Squandered Sunday
Réžia:
Drahomíra VihanováHudba:
Jiří ŠustHrajú:
Ivan Palúch, Míla Myslíková, Otakar Žebrák, Petr Skarke, Irena Boleslavská, Vladislav Dražďák, Jan Vostrčil, Alexandra Haškovcová, Marcela Nohýnková (viac)Obsahy(1)
Hraný debut vynikající české dokumentaristky čekal na své uvedení dvacet let. Komorní příběh armádního důstojníka v malém městě během jedné letní neděle natočila Vihanová s důrazem na atmosféru a evokaci pocitu marnosti a banality okamžiků neužitečného, promarněného života. Nadporučík Amošt cítí svoji prázdnotu a podvědomě utíká do vzpomínek a představ, které s nimi souvisí... Ubitý jednotvárností a neschopný vystoupit z nesmyslnosti mechanicky naplňované existence v zakletém, odcizeném světě zastaveného času (sugerovaném fascinujícím obrazem letním sluncem spáleného a zchátralého města jako kulisy nudy a letargie, zahnojené svobodárny, páchnoucího sklepa plného krysích terčů, uzavřeného prostoru Okružní ulice), zosobňuje vnitřní situaci člověka konce 60. let. Podstatným stylotvorným prvkem je střih, udělující filmu osobitý „hudební rytmus, kompenzující jeho méně výraznou dramatickou výstavbu. Ve scéně s pistolí je mistrovsky popsán mechanismus odcizení. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (65)
Když jsem slýchával, jak že je Zabitá neděle existenciální a pesimistická...no jasně, je to tak trochu český Dillinger je mrtvý, ty západní vlivy jsou tam znát, ale zároveň je to neuvěřitelně vtipný film! Už dlouho jsem se u ničeho tak nezasmál. Geniální Palúch ve své snad nejlepší roli, se jako "vojenský pán" celý den fláká, vzpamatovává z kocoviny, načež se opět těžce ožírá, každého /muže i ženy/ stírá obhroublými cynickými hláškami, loudí peníze kde se dá, hraje si s nabitou pistolkou namířenou neustále směrem na svou hlavu a mezitím vede s malou holčičkou filozofické hovory o problematice řeřichy. Zabitou neděli prostě nelze nemilovat! Vihanová byla opravdu dobrá, všechno co jsem od ní viděl, má vysokou kvalitu. ()
Výstižná skica krize materialistické existence. Den sváteční se stává důstojníkovi lidově demokratické armády, nevěřícímu již ani v pevnost vlastní ruky, trýznivou pouští kocoviny a prázdnoty, písečným vyvrcholením banálního týdne. Metafyzická marnost se zvrací v prázdné kapsy, hostie v suchý chléb, Dekalog v absurdní hesla po stěnách a fráze nesdělného jazyka, růženec v bubínek rozklepaného revolveru, modlitba v samomluvu... Postupně se rozšiřující výseč zvolna odkrývá stejnou prázdnotu v celém maloměstě: horko, špína a strnulost vojákovy cimry se rozpínají celým městem, které se tak proměňuje v jedna velká kasárna či lágr, jehož obyvatelé se pohybují jen po vytčených trasách svého zvnitřněného, sakralizovaného stereotypu. Odcizeným dusnem prorůstají jen zdánlivě osvobozující sny o lásce, přátelství či manželství, ojediněle přetavené v tělesné excesy – svou špinavou pomíjivostií frustrující – rozkoše. I ty jsou však prostoupeny tísní samoty a spíše zesilují bolest prožívaných vteřin, než aby ji tišily. ()
Nepochybně zajímavý film. Mezi spoustou méně známých herců vyniká Míla Myslíková nebo Jan Vostrčil, který si možná ne náhodou zopakoval kapelníka z Konkursu. A samozřejmě Ivan Palúch v hlavní roli důstojníka Arnošta. Oceňuju famózní práci s kamerou, třeba ve scéně s prostitutkama nebo v závěru. Zdánlivě prázdný a bezduchý úvod k přednášce o střelných zbraních podává jasný obraz toho, co si lidi, dokonce i sami důstojníci, o armádě mysleli. Není pak divu, že důstojník s nijak vysokým míněním o armádě a svém vlastním konání utápí svou prázdnotu v nicotných debatách o řeřichách a jiřičkách, vrcholem je pak absurdní sepisování protokolu s dívkami, které se opalovaly ve vojenském prostoru. Stejně nesmyslné, ale o to půvabnější jsou Arnoštovy debaty s malou holčičkou Ingrid ve stylu: „Nemůžu bejt prezidentem. Prezident musí umět anglicky.“ (!) Je jasné, že ve všech svých obrysech a v celkovém negativistickém vyznění musel film provokovat a není divu, že ho hned zakázali. Nicméně přiznávám, že ve vší té obrazotvornosti a těžko pochytitelných symbolických odkazech jsem to asi úplně nepochopil. ()
Tendle film má pořád tu samou sílu jak v době vzniku - formálně nezestárnul vůbec, a obsahově má taky stálou platnost. Pocity nudy, prázdnoty, hnusu a zbytečnosti bude mít člověk vždy, jedno v jaký době. Přesto to natočit takhle na tvrdo v tý době, to chtělo pěknou kuráž a drzost, a zároveň to bylo nutný. ()
Nějak jsem se dlouho neměl ke zhlédnutí tohoto pozdního novovlnného počinu. Téma odcizení, citové vyprahlosti, životní nudy ve mě vzbudilo očekávání, že půjde o těžkopádnou variaci na tehdy módní importovaná témata ze Západu v rukou nezralé absolventky FAMU. Po zhlédnutí Vihanové posledního celovečeráku jsem začal být k tomuto jejímu debutu ještě skeptičtější. Ovšem film si mě nakonec našel sám a já nestačil žasnout. Nuda a odcizenost zde vůbec nevytváří vyprázdněné a statické vyprávění, které má diváka udolat. Naopak Vihanová zvolila velmi neotřelé formální postupy, aby vyjádřila vzrůstající znechucenost ze života, rozpad okolního světa, vědomí a vábení smrti, zhmotnila ubíjející existenci sevřenou v hradbách pevnosti, tedy pocit, který na diváka až agresivně útočí, místo toho aby jej uspal. Utrpení z nesmyslného a prázdného bytí se tak přenáší i na druhou stranu plátna a konečný akt protagonisty se tak jeví jako opodstatněný a pochopitelný. Díky podmanivým kulisám a atmosféře poloopuštěného pevnostního města snímek nabízí i silné vizuální zážitky a dějiště nachází silné pojítko s Arnoštovým vnitřním stavem. Svoji všestrannou sevřeností a přesným rozvržením Zabitá neděle prozrazuje nemalé ambice, které byly naštěstí úspěšně naplněny, čímž vzniklo jedno z nejnadčasovějších a nejpůsobivějších děl československé nové vlny. ()
Režisérka filmu tvrdí, že po natočení Zabité neděle jí schvalovací komise oznámila, že film nemůžou pustit do distribuce, protože je velmi depresivní a beznadějný. To je ovšem pravda, ale zavírat ho za to do trezoru dokázali jen tupounští hlavouni, jakými komunisti byli. Zabitá neděle je mistrovsky natočený příběh o vojákovi, který tráví svůj čas mezi zdmi vojenské pevnosti a svoje beznadějné tápání po životě utápí v alkoholu. Film je natočen chvílemi až dokumentárním způsobem a kameramani filmu předvádí svoje umění. Výborné prostředí Josefovské pevnosti a jejího blízkého okolí skvěle dotváří depresivní a znuděnou atmosféru. (Pro příznivce metalové hudby bude jistě zajímavostí, že ve vojenské pevnosti Josefov se už kolikátý rok vždy v srpnu odehrává kultovní festival Brutal assault). Škoda, že se Drahomíra Vihanová k natáčení filmu vrátila až v roce 1994, mohla z ní být svým způsobem druhá Věra Chytilová, její styl byl v nějakých aspektech vcelku podobný. Každopádně Zabitá neděle patří do československé filmové špičky konce šedesátých let 20. století. ()
Ne všechno z české nové vlny se musí líbit. Film nejlépe vystihuje slogan na zdi politickovýchovné světnice: Zapomeň na vše, co jsi viděl a slyšel - mlč! ()
Pohřeb. Smrt matky. Do obvyklého kolotoče žen, chlastu, vojenské rutiny a neschopnosti nastavit si alespoň nějaké kotvící body, přišla tato událost, která zcela otřásla existenciální jistotu člověka, jehož "jistotou" byla vždy jen nejistota Pokud dříve nebyl schopen navázat žádný záchranný vztah, pak nyní tato neschopnost dostává morbidní dimenzi. Pro každého člověka, muže především, je život bez matky složitý, je mnohem víc vydán životu a světu napospas, nemá již komu si postěžovat a kam se skrýt. V dnešní době, jak víme, příbývá dětí, které nejsou ochotny opustit matky ani v dospělosti (zde i v Japonsku např.), nedovedou se o sebe postarat fyzicky, ani, a především, duševně. Nejenom v tom, ale i ve vlastním zpracováním; maximální možná redukce, naznačení možností a jejich odmítnutí, patří film Drahomíry Vihanové spíš k nadčasovým událostem (alespoń pro 21. tisíciletí), rozhodně to není film typický pro vojenské prostředí, přestože první zárodky se mohly objevit právě tam. ()
V podstatě jsem se dost nudil. Ačkoliv jsem se těšil na Palúcha, který skoro neslezl z plátna - tak mě dost rušil Navrátilův hlas a celkově mi to přišlo nevýrazný. U filmu, kde spíš sleduju hodinky, nemůžu dát víc a neoblomí mě ani to sweet děvčátko :-) ()
Bezvýchodné depky zrovna nemusím, ale tuhle musím ocenit ze stejného důvodu, jako A co dále, Baltazare - je naprosto mistrně natočená a má propracovaný scénář. A obzvlášť ta chytrá a detailně promyšlená forma mě nepřestávala fascinovat, ať už záběrem na pistoli, na které je jasně vidět "Made in USA", využíváním terče v Arnoštově pokoji, detailem na peněženku (a práce s detailními záběry obecně), celá scéna s vyslovováním slova řeřicha (v té dokonale dominuje zvuk), scéna vyučování úředníků, nebo geniální nápad zobrazovat při vyprávění depresivních a krutých historek hezké a líbivé záběry a takhle bych to mohl popisovat donekonečna. Až se mi chce říct, že mě fascinuje, kolik se toho dá vložit do tak krátké stopáže, ale tohle moc dobře vím už od Démantů noci. Příběh Arnošta ale má taky něco do sebe, jeho artově-psychologické vedení mi sedlo, vůbec mě nedokázalo nudit a přesahy skryté v něm jsou chytře zakomponované do celku. Jasné je tu snad vše a i když je Arnošt nesympatický a vulgární idiot, lze s ním mít nějaký soucit, když je vidět, v jakých podmínkách žije. Jeho neděle byla nudná, ale pojatá tak, že má neustále co řict. Jen je strašná škoda, že Vihanová pak kvůli komančům nic dalšího natočit a po revoluci už její filmy nebyly zrovna ono. Nebo aspoň Pevnost ne. Takhle byla utnutá v nejlepším období svojí kariéry a je to neskutečná škoda, protože by nejspíš natočila dost dalších zajímavých filmů. Jediná vada Zabité neděle (mimo tu přehnanou depku) je totiž v tom, že nejaktuálnější byla ve své době a i když vyznění některých scény má aktuální dodnes, je tu také nemalý počet těch, které už svoji sílu a závažnost poselství ztratily a v současnosti nemají co nabídnout. Ale poctivý kus filmařiny to rozhodně je i tak. Silné 4* ()
Príliš nudný film s jednotvárnym vyznením, priliš statickou kamerou a nevýrazným príbehom. Palúch ujde. Skôr mi to pripomínalo nejaké študentské pokusy o film, ako skutočný film. Hodnotenie: 40% ()
Zajímavá formálnost, nápadité intermezza, a celkové vyjádření úplné rezignovanosti a marnotratnosti je neskutečné, 4 hvězdy. ()
Zajímavá kamera střih a užití zvukových efektů v psychologické studii vojáka během jedné horké letní neděle. ()
uff... ()
Není zbytí než..., když zbytná "bytná" v andante. Je poslední den. ()
Naprosto geniální a umělecky propracovaná sonda do beznaděje českého důstojníka. Sám jsem těchto existencí v armádě poznal přesně 104 a překvapuje mě, jak je to přesné a ještě více mě překvapuje, že režii měla žena. Arnošt je citlivý člověk, poznáte-li ho po 8 rumech a 7 pivech, není to na něm vidět. "Co jsem to jenom chlastal?", "Já sem ale hovado!". Míla Myslíková tu opět exceluje ale to ona uměla vždy. Je sama, je na hospodě, je tlustá a léta jí utíkají. Tolik by toho chtěla a když už chlapa, tak hezkýho, no von ale šíleně chlastá, sem tam chytím facku ale třeba se změní...Vynikající česká nová vlna, překvapuje mě pouze nízké hodnocení kolegů. ()
"To je divnej svět. Divně zamotanej." Jakýpak blábol? Duchaprázdná tvorba? Strašně se mi to líbilo. Víc takových filmů! ()
"Nestrkejte ty ponošky do hrnců! Uklízečka. " ()
Vzhledem k použitému výrazivu bych se nedivil, kdyby film mířil do nějakého novodobého trezoru. Ale věřme, že tomu tak nebude. Jinak typická práce nové vlny se snovými pasážemi, holčičkou s krátkou sukýnkou, milfkou s plnými vnady, dvěma dobře rostlými adolescentkami, polskými prostitutkami a jedním vojákem, který nafasoval 143 metrů krychlových vzduchu, vařič a věčně prázdný hrnec. Těžká deprese a nuda zhmotněná do tohoto filmu nám může připomenout, že dneska máme díky všemu tomu pokroku, i přes výhrady paní Pohlové, více zábavy i na záchodě, než tento důstojníček v celém životě. ()
Zabitá neděle? Doslova. Každý máme i vlivem okolností na výběr, co z nás necháme v sobě vyrůst, zda dáme přednost přežívání nebo životu. Tak se vlečou minuty jedné horké letní neděle, během které sledujeme vojáčka Arnošta v koloběhu rutinních a zbytečných činností zpestřovaných stejně nesmyslnými pitkami, vzpomínkami na už neexistující "doma" (zemřelá matka, dívka / láska) a setkáními s malou Ingrid, která odhalují, že pod všemi nánosy špíny, prázdnoty a zvyku je ještě schopen cítit a hrát si. Krom závěrečné hádky se servírkou, kde na sebe vykřičí, jak si vlastně stojí, mne nejvíc dostal celkem nepatrný, možná i nedůležitý detail - snové záběry v prosluněném poli, kterým střídavě běží tři podoby jeho vnitřního bytí / citu: děvčátko Ingrid, dívka snů a minulosti a Myslíková s krýglem piva - začátek ve hře a poezii a konec ve velmi hmatatelné próze, nádherně a jednoduše beze slov sečteno a podtrženo; esence růstu od dětství po dospělost. Zapomeneme-li se, není naděje. ()