The Doors

Preciznost Olivera Stonea ještě z dob kdy byl ve formě s výborným kameramanem a hereckým obsazením. Pod kapelou The Doors jsem si do dnešního dne nevybavil žádné skladby a to i přesto, že jejich nejprofláklejší hity já už dávno znám a snad jen ty nejsou špatné. V průběhu sledování jsem se ani moc nenudil, ke čtvrté hvězdě však ještě malinko schází pocit, po kterém se mi tento počin nevytratí z paměti. 65% (05.06.2010)

Film Doors jsem viděla poprvé ve čtrnácti a musím říct, že jsem z něj byla pěkně out. Ne snad z filmu, jako z hudby, kterou jsem tehdy zaslechla. A díky bohu za to, protože v ten okamžik jsem poprvé nahlédla do koutků hudby, která má co říci, která pouze bezduše neplyne z frekvencí komerčních rádií a televizí. Taky musím podotknou, že jsem film poprvé ani nedokoukala, protože mě nebavil. Po letech strávených v náručí hudby psychedelic rocku a blues jsem toto dílko znovu shlédla a poprvé se na něj zadívala z hlediska filmového fanouška a lehkého znalce věci (pár publikací o Doors jsem přece jen přečetla). A byla jsem nesmírně potěšena s jakou bravurností se Stone do díla ponořil. Nezvnikl totiž životopis, ale jakási hříčka o kultu osobnosti jednoho velmi rozpolceného feťáka, alkoholika, manipulátora, básníka, recitátora a zpěváka, který velmi dobře věděl, že ve třiceti tu už nebude. Stone ukázal svět v jakém snad Morrison, Krieger, Manzarek a Densmore žili, svět, který stvořily hlavně opilecké a drogové vize, prostě konec šedesátých let. Zároveň ukazuje hlavní motivy a podněty jednání Morrisona, jeho snahu nebýt jen rockovým bohem, ale básníkem, což se mu nikdy nepodařilo. Ukazuje proces vzniku básní a písní (viz The End) s takovou samozřejmostí, že člověk musí uvěřit, že to tak skutečně bylo. Po stránce formální je dílo hlavně Stoneoveské, nad vším je cítit nasazení a nadšení (snad i životní zkušenost) páně režiséra - psychedelická kamera, podivné exteriéry, zběsilé střihy střídají dlouhé statické záběry. Výkon Vala Kilmera je přímo řečeno excelentní a dokonalé sladění skutečných filmových záběrů s Doors a dotáček je téměř nepostřehnutelný, stejně tak přechod zpěvu Kilmera do zpěvu Morrisona. A ten ansábl zajímavých herců je také nezanedbatelný, nepřišel totiž nazmar, jak se často stává (mě utkvěl v paměti Michael Wincott, který je obvykle obsazován jako pěkný záporák, nebo třeba Kevin Dillon a Kyle McLachlan jako členové Doors). Přiznávám však, že diváka naprosto neznalého věci, může film hodně ubíjet, protože děj vlastně není moc dějem jako spíš mozaikou ztěžejních okamžiků ve vývoji hudby, vztahů mezi členy skupiny a Jimových excesů. Já jsem si film do detailu vychutnala až po přečtení pár biografií. A proto konstatuji, že tento film je zcela hodný legendy o níž pojednává. (04.03.2005)

Ollie? Yes son. I want to kill you.. Možná to bylo tím, že jsem první viděl famózní dokument Toma DiCilla, ale Stoneovy licencované dveře vnímání mi zůstaly zavřeny. V koncertních pasážích se povedlo přiblížit nepřenosného ducha meskalinové éry a Kilmerova transformace je bezesporu působivá, nicméně nastavená rytmika narace a postupné zabředávání do stereotypu pro mě byly čím dál tím víc nestravitelné. Stejně jako ta povrchní bulvarizace, která měla vyprávění oživit konflikty, ale ve svém důsledku jen odstavila na vedlejší kolej citlivost a inteligenci ústředního bohéma. Pokud nejste fanda The Doors, nutí vás to k soudům, nenávisti, či nezájmu. Nepředpokládám, že to Stone takhle chtěl.. (20.05.2020)

Pro mě určitě nejlepší biografický film, který jsem viděl... Stone s citem a hlavně špičkovou znalostí historie a základních principů Doors podtrhl na skupině to, co ji jasně vymezovalo oproti jejím generačním souputníkům (ať už rozjuchaným skupinám typu Monkeys, Birds, nebo i podobnějším Janis Joplin, Jimimu Hendrixovi a pozdějším hard rockerům) - mystické, šamanské, dionýské rysy, které v sobě hudba sama a především ústřední postava filmu, zpěvák Jim Morrison, měli. Celý film je provoněný úžasnou hudbou skupiny, zahalený v acidové mlze podvědomí a neuvěřitelnou silou hnán vpřed chaotickou postavou moderního Dionýsa, kterému Val Kilmer vdechl takové nenucené charizma a aroganci rockového poloboha, že sami členové skupiny, poté co film na projekci zhlédli, prohlašovali, že viděli Jima. Spousta kultovních scén (trip na poušti, čarodějnické orgie, ...) Vznešeně zfetovaná kamera. Elektrizující podívaná, plná energie a poezie. Dveře do jiného světa. The Doors. 100% (23.11.2006)

Ked som videl v roku 1991 prilis casto hravat skupinu The Doors na MTV, netusil som preco, teda nenapadlo mi v tej chvili, ze to bol vlastne soundtrack k novemu filmu Olivera Stonea The Doors. Priznam sa, ze hudbu od Jima Morrisona som nikdy nemal moc rad, ale jeho kontroverzny zivot ma zaujal do takej miery, ze som si tento film chcel pozriet a to nielen kvoli nemu, ale aj kvoli hercom, ktori si tu zahrali. Nasli sa tu chvilky, ktore ma nudili, ale druha polovica filmu bola velmi zaujimava. Val Kilmer zahral Jima velmi kvalitne a bola to len otazka casu, kedy ho drogy uplne znicia. _________ Val Kilmer - (Jim Morrison) +++ Meg Ryan - (Pamela Courson) +++ Kyle MacLachlan - (Ray Manzarek) +++ Frank Whaley - (Robby Krieger) +++ Kevin Dillon - (John Densmore) +++ Michael Wincott - (Paul Rothchild) +++ Michael Madsen - (Tom Baker) +++ Billy Idol - (Cat) +++ Kathleen Quinlan - (Patricia Kennealy) +++ Produkcia: Mario Kassar, Ron Howard, Brian Grazer, Bill Graham +++ (26.12.2011)