Gepard

Sledovať Viscontiho filmy je ako participovať na nejakej bohoslužbe. Tak ako nejaká omša ani ony nepostrádajú hĺbku, vážnosť, zmyslové bohatstvo, opulentnosť formy, teatrálnosť akcie, veľavravnosť odmlky a sumu emócií bublajúcu pod pokrievkou monotónnosti a znavujúcej dĺžky. V "Gepardovi" sa Visconti konečne oslobodzuje od neorealizmu a zároveň zvysoka kašle na Novú vlnu, aby v plnej paráde predviedol svoj delikátny, subjektívno-realistický štýl, veľkolepý i v komornejšom rámci. Visconti sa rozhodol položiť neviditeľné ťažisko na bálovú scénu, ktorú rozvinul do neuveriteľných 45 minút. Táto kapitola môže byť šialene nudná, pokiaľ nie sme fascinovaní jednotou času a priestoru a pokiaľ odmietneme akceptovať fakt, že ide o púhy vyjadrovací prostriedok. Celý ten aristokratický balast by sa mohol zdať zbytočný, otravný a nudný. Lenže to nie je len aristokratický balast. Samotný príbeh z obdobia druhého rokoka, ktorý sa zaoberá problémami istej spoločenskej vrstvy obdobia druhého rokoka by nebol k ničomu. V "Gepardovi" nie je len trvale platné poznanie, že "ak má ostať všetko po starom, je potrebná zmena", ale i kvantum rozmanitých, najmä estetických vibrácií, ktorých zásluhou je obsah povýšený na umeleckú formu. "Gepard" je pre mňa prototypom kultivovaného historického veľkofilmu, ku ktorému sa dostal najbližšie iba ak Martin Scorsese vo "Veku nevinnosti". Afektovane komerčná "Kleopatra" (božská Liz láskavo prepáči) z toho istého roku môže len slepo závidieť. (24.05.2005)

Úžasná, úchvatná historická freska! Jen jsem zíral a zíral, vychutnával si opulentní vizuální lahůdku a hltal každé slovo… Děj zasazen na Sicílii cca po roce 1861, tedy do období počátků sjednocování Itálie. Šlechetný aristokrat, kníže Salina, jeho synovec Tancredi, který plave s proudem, zbohatlík Sedara a jeho půvabná dcera... Nádherně přiblížený život na Sicílii té doby. Vrcholem je sekvence přepychového plesu, která je sama o sobě uměleckým dílem. Závěr, kdy kníže pokleká na špinavé ulici před Nejsv. Svátostí a všudypřítomná symbolika umírání, jsou mimořádné.  Uměleckou kvalitou se tomuto filmu vyrovná snad jen Končalovského „Šlechtické hnízdo“, jehož neobyčejná působivost je dána kratší, standardní stopáží. (01.09.2022)

Velkolepý a skutečně krásně nasnímaný film, který má úchvatné barvy, jež nebyly pro italskou kinematografii tak typické a přitom jí tolik slušely. Není to ale přitom velké drama, je to pořád drama lidské, kdy je zaměřeno na jednotlivé postavy a na tom, jak se mění jejich osudy a jak se musejí oni sami měnit. (04.05.2015)

Viscontiho Gepard je úskočný, a skoro jistě vás dostane. Těžko rozhodnout, je-li to film o povrchnosti, aroganci a marnotratnosti moci, která vládne světem, anebo film pouze tak arogantní a povrchní. Tak či tak se mu díky té absolutní plytkosti a bezútěšnosti daří beze zbytku zpředmětnit pravé příčiny zoufalství izolovaných ušlechtilých srdcí a myslí stejně jako amorfní utrpení neprivilegovaných, příčiny toho, proč se tento svět právem nazývá slzavým údolím - skrze všechny a všechno, co se nevejde do objektivu ani do vágních glos, skrze všechno to oslyšení hloubky, nedoléhání bídy, strádání a zmarňovaných nadějí na svět spravedlivější pro všechny. Nikdy to nebyla otázka volby mezi královstvím a republikou, zaručená moc nad druhými korumpuje vždy. *~ (29.06.2020)

Časy se mění, aristokracie jde pomalu do háje a mně osobně těch nafoukaných páprdů a paniček není vůbec líto. O Viscontim je známo, že si liboval v přepichu, ač se myslím prohlašoval za komunistu, a na jeho pozdějších filmech je to znát. Geparda jsem si v 16:9 opravdu vychutnal. Jen mi tam prostě neseděl Burt Lancaster. Tenhle chlápek není Ital a Sicilián už vůbec ne:-) (24.11.2006)