Tichý týden v domě

Věcička tak radikální, že místy diváka fyzicky atakuje a ve snových pasážích si rozhodně nedělá hlavu s uvnímatelností scény, která hlavně ze začátku místy přechází až do čiré abstrakce – změti kmitajících barevných fleků. Paradoxně (ve zvukové stopě samé ruchy a titulní ticho) to u mě navozovalo hudební asociace – po pár záběrech mi přišlo, že bych se klidně mohl dívat na nějaký Waitsův klip a že by to bylo zajímavé spojení, o chvíli později se mi zas připomněli The Swans tím, jak mě na to blikání bolelo koukat a zároveň mě to fascinovalo. Poselství? Tak určitě, stačí mrknout na letopočet. (30.09.2013)

Neustále opakující se motiv připomíná věčný stereotyp života. Pondělí: postel-práce-postel; Úterý: postel-práce-postel; Středa: postel-práce-postel; Čtvrtek: postel-práce-postel; Pátek: postel-práce-postel; Sobota: postel; Neděle: postel. (07.10.2007)

Tichý týden v domě, taková malá vzpoura, vzepření stereotypu a můj poněkud spoileroidní interpretující komentář. Muž středního věku jako partyzán vnikne do domu, kde se zavře a začne vrtat díry do zdí. Dělá to sedm dnů. Vezme si náčiní, vrtá, uklízí náčiní, nařídí budík, zhasne, jde spát. Zvoní budík, vstane, rozsvěcí, bere náčiní, vrtá, uklízí náčiní, nařídí budík, zhasne, jde spát. Zvoní budík, vstane, rozsvěcí, bere náčiní… Sedm dní dokola pořád to samé bez jediného slova. Přitom vytvořenými dírami sleduje různé surrealisticky pojaté rutiny všedního dne, psaní na stroji v práci, mytí nádobí… aby nakonec do děr nastrkal dynamit a vyvedl z baráku doutnák. Jediné co bych snímku vytknul jsou zastarale působící stroboskopické efekty, které Švankmajer nikdy předtím nepoužil a i v pozdější tvorbě se jim důsledně vyhýbá. Dokonce prohlásil, že kdyby točil Tichý týden znovu, že by to udělal bez těchto efektů. Oproti tomu je velmi zajímavou změnou absence pro Švankmajera typické rytmizační hudby. Jediným zvukem jsou ruchy v domě. Zdá se, že vnitřek domu je ukotven v realitě, ale Švankmajer toto zdání narušuje tím, že „realitu“ zachycuje černobíle (vlastně je to spíš jakýsi hodně tmavý odstín modré) a surrealistické výjevy nám předkládá v jasných sytých barvách. V jeho tvorbě je tak vůbec typické, že zobrazuje všedně vypadající věci/zvuky v takové podobě, jak na ně v reálu nepohlížíme, jak je nevnímáme a vědomě či podvědomě v nás vyvolává neklid. A ví proč. Představa, že člověk podlehne všedním stereotypům je opravdu velmi zneklidňující. (22.03.2009)

Já se bohužel přiznávám, že ne všechny filmy Jana Švankmajera docela chápu. Zde můžu vycházet z toho, že i věci mají duši a po opuštění bytu lidmi začínají tak trochu žít, co byt to příběh. Vždyť i věci odkazují na nás samotné a mnohé o nás prozradí. Na druhé straně to sedmero opakování mi přišlo nekonečné. (06.04.2023)

Copak to nevidíte? Jasná symbolika cenzury režimu :) Všechny surrealistické vize, kromě té s uschlou květinou mají nějakou spojitost se Sovětským svazem na věčné časy a jeho lidovým režimem. Ať už hřebíky z bonbónů Slavia na tlačítkách psacího stroje (není to nádherné vystižení metody cukru a biče?), pomletý jazyk v mlýnku na maso (ticho budeš) slepice nepuštěná za hranice utáhlé smyčky (a když, tak s peprným koncem) a ptáci nemohoucí vzlétnout kvůli vševidoucí a všeničící lampě (kdo asi). Uschlá květina je snad nějaký ekologický exkurz ;) A poslední scéna s drátem protnutým zápěstím ani komentář nepotřebuje. Samozřejmě, že se možná mýlím, ale takhle to vnímal já. K již zaplaťpánbůh mrtvé (rozuměj neaktivní) AngelAngie a jejím popcornovým komentářům už ani nemá smysl se vyjadřovat. Spolu s hrou s kameny nejslabší kousek jak neprotiproudové od takové rebelující kvaziprofesionálky.. (02.12.2011)