Malcolm a Marie

Podobně jako filmy od A24 je toto art film pro lidi, co nikdy neviděli art film. Vlastně je to o něco horší, Malcolm a Marie je film, který vám ústy postav (ne)přímo ŘÍKÁ, že je autorským uměleckým dílem. A pokud to nepoznáte, jste blbý kritik, který nerozumí filmařským technikám a všechno mechanicky interpretuje skrze rasu nebo feminismus. Nic proti tomu, zrovna tenhle šleh na adresu kritické obce je celkem přesný a zčásti oprávněný. Protože pokud bych se rozhodl Malcolm a Marie v nějaké recenzi obhajovat, šel bych na to právě přes jeho estetiku. Jestli je na Levinsonově nabubřelém filmu něco podnětného, tak to, že jde vlastně o parametrický film. Jde o filmařské cvičení v možnostech toho, jak natočit a inscenovat dialog mezi dvěma postavami - rozhádanými partnery - pokaždé trochu jinak, pomocí jiných stylistických parametrů. Vodítkem k tomu je ostatně hned první okázale stylizovaný rozhovor po příchodu z premiéry, kdy Zendaya stojí ve dveřích a kouří a rozvášněný Washington krouží pokojem jako tygr v kleci. Přičemž kamera při tomto kroužení střídavě sleduje jeho a střídavě staticky pozoruje Zendayu a na konci celého dlouhého záběru dochází k drobným obměnám / narušením téhle normy. To je ukázková práce s opakováním a variací na rovině stylu, kterou pak film v průběhu dál rozvíjí, byť už ne tak originálně. Chtěl jsem vůči Malcolm a Marie být vstřícný, ale nakonec mě vyloženě otrávilo, jak se ten film bere vážně a přitom je uvnitř tak bezduchý a prázdný. Oběma postavám ve výsledku nevěřím ani Ň, protože jsou to do značné míry hlásné trouby Levinsonových scenáristických exhibicí a frustrací. Text tady vyhrává nad charakterizací, a budiž, může to být záměr, ale to neznamená, že mě to nemůže štvát. Když každé druhé slovo v rozsáhlých monolozích proložíte slovem "fuck", vážně z vás není druhý Tarantino. (10.02.2021)

Že se nakonec dostanou k meritu věci a smířlivé katarzi, hodně vymazává nekomfortní dojem z ukřičeného vztahového či „intelektuálského“ hádání často o ničem, kdy se zjevně milující osoby opakovaně urážejí a vytahují podpásovky s cílem ublížit… zatímco divák přemýšlí, proč tolik vyhroceně a nejsou-li to jen přecitlivělé primadony, které si jeho „voyerskou“ účast u nich doma (na komorním divadle) nezaslouží. (15.02.2021)

Jeden z těch sobeckých filmů (podpořený černobílou paletou), který si zřejmě Sam Levinson potřeboval natočit, ale kromě něj to nikomu dalšímu nic moc nepřinese. Washington se Zendayou to samozřejmě hodně herecky táhnou, vlastně jsem se nenudil, ale že by mi to něco dalo, to říct nemůžu a nevím, komu bych to doporučil jako oddechovku na večer. Ale sošky by se hrnout mohly...60% (15.02.2021)

Neviem, prečo sa černosi sami nechcú vzdať tej mantry, pretože v každom filme musí byť zmienka o rasizme. Teda minimálne zmienka, v tomto filme bol na začiatku o tom takmer traktát. Ich kecy o tom, ako za všetko zlé v ich živote môže farba ich pokožky je už príliš opakovaná a pokiaľ film nemá v sebe samotnú podstatu rasovej problematiky, nerozumiem, na čo to vkladať do pomaly každého scenára. Inak ide o slušnú konverzačku, ktorá by mala byť hlavne divadlom, ale tu je prezentovaná vo vhodnej čiernobielej forme. No neprekročilo to cez svoje hranice a vlastne celý čas sledujeme len dvojicu, ktorá rieši svoje problémy striedavo hádkou, mazlením, plačom a tak sa to opakuje až do konca. Po istom čase to začne byť únavné. (06.02.2021)

Levinson sa miestami utápa v až príliš učesaných dialógoch, ktoré nepôsobia z pohľadu zvolených protagonistov dokonale prirodzeným dojmom a jeho dielo vyložene nedvíha ani úplný záver. Divadelný štýl však nie je vonkoncom na škodu a dôraz na ústredný pár sa vypláca vrchovatou mierou. Ako John David Washington, tak Zendaya totiž predvádzajú takmer dokonalý herecký koncert a je radosť sledovať v takmer každej chvíli - akokoľvek ich filmové postavy prežívajú skôr presný opak. 70% (18.01.2022)