Sprej na vlasy

Syrový pohled do Nizozemska s Paulem Verhovoevenem. Z počátku hodně teenagerské, později se velmi silně měnící schéma přechází do dramatu o partě chlapců, kteří čelí současnosti a sami sobě. Přestože film působí ještě stále trochu amatérsky a nezkušeně, Verhovoevenovi se udržet příběh ve správných kolejích, i když mu ujíždí tempo. Herci jsou neznámý krom jedné výjimky (Rutger Hauer). (20.05.2009)

I s odstupem času jde o poměrně drsný a špinavý snímek, kde si Verhoeven dovolí to, na co mnozí režiséři ani nepomyslí. Evropské filmy byly a do jisté míry jsou odvážnější než americké (nepočítám underground). Naturalistické znásilnění jednoho ze tří motorkářů, dokumentárně nasnímané závody či neuvěřitelně realistické vymlácení restaurace Harmonie jsou působivé dodnes. K tomu výborná muzika (kromě těžce osmdesátkové T.Scherpenzeela) od Blondie po Iggyho Popa. R.Hauer ovšem příliš prostoru, jak by se očekávalo dle titulků, nedostal. (21.12.2012)

Generační film podle Paula Verhoevena. Svižné drama o životě několika teenagerů v Holandsku konce 70. let definují obvyklé a oblíbené režisérovy trademarky - divoké, rebelantské postavy, zcela přirozeně působící explicitní přístup k často tabuizovaným tématům a prvkům (Verhoevenovo svérázné zobrazování lidské sexuality by dnešní vyměklé hipster diváky asi dost zarazilo), černý humor a celkově cynický, syrový a věrohodný pohled na "vyspělou" západní společnost. Tudíž i zde se můj oblíbený provokatér zaměřuje na to, co ho na lidech zajímá nejvíce - jejich nízké pudy a odvrácená tvář obecně (podle Verhoevena společnost charakterizují primárně tři věci - sex, násilí a náboženství). ___ Už jsem od Paula viděl téměř všechny jeho celovečeráky - a nezklamal mě zatím ani jedním. Je to prostě borec a jeden z nejlepších režisérů (nejenom) své generace. 70 % (03.08.2018)

Verhoevenova variace na Rozmarné léto- do města přijede sourozenecký pár se stánkem rychlého občerstvení a (zejména ona) postupně totálně rozvrátí životy tří mladíků, které do té doby zajímaly hlavně jejich motorky (a o děvčatech spíš jen žvaní, nebo před sebou cosi předstírají). Až na to, že v tomto příběhu jsou mnohé změny nevratné a někteří si, narozdíl od plavčíka, majora a pana abbého, skutečně vrznou. (12.01.2014)

Z Verhoevena je tu cítit ta sebespokojenost, kterou se těšil po třech úspěšných filmových zářezech. Ambiciózně tedy rozjíždí jednu dějovou linii za druhou, každé se věnuje tak nějak dle nálady a do toho ještě cituje sebe ("Budeme to dělat jako v Tureckém medu."), Coppolu (pomeranče předzvěstí katastrofy) či Wylera (dle svých slov se snažil závody přiblížit zážitku z Ben-Hura). Dohromady je to tak nějak horko těžko poslepované, jakkoli jednotlivé scény fungují dobře díky Verhoevenově realizační bravuře, kdy se často snaží do jednoho záběru nacpat co nejvíce informací a herce přitom nijak nešetří. Ti jsou ale jinak dalším slabším bodem příběhu, protože šíleně přehrávaj a chovají se jak kdyby jim bylo osm. Což je ale jinak obecný problém (?) režisérových postav, který zjevně vychází z jeho misantropie. Navíc jeden z ústřední trojice vypadá jako mladý Anton Chigurh, díky čemuž se vám může snadno změnit celé čtení filmu. Asi chápu o co tady šlo, pokud to tedy měl být určitý rozklad a demýtizace post-greasařské motokultury, ale autora tady prostě převalilo vlastní velikášství a arogance. Zase na druhou stranu, jestli skutečně kvůli tomuto filmu nedostal Verhoeven na starost režii Return of the Jedi, tak si nemůžu stěžovat. Mimochodem po tomhle filmu vznikla prý v Nizozemsku Národní Anti-Spetters Komise, která si vytyčila za úkol znemožnit režisérovi financování jeho dalších filmů a to mimo jiné dle toho jakým způsobem zobrazuje gaye, ženy, policisty či náboženské zástupce. Verhoevena nakonec vyhnali točit do Států a neoficiálně vlastně založili Twitter. (01.04.2021)