Vojnarka

Povedené drama s pěknými hereckými výkony, ukazující, že láska je doopravdy slepá, jinak by Madlena nemohla mít ráda poněkud primitivního Havla, a zároveň že láska k dítěti většinou vítězí nad láskou k muži. Dříve možná měli lidé na vesnici k sobě "blíž", ale zároveň taky zůstávali uvězněni ve vztazích, protože se dost dobře nemohli sebrat a odejít jinam. Švagr Jakub ze začátku působí jako záporná postava, ale v podstatě se ukáže, že měl pravdu. A u něj bych měl taky jedinou výtku co se týče hereckých výkonů, zejména hlasového projevu, protože mluvil jak kdyby učil nahluchlé nahlouplé studenty moravštině. (06.10.2013)

Tak tohle vesnické drama příliš nezaujalo. Vlastně se zde více kecá, než aby se něco dělo. Nemá to spád, nemá to gradaci, scénář se vlastně motá kolem pár věcí, a než je jakkoli rozvine, spím. Snaha herců tak přišla vniveč. Je tu několik dlouhých dialogů a tím i hluchoty. Grády to nabere až hodně po hodině filmu. Jenže to je pozdě. Přesto přidávám ještě dvaciáše za herecké obsazení. (15.08.2017)

troufalka ***** dovede z českých filmových proudů vyrýžovat zlato. Mně se to daří jen sporadicky, přestože (především) českou klasiku nepřehlížím, a to ani Aloise Jiráska, pro něhož jsem už přece jen přestárlý. Novější adaptaci s Vlastou Fialovou a Jaroslavem Dufkem jsem viděl, a na tuto starší verzi jsem se rozhodně nedíval proto, abych porovnával s Jiřinou Štěpničkovou a Zdeňkem Štěpánkem. A vůbec: Václav Vydra st. a také Jindřích Plachta (přestože jeden bojoval za zmar a druhý za zdar sňatku) tu sekundovali tak, že ohrožovali úspěch hlavních osob (a jejich obsazení). A tak: oba filmy se líbily, skoro stejně. Pozn.: Klíčovou scénou je tu samozřejmě okamžik, kdy si Vojnarka přijde do hospody pro Antonína. V tuto chvíli je jedno, zda je Antoním hodný nebo zlý člověk, ale zda překoná své furiantství. (09.09.2019)

Vojnarka je především dobře napsaná, má dialogy, za které by se nemusel stydět Ibsen, jen kdyby těch podivných pokusů o jakési umělé nářečí nebylo. Plachta s pleší je roztomilý dohazovač, Vydra naopak zákeřný našeptávač. Nedošínská má sice malou roli, ale její ztrápená matka vzbudí lítost i u leckterých tvrďáků. Štěpničková mi sice typově do role selky nesedí, nepůsobí usedle, ale její Madla je rázná a samostatná ženská, která si zredukovala láskyplný svět na svého malého syna. Kromě nezvykle sympatického Plachty (pleška mu sluší) mě nejvíce zaujal místy až démonický Štěpánek. Jeho Toník je drsný chlap s něžnou duší, za kterou se před ostatními muži z vesnice stydí. Proto dává na odiv svou pyšnost, nezkrotnost i pohrdání city. V nitru pláče, na povrchu je drsný jako struhadlo. (06.02.2023)

Přestože Vladimír Borský dělal, co mohl, film je to už značně zastaralý a v kontextu soudobé tvorby i lehce zaměnitelný. Zdeněk Štěpánek i Jiřina Štěpničková se sice pokoušejí vyhovět stoupajícím požadavkům své profese a unést náklad, který jim byl naložen na bedra, nicméně ani oni se nemohou ubránit šaržírování. Žel, lze se jen dohadovat, jaká mohla být taková Marie Vášová na scéně pražského Národního divadla – a to jak v titulní roli Jiráskova dramatu (1951), tak později také jako matka Havlová (1973). (16.11.2013)