gojackill

Není reality, je jen množina obsahující nekonečné množtví možností, každá možnost spočívá v interpretaci toho co vnímáme z okolního světa..... Nádherný a neskonale smutný film, na kterém nevidím žádný nedostatek. Zažitek, který se mi vracel ve snech. BEST MOVIE I HAVE EVER SEEN. Hloupý komentář ke geniálnímu filmu. Přidáno uživatelem Mr.Sandman : Jsoucno taje v přítomnosti génia Daveova formátu, je nekonečným orgasmem lidsva a tajemství ještě nebylo nikdy převedeno na stříbrné plátno v tak ryzí podobě.

Kairo je v prvním plánu horor, ve kterém pozvolna odkrýváte tajemství podobně jako například v Kruhu, stejně jako ve zmíněném filmu je zde motiv masového média, v Kruhu to byla videokazeta a v Kairu se tajemné vzkazky šíří internetem, tímto médiem se tajemství dostává až do našich domovů. Od Kairo jsem očekával trochu lepší a originálnější duchařinu, ale dostal jsem daleko víc. Zpočátku je jasné, že jde o film temný, který je sice zbavený lekaček, ale i tak dokáže spolehlivě nahnat hrůzu. Asi nejlepší scéna mimo samotný závěr je setkání s jedním z duchů, je to výborně nasvětlený a používá to jeden psychologický trik, který vzbuzuje strach a nejistotu. Vezměte něco známého a uveďte to neobvyklého kontextu. Nechce židli levitovat, jít někoho po žebříku po horizontále či jako ve filmu změňte ženskou chůzi v nepřirozený pohyb, jako kdyby měla zlomené nohy. Známé přejde v neobvyklé, jistota se mění v strach. Většinu filmu jsem si říkal, že se opravdu drží příliš zpátky (absence lekačel, pozvolné tempo) a zaměřuje se jenom na budování atmosféry, závěr mi to však bohatě vynahradil, protože je úžasný a reflektuje hlavní myšlenku filmu. Ano, mluvím o myšlence, poselství, nikoliv o rozuzlení nebo vysvětlení, to totiž nečekejte. Doposud jsem znal podnětné a intelektuální filmy, které se maskují žánrem sci-fi, jako například Solaris, teď mi došlo, že životní sdělení lze dobře ukrýt i za hororem. Kairo podobně jako Suicide Club nebo Vyšetřování nočních můr tematizuje sebevraždu jako vztyčný bod horového příběhu, Japonci se s tím potřebují vypořádat. Vyšetřování nočních můr vytvořilo děsivého démona, který vás potrestá za to, že spácháte sebevraždu tím, že zemřete nepředstavitelně odpornou smrtí, Kairo však chce především dát odpověď, proč sebevraždy pácháme, aby vyústil v ironii. „Je tak jednoduché se oběsit.“ A proč je tedy pácháme? Japonsko jako zhuštěnina lidských duší a přitom si stejně každý připadá osamělý. Vzpomeňme na depresi Donnieho Darka, který říká: „Každý zemře sám.“ Kairo vytváří hodně velký oblouk (vlastně celý film k tomu směřuje), aby nám nakonec sdělil to nepříjemné poselství, že smrt je věčná samota. Jaká zákeřná ironie, utéci před bezútěšností samoty spácháním sebevraždy a propadnout se do věčného osamocení. Za života sám a po smrti sám. Jestli je na nějakém filmovém pásu skutečný kontakt s démonem, smrtkou, či dáblem, je to ve filmu Kairo při závěrečném tělesném setkání – velmi silný výjev a vrchol filmu. Kairo však není jen o smrti a sebevraždě, je to také lovestory mezi mužem, který je outsiderem a ženou, která je až nápadně krásná, takový načrtnutý vztah vede k nevyhnutelnému neúspěchu – končí opuštěním. Závěrečná apokalypsa byla jednou z nejlepších (lepší je Válka světů, ten pocit bezmocnosti při jeho sledování je neopakovatelný). Osamocená loď v nesmírném oceánu v závěru je zopakováním motivu osamění a nádherná tečka i ohlédnutí za divácky náročným filmem. Nečekal jsem to, vůbec ne, strašně moc se mi to líbilo a i když je Suicide Club mnohem působivější a asi i zajímavější, mám z Kairo nakonec lepší dojem. Další divný film, který si mě získal. Svého času TOP TEN.

Svět zvrhlosti, násilí a bizarního sexu je zde servírován natolik zdrcujícím způsobem, že to ve vás zanechá silný a nepříjemný pocit bezvýchodnosti a frustrace. Je to dost možná nejdrsnější film jaký znám, není to však jako sledovat drastický horor jakoby ze vně, skvělý režisér-vypravěč vám naservíruje vypjatou psychologickou hru o autoritě, které lze snadno podlehnout. Autorita je ten pojem, který může vysvětlit motivaci uťáplého majitele obchodu s rybičkami, důkazem je slavný několikrát zopakovaný Milgramův experiment a stačí se podívat do nedávné minulosti na autoritativního Hitlera a nad poslušností jeho následovníku. Film tedy nesledujete ze vně, ale vnímáte jej zevnitř, spolu s postavami (skvěle zahranými i vedenými z režiserského křesla). Filmařky dokonalé, hudebně krásné a to vše je slito ve formě dramatu, nad kterým by si i Ovidius zlomil pero. Ostatně metamorfóza je zde ústředním tématem. Bolestivé a zhoubné jako nádor - čím by chtěl být Trierův Antikrist, tím je Cold fish od Shiona Sono. ŽIVOT JE BOLEST!

Syté barvy, dráždivá expozice a snímání bez stativů mě uvrhlo do vyprávění, které je zdánlivě bez nějaké vnitřní soudržnosti. Film sladký jako zavařený ananas, hořký jako neopětovaná láska, v oblacích jako letadlo. Láska jako změť dojmů, které se před očima rozplynou v mořskou pěnu. Herecké výkony jsou vynikající, na té nejvyšší úrovni je Tony Leung Chiu Wai a zamiloval jsem se do půvabné Faye Wong, její (ne)herecký projev je nezapomenutelný. Na Wonga překvapivě vtipné, asi nejlepší film co jsem za poslední rok viděl. (Pozn. 2015 - Pokud poznáte někoho z Honk Kongu, tak si znalostí Kar Wai Wonga zajistíte docela uznaní. Několikrát zopakujte co chcete říct, stejně výslovnost poserete, ale tvrdošíjně trvejte, že to bude znát. OK?)

Po půl hodině jsem se začal tvářit jako soudce Dredd, v zápětí byl pro mě Dredd mýtus, to když utichl hukot rotačních kulometů a Dredd dal najevo, že nevyjednává. Tohle brutálně násilné akční sci-fi se ale neohlíží zpět, pořád měl Dredd nějaké to eso v rukávu - zbejvalo mi dalších čtyřicet minut srát hřiby. Guilty pleasure v rámci mikrožánru špinavého akčního sci-fi pro mě našlo absolutního krále, něco podobného jsem zažíval, když jsem prvně viděl Blejda. Dredd nic nevysvětluje, ukazuje dystopickou budoucnou (mimochodem výtvarně mimořádně zvládnutou), kde je hned jasný, že se něco podělalo, netřeba vysvětlovat proč. Porotou a vykonavatelem v tomhle masomlejnku jsou Soudci. A nejsou to žádný padavky v hábitech. takže si raději hned vemte hnědý kalhoty, protože vás tím hnojem Megaměsta provede ten nejdrsnější ze všech - Soudce Dredd a má kvér jako z vlhkýho snu dvanáctiletého kluka, jeho jedinou emocí je nasranost , která ho žene za křehkými schránkami vrahů, prodavačů drog a gangsterů. Na dnešní den mu z vedení přidělili zelenáče, ženskou se schopností číst myšlenky, která není úplně k hovnu, takže se jí dá prominout i její soucit. Naštěstí se jde hned do akce, žádný blbý kecy, nikoho to nezajímá. Tenhle páreček jde rovnou na šťáru do bloku 13, kde vede místní gang obávaná Ma-ma, zhrzená šlapka, která distribuuje drogy pro celé Megaměsto, je známá svou brutalitou a neváhá vás stáhnout z kůže. Akce samotná hýří nápady, je to hravý, neotřelý a vizuálně je to prostě HUSTÝ ( vždyť si kameraman vysloužil Oskara za Milionáře z chatrče), naštěstí pro mě si oblíbil vyokorychlostní kameru, tak jsem si užil bezvadny psychedelický tripy ve zpomalených záběrech po požití Slo - Mo drogy. Nevím jak to uzavřít, jsem nadšený, můj oblíbený Total Recall a Demolition Man vedle tohodle bledne závistí, ale i třeba Repo Men je proti tomuhle i v kategorii násilý, jen pohádka pro dětičky. Tolik adrenalinu jsem už dlouho neměl. V chaosu bojuje ve jménu zákona jediná instituce - Soudci. Prosím trilogii!

Před půl rokem jsem viděl téměř na jeden zátah celou trilogii, přečetl jsem si knihu - esej a dnes, když to dávají v televizi, mám silnou potřebu vidět to znovu. Na nové obrazovce, kterou mám v plánu si koupit, to bude první film, kterým nažhavím ještě neodpaněné LED diody. Myslím, že je to dokonalý film, ke kterému mám napsáno několik stran poznámek, abych je jednou všechny sepsal. Někdy to nejspíše udělám, teď se omezím na kratičký úsudek. Matrix je metafilm a pseudohra, byl tím nejimerzivnějším co tu kdy bylo do doby, než přišel Avatar, ale narozdíl od Avatara se na něj dá dívat častěji a nedostavila se ani špetka pochybnosti. Trochu jiné a zajímavé postřehy: Adam Bernau

Zpočátku jsem se v tomto příběhu ztrácel a obával se, jestli jsem vybral dobře. To byl však pouze prolog, který uvede v krátkém čase tuto netradiční rodinu. Film pak zpomalý a zaměří se na postavy ve filmu, jejich příběh a pohnutky. Jejich perličky, které tam na jejich dně jsou. Někdy ten život, přesněji svůj příběh miluju, tyhle prchavé okamžiky přicházejí většinou z nějakého důvodu, že se třeba něco vydařilo. Někdy však přijdou naprosto nečekaně, jako když se hlavní hrdina podívá na kančí hlavu v kumbále, která mu zřejmě něco hezkého připomíná. Usměje se. V takovém příjemném okamžiku (někdy) pohlížím na sebe a na svou cestu tímto nečitelným světem jakoby z vnějšku, téměř jako bych byl součástí filmu. Tento Andersenův film považuji za jedno z nejlepších uměleckých přiblížení tomu pocitu z bytí, který se tu snažím popsat. Tento film je blízko našim příběhům, a to nemusíte mít s rodinnými osudy v tomto filmu pranic společného.