Želary

Jarchovský píše vynikající scénáře a v tomto filmu se snad všechno sešlo a dokonale mi to sedlo. Skvěle napsaný scénář, skvělé obsazení rolí, skvěle zahrané, nádherné prostředí, kde se děj odehrává, Aňa ukázala znovu celou zoologickou zahradu (kůzlátka i bobříka). Vztah dvou lidí semknutých dohromady těžkou dobou v protektorátu byl vykreslen naprosto věrohodně a nádherně. Krásně se filmu dařilo ždímat ze mě emoce. Rychle se v něm dokázaly střídat nálady - uměl být hodně drsný, ale i krásně romanticky poetický. Jediná výtka snad jen k tomu, že mi trvalo zhruba 30 minut, než jsem se na snímek naladil a než mě plně pohltil. Pokud tedy přečkáte ne zrovna atraktivní úvod, tak se připravte na velkolepou odměnu. Tohle si rozhodně zasloužilo vyhrát českého lva. Netuším, kdo komu před předáváním cen vykouřil, ale je pro mě nepochopitelnou záhadou, že se stala filmem roku 2003 absolutně nekoukatelná píčovina Nuda v Brně. [88 %] (15.05.2023)

Nádherný pohnutý příběh pod rouškou velkého středoevropského filmu, čímž nemám na mysli jen onu středoevropskou koprodukci, ale fakt, jak propojený byl tehdy prostor bývalé habsburské monarchie a o co více se ještě slil pod nárazy vln událostí druhé světové války... Už ve fázi literární předlohy zdůrazněn antiválečný rozměr - válka je cosi destruktivního, ničivého, voják, lhostejno zda okupant či osvoboditel, přináší do vesnice jen zmar a do běžného života horalů nepatří, je cizorodým, destruktivním prvkem... Dualita dvou naprosto cizorodých světů, západu a východu, českého města a zapadlé východní horské vesnice, světů dvou odlišných životních stylů, nekompatibilních životních hodnot, je propojena útěkem hlavní postavy - utajeného vypravěče příběhu - od poněkud lehkovážně pojímané hry na konspirační odboj ke skutečně hlubokému poznání jiného civilizačního rámce, od pohodlného života městské smetánky k boji o přežití. Zprvu závratná kulturní propast mezi Jozou a Eliškou/Hanulí, mezi městem a vesnicí, se postupem událostí a vlivem nutnosti pomalu zaváží a mezi zprvu tak nesourodými lidmi vzniká pouto, jehož prohlubování a upevňování je jednou z nejpoetičtějších částí vyprávění. Baladické ladění je další nesporně cennou devizou knihy/filmu a režiséru Trojanovi se celkem šťastně podařilo přenést onen rozměr i do své filmové adaptace baladickych povídek Květy Legátové. Tragické vyústění je tedy očekávanou součástí pohnutého příběhu... Rušivým elementem je pouze fakt, že film je výrazně epický, přičemž ostatní složky jsou spíše upozaděny, při každé další projekci tedy divák znalý vývoje příběhu trochu ztrácí na intezitě diváckého prožitku oproti prvotnímu setkání s touto látkou... (08.05.2014)

Po prvním zhlédnutí jsme nebyli úplní kamarádi. Pár chybek jsem našel, na něco (vlastně úplně zbytečně) upozorňoval. Dnes asi po čtvrté náhodné televizní projekci považuji Želary za jedno z nejlepších českých dramat posledních let. Těch odehrávajících se na pozadí druhé světové války možná vůbec nejlepší. Trojan debutoval hned po revoluci, pak producentsky uvedl v život několik velmi kvalitních kousků kamaráda Jana Hřebejka, a na režisérskou stoličku se vrátil až po dlouhých letech. Léta páně 2003 to ale stálo za to. Začíná to jako stylové protektorátní retro, končí jako silná romance z nehostinné doby vyzrálého tvůrce. Prostě tak to vnímám já. On, nevzdělaný venkovan, se vedle ní stává rovnocenným partnerem, ona, rozmazlený fracek, se naučí vyrovnat se všemi šrámy a začne myslet i na druhé. Svět horských Želar je díky tvůrcům barvitý i živelný zároveň, díky castingu tu máme hned několik výtečných partů (vyjma spontánního ústředního dua třeba dětské postavy i Donutila, naopak škoda, že pole rychle vyklidí režisérův bratr Ivan nebo Jan Hrušínský). A Ostrouchova hudba? Ta se jen tak neoposlouchá. (23.06.2014)

Pár masařek bych nesporně našla, aniž bych se o to příliš snažila - film je přes štědrou stopáž zkratkovitý, takže se mnoha postavám dostane žalostně málo prostoru, jednání a proměna citů hlavní hrdinky mi chvilkami přišly nelogické, epilog je zbytečný a narušuje celou linii a ten Jozův pejsek je sice krásný, ale silně pochybuju o tom, že by se bernští salašničtí psi potulovali v době druhé světové války po našich zapadlích vsích. Což mu ale ráda odpouštím zásluhou rozmáchlé epické filmařiny, která se v dnešní době jen tak nevidí, podmanivé hudby a především díky hereckým představitelům. Geislerová a Cserhalmi jsou výborní, Miroslav Donutil ve mně po dlouhé době vzbudil sympatie, ale nejvíc mě chytili za srdce Jaroslava Adamová, Iva Bittová a Jan Tříska, kteří vzdor tomu, že jsou osobnostmi světových parametrů, budili dojem, že se ve slovácké vísce narodili. Celkově nádherný a velmi přesvědčivý zážitek. (31.08.2007)

Mestský život versus vidiek na krásnom tanieri všezeleného prostredia niekde v slovensky znejúcej dedine pod lesom – točilo sa na Kysuciach a na Orave. Meštiakovi môže trvať zvykať si na kadibudku, hoci lepšie kadiť v drevenej búdke než sa zosrať z nacistických bytových prehliadok niekde v meste. Zatiaľ posledný z českých filmov nominovaných na oscara, a to už prešlo skoro dvadsať rokov. Vidiecka idylka sa tu snúbi s krutou realitou alkoholizmu i tyranie. Mám pocit, že toto ostalo na dedinách dodnes. Dve hodiny balady skončia krutou vojnovou realitou a z toho finálneho emocionálneho pocitu udeľujem vyššie hodnotenie. (06.01.2021)