Kairo

Delikatesní mix hororu, tajemna a apokalyptických vizí. Už dlouho jsem neviděl film, který by mě tak děsil bez potoků krve, levných lekaček či děsivých digitálních triků (mluvím spíš o kvalitě). Mrazivé vyznění a vůbec ne hloupá myšlenka filmu popostrkuje Kairo do síně nejlepších hororů co jsem měl zatím možnost vidět. (05.06.2009)

Tenhle film jsem pří vší snaze moc nepochopil. Základní myšlenka o pohlcování našeho světa duchovnem je sice asi hodna dlouhých intelektuálních debat – na filmovém plátně působí poněkud unyle, zvláště když je prezentována dle tradice japonské filmové školy nelineárně ve zdánlivě nesouvisejících obrazech. Film je určen náročnému divákovi, který jistě ocení hlubokou filozofickou myšlenku i vizuální stránku díla. Já osobně radši něco jednoduššího, i když třeba závěrečná apokalyptická atmosféra podkreslená výbornou hudbou mě docela dostala. Přesto mě tenhle film příliš neoslovil, protože celé jeho tajemno spočívá v tom dešifrovat, co tím chtěl autor vlastně světu sdělit. Odpověď na tuto otázku ale přenechám jiným… (07.10.2012)

Velice zvláštní film v kladném slova smyslu. Tísnivá a depresivní atmosféra byla přítomna od začátku až do konce. Duchové byli tu více, tu méně strašidelní, ale nakonec jsem byl za to přiměřené strašení rád, protože kdyby ještě tvůrci přitvrdili, tak už bych musel spát s rozsvíceným světlem. I tak některé scény husí kůži zajistily. (30.06.2020)

Bohužel někdy kolem osmé minuty, kdy se duchové trapně snažili být hrůzostrašní, lomili ruce a vyskytovali se v rohu, pronesl jsem na jejich adresu legrácku, která přítelkyni tak odbourala, že se chechtala ještě skoro 10 minut. Atmosféra v háji. Ale ani tak by to na mě film neuhrál. Po několika překonaných usínacích krizích a emergentním ošetření sanice vykloubené nudou nastala zhruba v polovině vřelá hádka, zda film vypneme hned, nebo až za chvíli. Jelikož s oblibou hraji ďáblova advokáta, loboval jsem za další sledování kupodivu já. Film ke konci začal aspoň trochu houstnout, k čemuž ovšem ani trochu nepřispěli duchové, naopak, ti vždy vyvolali ambivalentní reakci. Působivá byla předvedená deprese (ovšem těžko říci z čeho tak mohla být). Abych to shrnul, několik desítek hodin trvající film pro ty intelektuály, kteří dovedou najít hlubokou myšlenku i v hovnu, plný západní pseudofilosofie typu "až bude peklo plné hříšníků, budou mrtví chodit po zemi", kteroužto asiat-režisér z kulturních důvodů těžce nepochopil a ke všemu netuší, co má dělat se životem a proč, tak to vysype do filmu. Celé to vyšperkované (tehdy) hype cyberpunkovým přídechem, který evokovalo pištění modemu + rozostřená videa jakoby přes internet, na Windows 3.11. (07.04.2013)

V optimistické, přitom křehké době, kdy jsme netušili, jak moc internet změní svět, vzniklo Kairo. Z obrazovky počítače, která by nás měla spojovat, ovšem přicházejí jen vzdálené nářky a prosby o pomoc. Zřejmě nejosamělejší film všech dob, v němž ani smrt nepřináší jakoukoliv úlevu od beznaděje, hnaný k dokonalosti Kurosawovou naprosto zásadní režií, ignorující veškerá pravidla žánru ve prospěch hry s mizanscénou, neskutečného rámování a proplétání hororových výjevů s ospalou atmosférou japonské každodennosti. Kurosawa jako obvykle tu skutečnou hrůzu ponechává v pozadí, v rozích místností, ošuntělých bytech a dezolátních továrnách, kde absence lidského spojení vyniká ještě drastičtěji. Jestli vyznění příběhu rezonovalo už v době vzniku, tak teď brnká na tu nejcitlivější strunu v našem nitru – ani po dvaceti letech nás totiž technologie nespasí od samoty. 100% (01.06.2020)