Réžia:
François TruffautScenár:
Bernard RevonKamera:
Néstor AlmendrosHudba:
Antoine DuhamelHrajú:
Jean-Pierre Léaud, Claude Jade, Hiroko Berghauer, Barbara Laage, Daniel Ceccaldi, Philippe Léotard, François Truffaut, Jacques Jouanneau, Pierre Maguelon (viac)Obsahy(1)
Antoine Doinel – věk 26 let. Ženatý s Christine, učitelkou hudby. Čekají dítě. Ve svém novém zaměstnání se Antoine setkává s femme fatale – šarmantní japonkou Kyoto, která jej okouzlí, a především osvobodí od trivialit manželského života. Antoine podléhá své touze a začne si s Kyoto milostnou aférku. Ve chvíli, kdy Christine odhalí nevěru svého manžela, rozhodne se Antoine opustit domov… [FFF 2009] (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (39)
Od Ukradených polibků sice Truffautův hrdina o několik let zestárl, oženil se a zplodil dítě, ale nedospěl a jeho citová nezralost, která V Ukradených polibcích působila sympaticky, v Rodinném krbu už vypadá směšně. Jeho klukovský romantismus a zapálenost pro nové věci ho diskvalifikují v situaci, kdy by měl projevit odpovědnost a praktičnost při péči o svou rodinu. Komediálně laděný příběh o krizi jednoho manželství je zajímavá i vylíčením života v předměstském činžáku se spoustou zajímavých figurek - okno Doinelova bytu vede do dvora, takže kamera má kdykoliv možnost zachytit mikropříběhy nájemníků a jejich malá dramata. Celkový dojem 75 %. ()
Francois Truffaut se pomalu stává mým nejmilejším režisérem. Jeho filmy dokáží člověka potěšit, obohatit o osvěžující filmový zážitek a zanechat v něm pocit, že život vlastně není tak bezcenný. Truffaut vypráví obyčejné příběhy způsobem inteligentním, osvěžujícím a v mnoha směrech přelomovým. Velmi často a rád využívá jednoduché vizuální metonymie, hraje si s kamerou, hraje si s žánrovými pravidly, hraje si rád a s elegancí sobě vlastní. Jeho filmy není těžké si zamilovat, ale teprve při bližším prozkoumání všech souvislostí vám dojde, o jak sofistikovaná díla jde. V Rodinném krbu jistě mnozí zaznamenají pidiroličku Jacquese Tatiho jako pana Hulota, drobnou reminiscenci na Loni v Marienbadu i stylovou podobnost s díly jiných nejen francouzských režisérů (zde předně Jeana Renoira). Pokud máte strach ze symboly přesycených klubových filmů, ale zároveň díly umělecky hodnotnějšími nepohrdáte, doporučuji vám sáhnout po Truffautovi, jehož filmy jsou přístupné skutečně všem. 85% ()
Príjemne natočený príbeh o manželskom bočáku braný z veľkého nadhľadu. Nenudil som sa ani na chvíľu hlavne vďaka pitoreskným postavám zo susedstva. Horšie je, že pán režisér toho asi veľa o Japoncoch nevie, ale to je pochopiteľné pretože táto krajina sa prakticky svetu otvára viac až za posledných tridsať rokov. Celkovo vzaté Rodinný krb nie je nič svetoborné ale za nostalgickú atmosféru, výborných hercov a nadhľad dávam 7/10 ()
Zpočátku mě to nebavilo, přišlo mi to strašně banální a zajímavé snad jen pro lidi, kteří jsou obeznámeni s předchozími filmy doinelovské série. Teprve když v 52. minutě (!) do děje vstupuje Japonka (ztělesněná herečkou, která mi mimochodem přišla velmi ošklivá; její postava navíc ani není nijak zajímavá), začíná se tam KONEČNĚ dít něco zajímavé, děj náhle dostává spád a události na dramatičnosti (scéna, kdy se Christine převlékne za Japonku, je zcela neuvěřitelná!) - teprve pak mi to přišlo jako starý dobrý Truffaut. Pokud jde o herce, Jean-Pierre Léaud je zde dobrý jako vždy (byť v těch příšerných zvonáčích vypadá hrozně, neblahé sedmdesátky si zde vybraly svou daň) a Claude Jade zde září jako nikdy předtím a je naprosto okouzlující. Především díky ní - a pěknému závěru - se mi film nakonec líbil, byť si osobně myslím, že předchozí filmy (na něž se zde občas odkazuje) - a především první 2 černobílé - byly přece jenom lepší (Rodinný krb mi mj. přišel zbytečně zahlcený postavami - například chlapík, který si od Antoina věčně půjčuje peníze, mi tam přišel dost otravný a veskrze zbytečný). ()
Rodinný krb je velmi podobný předchozímu snímku doinelovského cyklu, totiž Ukradeným polibkům. A oběma je jim společné to, že se zdaleka nevyrovnají prvotnímu Nikdo mne nemá rád. Možná bylo chybou měnit žánr a z poeticky laděného dramatu se dopracovat k čisté komedii, ale hlavní problém tkví v tom, že pozdější doinelovky jsou příliš schématické, chaotické a zřejmě poměrně na rychlo spíchnuté. Přesto musím dát i Rodinnému krbu čtyři hvězdičky, protože některé gagy a scénky jsou kouzelné - a ač opět musím konstatovat, že i tento film patří k slabším Truffautům, zvednul mi náladu. ()
Galéria (30)
Zaujímavosti (3)
- Jeden z portrétů v Doinelově bytě zobrazuje herce Oskara Wernera, kterého Truffaut režíroval ve dvou filmech, Jules a Jim (1962) a 451° Fahrenheita (1966). (Matty)
- Ti pozornější mohou ve filmu na krátký okamžik zaregistrovat Jacquese Tatiho. (Matty)
- Antoine Doinel chce přes telefon mluvit s někým, kdo se jmenuje Eustache. Tuto osobu následně osoví „Jean“. Šlo tedy o Truffautova kolegu, mimo jiné režiséra slavného dramatu La Maman et la putain (1973). (Matty)
Reklama