Prokletí domu Hajnů

Havlíčkova psychologická próza pojednává o pokřivených lidských postavách a jejich osudech, ze kterých člověku není dvakrát dobře po těle. Stejné pocity ve vás vyvolá i filmová adaptace jeho románu "Neviditelný". Zajímavé filmové postupy jako jsou práce se světlem, kamerou a hudbou vás buďto upoutají, nebo donutí k přemítání nad tužbami typu „je to sice zajímavě udělané, ale ať už je proboha konec...". Já jsem se žel spíše těšil na závěrečné titulky... (08.01.2009)

Docela jsem se na tento náš starý psychothriller těšil, přestože jsem román nikdy nečetl. Jen tak letem světem jsem proletěl několik komentářů na netu a už se nemohl dočkat, jakýže je to skvost. Ze startu tomu tak skutečně bylo a já se ponořil do tajuplného sídla rodiny Hajnů a vytvořená atmosféra byla skvělá, stejně jako různobarevná charakteristika jednotlivých postav – Čepek byl prostě skvělý, stejně jako Kaplanová. Jenže jakmile strýček Cyril zmizí ze scény, započala kvalita rychle klesat. Uvřeštěná Vančíková mi začala lézt po nějaké chvíli na nervy a já se popravdě začal trochu nudit, ono kouzlo mizelo v mlžném oparu a já nemohu než souhlasit s J. Mayenem, že jde jen o lepší průměr.60% (16.12.2013)

Nakonec to nebyl můj šálek kávy, některé drobnosti na mne působily nedobře - třeba Stropnického dabing se moc k Horváthově postavě nehodí, protože z ní dělá namyšleného floutka, který je determinován svým otcem a chudými poměry, v nichž vyrůstal. Ale ta postava je rozměrnější - snaží se vyrovnat sama se sebou, snaží se žít, ale neví, jak na to, doufá, když bude mít moc a postavení, že to snad přijde, a ono ne. Navíc je film zbytečně dlouhý, o dvacet minut měl být kratší, aby byl údernější. Jinak jako ano, je to depka, lidé stíhaní osudem na všechny strany, prokletí dědičné paranoidní psychické poruchy, výtvarná stylizace jako z italských hororů tomu také sedí. Pár scén je skvělých včetně dialogů (pálení dopisů, když v kostele otec hladí otcovsky Soňu po ramenou, zatímco manžel vymýšlí, jak se jí zbavit, využití tunelu při narození i smrti) a Vančíková hraje jako o život a tu proměnu z rozumné ženy v blázna jí zde naprosto věřím. Filmařsky, herecky, režijně a výtvarně je to vážně skvělé, a to nemluvím o hrách kamery se světlem apod. Jak říkám, vadila mi jistá utahanost střední části, kdy bylo plus minus jasné, k jaké tragédii se to chystá, hlasy v zahradě mi pak už rovněž trochu šly na nervy svým neustálým opakováním, a dabing pana Horvátha je rušivý. Ale jinak psychologický horor s temnou a dusivou, depresivní atmosférou, jak má být. (03.08.2018)

Kam se hrabe leckterý "mysteriozní horor" ze současnosti... velmi povedená adaptace románu Jaroslava Havlíčka, který jsem četla v mládi a fascinoval mě už v knižní podobě. Petr Čepek prokázal svou způsobilost pro role tohoto typu už v Petrolejových lampách, tady ji jen potvrdil, pozadu nezůstala ani jeho solidní protihráčka Petra Vančíková. Takzvaný "normalizační režisér" Jiří Svoboda se v tomto případě opravdu nemá za co stydět. (11.10.2011)

Četl jsem předlohu a proto film vnímám jako poměrně neoriginální přepis vynechávající pro mě zajímavé scény, také posun u postavy Katy mi moc neseděl. Devizou tohoto snímku je akorát inventní Smutného kamera, docela podařená hororová atmosféra a šílenství, které Vančíková u své postavy pojala přinejmenším zajímavým způsobem. (07.03.2009)