by asi vypadal milostný vztah mezi izraelským vojákem a Palestinkou během intifády? V každém případě Vláčil dokazuje, proč je mnohými považován za nejtalentovanějšího režiséra historie české kinematografie. Viděl jsem spoustu filmů, které si na umění více nebo méně úspěšně hrály, ale tohle nemusí nic předstírat. Tohle je opravdový umělecký skvost, který sice neocení pro pomalé tempo a lpění na detailu příznivec akční komerce, ale filmový fanjšmekr si přijde na své. Věřím Vláčilovi beze zbytku všechny postavy, nástinu atmosféry moravského pohraničí nemám co vytknout a především oceňuju, že to divákovi nijak neusnadňuje, jde proti očekávání a nevyhýbá se syrovému, někdy až cynickému zobrazení svých hrdinů. Tady nejsou v pravém smyslu slova kladní hrdinové, každý má nějakou tu šmouhu čecháčkovství, buranství, vychcanosti nebo obhroublého plebejství. A na té německé straně je zarputilost, nenávist a strach. Celkový dojem: 95 %. (19.01.2012)