Strach jesť duše

Kolem filmů Rainera Wernera Fassbindera jsem kdysi dlouhodobě chodil po špičkách, teď se už dostávám do stádia, kdy se mi začínají zamlouvat stále víc. Drama Strach jíst duše mě od počátku oslovilo podmanivou atmosférou, zajímavým tématem přistěhovalců a jednoduchým příběhem, pod jehož slupkou se nakonec ukrývá mnohavrstvé sdělení. Věčné předsudky mají za následek odmítavé postoje, komformita mnoha aktérů snadno směřuje k vytvoření pomyslného stáda lidí s jednostraným konáním a obojí podněcuje k odsouzení jinakosti rovněž ze strany potenciálně váhajících jedinců, kteří by třeba sami od sebe smýšleli jinak... jak se to asi mohlo stát i ve 30. letech během rozpoutání nacismu a posléze také jednoho odsouzení odlišné „rasy“ (Židů), aneb ty zmínky o nacismu a Hitlerovi v nejednom dialogu vracejícím se do národní německé minulosti zde rozhodně nezazní jen tak. Fassbinder vypráví poutavý příběh a daří se mu ho nenápadně proměňovat v podobenství jak ve vztahu k lidské povaze (...čtu tady víckrát o nepochopitelné změně jednání – v jakém okamžiku však k ní dojde? (co připomene obchodníkovi jeho služka? kdy se změní sousedka? kdy se vrátí syn?) ...často tehdy, když si dotyčný uvědomí, jak i nedávno ponížená osobna může být najednou dobrá a nápomocná), tak ve vztahu k společnosti, kdy jinakost (zahraniční dělníci) je dle úsudku lékaře předem „odsouzena“ k diagnoze s pravidelně obnovující se nemocí jedince. Ve finále docela bezútěšné a depresivní, naštěstí díky pevnému poutu, jdoucímu i přes různé překážky zvenčí i uvnitř za štěstím, nikoliv tak zcela, za což jsem rád. / Svou načrtlou interpretaci však rozhodně nikomu nevnucuji, aneb i rozmanitost vnímání propracovaného filmu může být fajn. // A jen tak pro zajímavost, osudová písnička z jukeboxu je německým coverem české skladby Karla Vacka. :-) [85%] (08.10.2023)

Konečne maximálne hodnotenie filmu R.W.Fassbindera, ktorý ponúka variáciu na súžitie Nemky a Maročana v Mníchove. Zoznámia sa náhodou v krčme, keď sedí sama v kúte, vtedy ju vyzve k tancu, a láska uzrie svetlo sveta, i keď je pre mnohých nepredstaviteľne- abnormálna ! Ona má tesne pred dôchodkom, zatiaľ, čo On ešte nemusí pomýšľať, kedy vstúpi do penzie. Priepastný vekový rozdiel nehrá žiadnu rolu, lebo po chvíli sa dostavia nenávistné reakcie ľudí z domu, z okolia, čo vdovu Emmi veľmi deptá, že Ali všetko dobre zvláda, ale dokedy... ? _ Videl som strašne depresívny, zaujímavý snímok, v ktorom nie je veľa smiechu, radosti a pohody. Ba naopak, extrémne ťažká existencia dvoch ľudí, pričom jeden z nich, je odlišnej rasy, ktorých spoločnosť zatracuje, stačí vnímať scénu, keď hrdá mama predstavuje svojim deťom svojho nového manžela, a samotná reakcia synátora Bruna, čo vytvorí jedno nepekné gesto... , nebudem prezrádzať, aké. Cítiť tu stále také „hitlerovské nálady“ , atmosféra je dusná, že by sa dala krájať jedným rezom ! Majstrovsky film, ktorý sa mi zadral hlboko do kože ! (20.10.2018)

Vřele doporučuju! Ač se mi při sledování filmu dělalo zle od žaludku při pohledu na všechny ty rasistické bestie, které si osvojily právo soudit neobvyklý milostný vztah starší německé ženy Emmi s o mnoho let mladším Marokáncem Alim, přece jen se našel jeden okamžik, při kterém se mi na tváři objevil pobavený úsměv. A to když se na scéně objevil sám Reiner Werner Fassbinder ve vedlejší roli manžela jedné z Emminých dcer. Roli typického "macha" a navíc zapřisáhlého rasisty zahrál s takovou bravurou, že uvažuju o jeho zařazení do mé topky nejlepších herců. (12.09.2009)

Filmársky vyzretý Fassbinder, zrejme jeden z jeho najlepších filmov. Miera intolerancie voči cudzincovi je zarážajúca, lenže od vzniku uplynulo zopár desaťročí, a táto téma je stále veľmi aktuálna. A to je ešte zarážajúcejšie. (31.10.2020)

Mé první setkání s Fassbinderem. Těšil jsem se na to, ve výsledku jsem dost zklamaný. Měl jsem pocit, jako když koukám na nějakou nápodobu Kaurismäkiho, která mě ale svojí strnulostí nebaví, nýbrž přivádí do hrobu. Narozdíl od silně stylizovaných prkenných Kaurismäkiho romancí, se totiž Fassbinder pokouší dřevěné herectví svých postav propojit s určitým realismem (čím to je, nevím, snad jeho snahou o sdělení myšlenky divákovi?) a to se neuvěřitelným způsobem tře a výsledek tak dře. K tomu navíc přispívají strašné, opravdu hodně strašně postsynchrony, takže to celé chvílemi vypadá a zní jako scéna z dost divného retro porna. Tohle mě fakt obešlo obloukem. 4/10 (03.02.2020)

For Me 91% (25.04.2010)

Bylo mi velmi sympatické, že Fassbinderova kritika rasismu není nijak křečovitá - drobnými rasovými předsudky koneckonců trpí i hlavní hrdinové. Strach jíst duše je zajímavá, pravdivá studie jednoduchých lidí, žijících ve velmi složitém, závistí a xenofobií prosyceném světě. Co víc dodat? Snad jen, že za zajímavost stojí i herecká kreace páně Fassbinderova - střihl si roli nesympatického dělňase, švagra hlavní hrdinky. Tento film stojí za vidění! (30.09.2005)

Fassbinderovo melodrama, které je zároveň aktuálním, sociálně kritickým příběhem lásky staré ženy Emmi a mladého arabského gastarbeitera Aliho. Škoda, že je film příliš polopatický, příliš schématický (nejdřív se od ženy, která si vzala „černocha“, všichni odvrátí a nemluví s ní, později se k ní postupně zase ze zištných důvodů vracejí). Název je zkomoleninou přísloví Strach jí (ujídá) duše, které Ali svou špatnou němčinou pronese s infinitivem jíst. (02.08.2007)

Dvě osamělé, dobrosrdečné duše, které už rozdílnější být ani nemohly, se náhodně potkaly a zamilovaly do sebe. Společnost ale vše neznámé a odlišné bez pardonu zavrhuje, což je relevantní neustále. Emmi a Ali byli rozhodnuti své nečekané štěstí ubránit před celým světem a následně i před sebou samými. Protože bez ohledu na chování našeho okolí, nakonec jsou to jen naše vnitřní pocity, které nás dokáží dohnat ke zkáze. Fassbinder svůj osobní boj s rasismem, intolerancí a předsudky zpracoval velmi dojemným způsobem a jeho plaidoyer na podporu porozumění mezi kulturními, národnostními i jakýmikoli rozdíly zaslouží nejvyšší ocenění. Takže u mě opět za pět. (21.05.2011)

Smyšlený příběh o tom, jak se Maročan v Německu zamiloval, tvrdě pracoval od nevidim do nevidim, trousil moudra o duši a uhnal si žaludeční vředy, mě s politováním neoslovil a po pravdě ani moc nebavil. Ústřední duo mě nedokázalo ani na minutu přimět, abych si myslela, že se mají rádi a chování vedlejších postav bylo úplně mimo můj záběr, nejdřív proti, hned na to pro a bez jakéhokoli vysvětlení změny. Tvůrcův záměr je jasný, nejen s ohledem na zemi původu a její noční můry, přesto jen téma samo o sobě film neutáhne, pro mě ne. P.S. V oblíbených mám Hádej, kdo přijde na večeři, poněkud tristní srovnání... (16.05.2019)

Naozaj by to fungovalo? Príbeh, ktorý je precízne spracovaný, možno aj realisticky možný, pričom divnosť prevláda. Ale to je moja mienka. Neodsudzujem, iba vnímam, že postavy sú si protikladné, možno typické, zvláštne individuality. Film zaujme, to je isté, ale záleží od prístupu a momentálnej nálady diváka. (11.01.2022)

Jeden z 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete. (15.02.2009)

V první polovině Fassbinder vypráví typicky německým ,,brechtovským" stylem - přímočaré poselství, žádné odbočky, rovnou k věci a to pěkně drsně. Pak se ke konci začne příběh komplikovat, možná až trochu překombinovávat. Ale i přesto dávám plný počet, protože film mi stylem vyprávění a tím o čem vypráví, sednul. Napomáhají tomu výborné herecké výkony hlavní dvojice, obzvlášť u Brigitte Mira stačí pouhý delší detail zastavený na její smutné tváři a já mám pocit, že mi to utrhne srdce. Nekompromisní snímek o zlu a xenofobii zakořeněných v lidech. (02.09.2012)

Velká beznaděj a žádné východisko v nepřátelském světě. Vdova, o kterou se vlastní děti nezajímají a mnohem mladší muž - přistěhovalec se do sebe zamilují. Nebo možná nezamilují, ale hledají ve společném životě záchranné lano před samotou. To, co je ale potkává, když jsou spolu, se zdá ještě horší. Nejdříve jsou silní a odolávají. Později ale selže jeden i druhý ... Zvláštní film, který určitě stojí za to vidět. (25.05.2013)

Stejný problém jako s Kaurismäkiho tvorbou. Příliš "východního" chladu a špíny, statické herectví i kamera a pochybné poselství zasazené v pochybném příběhu s pochybnými charaktery.. (26.03.2013)

Není to možná nejlepší film na světě, ale rozhodně tahle legenda stojí za to. Fassbinderův pohled na mentaitu pomlouvačství, rasismu, předsudků všeho druhu a vychcánkovství - ale taky lidské osamělosti a odhodlání najít štěstí v jakékoli situaci - je prostě unikátní. A ta kamera! Film sice zobrazuje otlučené západoněmecké sedmdesátky, ale svojí volbou barev, vzdušných mnohovrstevatých záběrů a fascinací přizozeným rámováním obrazu (jen si všimněte, kolikrát se na postavy díváme skrz futra, okno, zábradlí, ...) nabízí plnotučný vizuální zážitek. PS: Asi už vím, kde se Sláma inspiroval při psaní Báby z ledu. (09.07.2017)

Krásný film o tom, jak láska může kvést v jakémkoli věku a bez ohledu na to, kdo jsou milenci anebo ti, co se milují. Tohle je film bez sexu a moc mu to pomáhá. Navíc je zde krásně vidět, jak to, že se dva lidé milují, může být pro ostatní trnem v patě, protože žijí jen proto, aby soudili a aby měli předsudky. Ty scény jsou úchvatně silné. (08.10.2015)

I tohle se stává. Starší žena se zamiluje do o polovinu mladšího muže. A to v Německu, v sedmdesátých letech a ke všemu Maročana. Pro okolí pohroma, rasistické předsudky jim oběma ztrpčují život. Její děti ho odmítnou, ostatní nájemníci jí ztrpčují život a kolegyně v práci se předvedou jako pěkné semetriky. Ta pomenší plnoštíhlá žena, která má ve tváři vrásky ví, že svazek je nerovný a nebude to lehké. Má ovšem milou povahu a velké srdce. A říká - jen spolu jsme silní. V polovině filmu řekne Ali - neboj se, strach jíst duše. Je to obrovská pravda. Má právo si starší žena vzít o tolik mladšího? Jistěže ano, kdyby to bylo opačně, každý by to jen s úsměvem přešel. Určitě zajímavý film. (12.10.2014)

Formálne jednoduchý, no podmanivý, takmer až detinsky priezračne čistý malý filmík o xenofóbii (a nie len o tej). Pohladilo ma to na duši (narozdiel od smutného príbehu Fassbindera a ben Salema za filmom). (04.03.2021)

Shlédnuto krátce po vzoru od Douglase Sirka (All That Heaven Allows). A mohl bych zde napsat podobné věci. Fassbinder využívá svého násilného umělého stylu, který perfektně slouží účelu. Perfektní komponovaní některých záběrů je zřejmým odkazem na původní Sirkův film. Pokud bych měl pokračovat ve srovnávání, tak je důležité, že Fassbinder šel do mnohem větších extrémů. Převážně věkový rozdíl dvojice budí silné pochyby. Zároveň přišel s tématem rasismu, které je i dnes aktuální. Je děsivé, že 30 let po zvěrstvech, které se v Německu děly, lidé bez studu v nenávisti a xenofóbii pokračují. Fassbinderovi se podařilo hlavně proniknout do dvou hlavních postav a proměna obou je zcela zásadní a vede k zajímavým úvahám.. Rozhodně se jedná o výborný film, který by mohl být snad i relativně divácky otevřený... (ale stále je to Fassbinder) (26.09.2010)