Frankenstein

Je zajímavé, že některá díla přitahují filmaře pořád a pořád. Není snad pětiletky, kdy by nevznikl film o Frankensteinovi. To je totéž, jako kdyby u nás někdo točil stále a stále dokola Pytlákovu schovanku (odkaz zde) nebo Roztomilého člověka (odkaz zde) . Prostě jednání k smíchu a po určité chvíli dotazu po pánově duševním zdraví. No, v Americe je tomu jinak. A obvykle to dopadá strašlivě. Ovšem v tomto případě se to vyplatilo. Výprava, herci, režie, scénář. Všechno je jedním slovem Superperfektkolosálněextragrandiózní (31.01.2006)

Jamesi Whaleovi v roce 1931 stačilo 70 minut, aby vyvolal mrazivé emoce a položil hodně existenciálních otázek. Kennethu Branaghovi na to překvapivě nestačí ani dvě hodiny, a pokud jde o existenciální otázky, vystačí si se stereotypem "a co duše, myslel jste i na duši?". Celé je to povrchní a vůbec to nejde do hloubky, ačkoliv se to snaží klamat tělem, tedy kostýmy a trikovými studiovými sekvencemi (kdy i z ledového moře čiší studiovost až na půdu a člověk si maně vybaví Krkonošské pohádky, kde to alespoň mělo nějaký význam) nebo moooc hezkou scénou hořící ženy probíhající hořící chodbou. (Když jsme u toho, měla přece jen vytržené srdce, proč potom má sešitý celý xicht?) Jinak Helenu jsem nikdy neměl jako herečku rád, všechny své role mi přijde hraje na jednu notu, kdy vypadá pořád jako šílený Mikymauz, a ani tady mne nijak nepřesvědčila, že by se ze svého ranku vymanila. Kdyby to aspoň tak neplavalo po povrchu! (08.05.2020)

Vynikající to zpracování Frankensteina. Tempo je zprvu velmi pomalé, no s příchodem demonického De Nira se vše mění k lepšímu a finiš už je naprosto úžasný. Některé scény jsou geniálně výtvarně řešené - kupříkladu běh hořící postavy chodbou je pastvou pro oči. Nečekal jsem to, ale nakonec se mi tenhle film moc líbil. Horror movie of the year (30.04.2009)

„Mistr Shakespeare“ tentokrát v remaku tragédie (téměř) antických rozměrů aneb nesnažte se za žádnou (každou) cenu přechcat smrt. Mám takový neodbytný pocit, že před samotným natáčením se sešel celý štáb u Branagha na půdě, seskupili se do kruhu, zapálili svíčky, stejnou sirkou (si) přepálili absinth..., aby se jim posléze zjevila samotná Mary Shelley a vedla jejich myšlenky. Těžko si jinak vysvětlit výslednou podobu, tj. tolik lidskosti na straně jedné a zároveň čiré nenávisti na straně druhé. A ano, krátilo se, krátilo (ono to jinak ani nelze), ale s citem a umem (snad až na příliš zkratkovitou přeměnu („uvědomění si“) samotného „monstra“), takže z toho nakonec Kenneth vytěžil přednost v podobě nesmírného tahu na branku (nuda tu opravdu nehrozí) a především původní myšlenka byla zachována. O moc líp už to zřejmě skutečně natočit nešlo, byť divadelní prkna z toho čiší na sto honů. V tomto případě je to však (až na pár drobných vyjímek) pouze ku prospěchu věci. 85% (02.10.2012)

Nevěřím, že v budoucnu někdo natočí lepší verzi Frankensteina, než je tato Brannaghova. Invenční režie, výrazná výtvarná stylizace a neodolatelně odporný De Niro. Nechci urážet černobílou klasiku, ale zatímco Boris Karloff ve mně spíš vyvolává smích, De Nirovo monstrum budí skutečný děs smíšený se soucitem. (11.05.2003)