The Doors

Tohle není film, tohle je trip do filmařského ráje a mám pocit, že Stone a celý štáb museli na něčem pěkně ujet, protože jim začalo být evidentně jedno, jestli točí film, dokument nebo něco jiného a na dobu natáčení si prostě vytvořili svá šedesátá léta. Neznám film, který by to dokázal lépe a nechápu, jak to Stone celé dokázal udržet pohromadě. (28.09.2005)

Kilmer, Richardson, Stone. Abecedné usporiadanie pokladám za najspravodlivejšie, kedže zoradenie podľa zásluh by bolo nemiestnym činom-previazanosť ich šamanstva totižto znamená vznik (do drogového oparu zahaleného) zaklínadla o nespútanom poetovi, kontroverznom spevákovi, anarchistickom bohémovi - Jimovi Morrisonovi. Valovi to burleskné vyčíňanie plné dekadencie pristane, nachádza v sebe skrytý dar oduševneného vcítenia sa, ktorým (na pódiu i mimo neho) prikladá pod kotol a priamo tak obohacuje "Jašteričieho Kráľa" o to, čo ho vystihovalo aj v skutočnosti - o nevyvrátiteľnú zapálenosť pre vec. Robertovi prislúcha prezývka "obrazový čarodejník", to ako ovláda/prelína expozičné pásma, ako starostlivo narába s clonami/uzávierkami, ako ladne pláva medzi skutočnom/chimérou, na to nemám rozumné vysvetlenie a preto len úctivú poklonu skladám. K Oliverovi sa netreba priveľmi rozpisovať, pretože svetoznámy harcovník známý tiež ako čierne svedomie, boriteľ mýtov alebo učiteľ z Vietnamu tu zreteľne dosvedčuje, že éru 60's má poriadne naštudovanú a preniesť jej psychotropné a rozbúrené záblesky do môjho tela sa mu vyslovene darí. Nakladá síce s hotovými témami, niekedy upozaďuje žiaduce údaje, ale to jeho entuziastické know how som si v tomto prípade nesmierne užil. Napokon, komu chýba viac faktografie, po ruke je Tommy so svojím výstižným zostrihom "W.Y.A.S.", ktorý istotne napraví chuť eventuálnym nespokojencom. (16.06.2011)

Pokus o halucinogenní šílenost pro mainstreamové publikum, která nasazuje už od začátku takové obrátky, že se jí to bohužel nedaří uhrát až do konce. Stone je ve svém živlu a opět zbulvarizovanou formou přednáší morální poučení, tentokrát ne politické, ale lidské. A opět to stojí svým způsobem za to... (16.06.2010)

Stone vytvořil totálně strhující a maximálně vtahující pojednání o The Doors, kterému řada domněle pravověrných a samozvaných strážců odkazu vytýká, že není stoprocentně věrný reálným událostem. Při tom sami členové kapely a několik dalších lidí vydali každý své a příznačně v jednotlivostech se odlišující pojednání o tom, jak prožívali chvíle po boku Jima Morrisona. Stone příznačně ve své vizi Morrisona vyobrazil jako americkou verzi básnického boha, který sestoupil mezi hříšníky a podlehl mystériu života, pokušení substancí a vábení smrti. Stoneovo evangelium možná z hlediska strážců odkazu platí za apokryfní, ale právě že coby autorské pojednání a dílo mistra svého média zůstává dodnes neskutečné v tom, jak na plátno otiskuje a do diváků vnáší mýtus Morrisona i celého étosu Boha rocku a dobové kultury. Ačkoli zdánlivě skládá konvenčně chronologické vyprávění, vytváří namísto obyčejné biografie maximálně imerzivní impresi nikoli toho, jak se konkrétní momenty udály, nýbrž jak působily, potažmo jak mají působit v rámci Morrisonovy legendy. Za tím účelem Stone rozvinul svůj nový útržkově impresionistický styl prolínajících se záběrů, střídajících se rychlostí snímání, vychýlených úhlů kamery a postprodukčních úprav, který se svými dvorními spolupracovníky, kameramanem Robertem Richardsonem a střihači Davidem Brennerem a Joem Hutshingem, dovedl následně do maxima v "Takových normální zabijácích". Stejně jako v jejich případě také "The Doors" svého času nebyly adekvátně přijaty, ale tím spíš fascinují a uhranou dnešní diváky. A na plátně je to naprosto intenzivní zážitek, který publikum převálcuje, zaplaví i vysaje. (07.01.2023)

Zlaté časy, kdy ještě Stone nemyslel kolenem a režíroval filmy nekorektní a ostré jako břitva. Do zlatého fondu jeho tvorby patří neoddiskutovatelně i The Doors, jakožto strhující autobiografické drama o známé rockové skupině. Příběh je klasicky lineární (uskupení, nášlap kariéry, vrchol, rozpad), nicméně je podán s takovou dávkou živelnosti a síly, že divák některé scény jen velmi těžko rozdýchává. Stone je samozřejmě technicky skvělý jako vždy. Především jeho kamerové eskapády a tentokráte i nasvícení jsou brilantní. Nejužasnější zážitek jsou potom koncertní sekvence, které jsou jednoduše strhující. Celý film má takový zvláštní "sjetý" náboj. Funguje to však fantasticky. (24.10.2006)