Niečo z Alenky

Jeden z mála Švankmajerů, který mě bohužel moc neoslovil. Snad jsem tam postrádal nějaký silnější příběh, který by to celé držel víc pohromadě - takhle mi to přišlo spíš jako ne moc soudržný slepenec autonomních scén, které spojuje "jen" jejich surrealistické ladění. Moc mi nesedla ani herecká představitelka Alenky, přišla mi dosti toporná, a skoro jako bych tam viděl toho režiséra, jak ji mezi jednotlivými záběry instruuje, kam se má dívat a co má dělat. Pár nápadů je tam sice úžasných - především ztvárnění králíka mě vyloženě nadchlo - ale jako celek mi to přislo jako ne moc povedená fantasmagorie, která mě dosti minula a u níž jsem se musel hodně nutit, abych ji vůbec dokoukal. Osobně tedy dávám přednost verzi Tima Burtona z roku 2010. (30.06.2017)

S Alenkou mám nějaký problém. Zatím žádná její adaptace se mi moc nelíbila. Švankmajerův film je sice oslavou bezmezné imaginace a jednotlivé scény jsou výborné. Jenže naprostá bezdějovost a pocit, že naprosto nezáleží, v jakém pořadí jsou scény řazeny, způsobil, že jsem se ke konci začal nudit. Chtělo by to na DVD a pustit si z toho náhodně jen jednu dvě kapitoly... jako celek mě to nepřesvědčilo (70%). (14.05.2009)

Tak v téhle strašidelné pohádce se ukrývá rozhodně víc, než si člověk stačí uvědomit při prvním shlédnutí.. Tolik scén se silnou symbolikou, obrazy a více smysly, se dá docela těžko pojmout napoprvé.. Nicméně se mi dost líbí ta velká fantazie a představivost, většina scén je pro mě až mrazivých a úžasně zpracovaných. Je potřeba, aby se člověk naladil a chtělo se mu do toho tajuplnýho světa vklouznout, což se zadařilo a já se těším na další shlédnutí. (02.12.2015)

„...pomyslela si Alenka.“ Hned první větou mě dostala. Alenka v kraji Jana Švankmajera. Svět je magický multiprostor, jehož oltáři jsou stolky s šuplíky. Díky těmto šuplíkům svět funguje. Z nich povstávají věci a do nich jsou opět ukrývány, jimi lze procházet z dimenze do dimenze. Jestliže se šuplík otevírá na tlesknutí (podobně jako se udělá světlo zmáčknutím čehosi na zdi), mělo by to tak fungovat pokaždé. Nefunguje. Ale Alenka vždy najde způsob, jak šuplík otevřít. Být Alenkou neznamená být naivním nehotovým před-člověkem, nýbrž být chladně racionálním soudcem, vnímavým pozorovatelem tohoto magického světa, hravým suverénem. Přesto: Když se Alenka píchne, teče krev. Když je smutná, tečou slzy. Z ostatních se sypou jen piliny. Magičnost světa je jen jednou jeho stránkou; svět, v němž jest každému stát se do-spěl-ým, je nekonečnou řadou pilinových ultimát. Stát se dospělým znamená stát se Bílým Králíkem. Spěchajícím, ustrašeným, vyšňořeným hlupákem, jemuž je vše samozřejmé. A jenž se mstí za to, že nemá čas, že je jen funkcí zbytečna. Anebo mít času dost, doslova, jako Zajíc s Kloboučníkem: stále dokola se opakující totéž bez významu. Anebo být kartou ve hře vyšších karet, případně vyšší kartou ve hře nikoho. Srazte jim hlavu! Na Alenčině hlavě však můžete dříví štípat, ale rozdělávat oheň už ne. Švankmajera bych považoval za jejího spojence, nebýt toho žlutého másla, co si Bílý Králík otřel do její bílé podkolenky. Asi mu dám srazit hlavu. (05.10.2011)

Naprosto nespoutatelný film, absolutně geniální umělecký výtvor a atomový hřib nápadu, poetiky, krásy a věčné symboliky. Snažil bych se třeba celý život něco filmu vytknout, stejně by se mi vždy vysmekl a vysmál se mi za mou krátkozrakost a úzkoprsost. Cožpak ale chci něco vytýkat tak neskutečně brilatní pokladnici fantasie? Vždyť tohle už není film, to je ten sen samotný, sen, který hledáme a pronásledujeme a sen, který nikdy nedostihneme. Tenhle film, obraz, tenhle kus emotivní psychiky je tak excelentní sondou do duše člověka, do snu dítěte a do "reality" dospělého, do "výtahu" podvědomí či do neotevřitelné zásuvky naší představivosti. Vlastně ani nevím zda se mi to celé jenom nezdálo, ale nemělo by to právě pak ten správný smysl? Nezbývá nám tedy než zavřít navždy oči, abychom alespoň kousek skutečné reality mohli poznat a plnohodnotné procítit. (06.03.2006)