Excalibur

FIlm o legendě, který se stal legendou a vdechl Artušovskému mýtu podobu, pod kterou si jej představuju. Na tom má podíl jak výprava a stylizace, tak hudba dvou velikánů, Wagnera a Orffa. Kromě toho akcentem NAPROSTO DOKONALÁ britská angličtina. Anachronická výprava (zbraně, zbroj) k tomu naprosto sedne, nejde o historický film, ale o legendu, jak ji vyprávěl Mallory. Takhle má velkolepá fantasy vypadat. (16.01.2007)

Chvílemi mi tam chyběla dokonalost bitev Ridleyho Scotta, chvílemi hudba Hanse Zimmera, chvílemi mi vadila příišná romantičnost a naškrobenost určitých záběrů. Proč tedy tak vysoké hodnocení? Prostě už jen proto, že bez Excaliburu by možná Scott nikdy nenatočil svého Gladiatora a Zimmer by k němu nikdy nesložil hudbu. Nebo taky možná za krásnou Carminu Buranu, vtipné hlášky Merlina a za to, že Boorman dokázal i s veskrze neznámými herci natočit takový film. (21.12.2006)

Excalibur má jedinou podstatnou vadu, ta ale dosahuje biblických rozměrů – herecké výkony. Ehm, "herecké výkony", jeden otřesnější než druhý. Podívejme se tedy s trochou nadhledu na tři mé oblíbence. Uther Pendragon – Smutná, tragikomická a hlavně naprosto zbytečná figurka, která přišla k Excaliburu jako slepý k houslím, a jejímž jediným opodstatněním bylo, že skrze ni intrikářský a chlípný Merlin zneužil spanilou Igraine. Ještě přitom ten zvrhlík myslel na jejího právě několika oštěpy probodávaného a v kaluži krve chroptícího manžela a přivodil si tak nejlepší orgasmus za celá staletí. Kam se na to hrabe po celém severu vyhlášené obcování s bájnou Dračící. Dokonáno jest. Chudák Uther, postižený od narození lehkou demencí a mohutnými tiky ve tváři, je zde zmítán z jednoho snu do druhého a končí stejně jako každý, kdo si něco začal s Merlinem – pod drnem. Lancelot – Příjemný veselý homosexuál. Ač byl jeho výkon možná otřesný, já v něm stále viděl naprosto neschopného, ale zasněného a až po uši – do samotného konce svých sil – zamilovaného malého chlapce, kterého jeho otec pravidelně před spánkem zneužíval. Svůj nahromaděný vztek vybíjel v soubojích, jejichž zvládnutí bylo to jediné, co v životě mohl dokázat. Moment, kdy vznešeně a s nebesky přiblblým výrazem stojí na schodech a sleduje, jak se „jeho nejlepší a milovaný přítel“ a „ta nejmilovanější bytost na světě“ odebírají do přilehlé komnaty vyzkoušet bytelnost nového lože, patří k nejlepším. Zkrátka – jeho roli jsem mu nemohl nevěřit. Artuš – Opravdu král. Merlin věděl, co dělá, když se jej zbavil. Bohužel náhoda a teplý golfský proud tomu chtěly, že se, namísto klidné smrti v lese, ještě jednou vrátil na scénu a zkazil, co se dalo. Zlomil a pak rovnou ztratil Excalibur (daroval ho nějaké děvce z jezera), vypil drahocenný artefakt, postavil zbytečný hrad – se stolem jako dnem láhve od absinthu, jemuž holdoval – na největším ostrovním nalezišti ropy… zkrátka byl po otci a namísto mozkové tkáně zdědil tuhý kořínek. Jediný užitečný skutek, který vykonal, bylo zabití svého syna – geny tak už navždy zůstanou v zemi. Neschopný s mečem, neschopný v posteli… Dokonce až tak, že mu jeho žena utekla s homosexuálem a on jí byl do konce života věrný. Navíc byl paranoidní a neschopný o čemkoliv rozhodovat, proto jej Merlin zneužíval jako loutku s ostrým klacíkem a ještě mu dával dávky LSD – jak jinak si vysvětlit ty debilní výrazy, které v průběhu celého filmu předvádí. ///// Dokonáno jest, kéž mi to Bůh odpustí. (11.04.2008)

"I am your humble knight, and I swear allegiance to the courage in your veins. So strong it is... I doubt you no more!" Co se do úrovně zpracování týče, zaujímá "Excalibur" mezi tématicky spřízněnými adaptacemi starodávného příběhu o králi Artušovi a rytířích Kulatého stolu zcela bezkonkurenční postavení. Snad jen sami angličané (nenechte se pléct americkou produkcí) totiž byli předurčeni vdechnout svému národnímu mýtu tak neskutečnou míru magična a syrovosti. A ta přiznaná a místy až přízemní strojenost, s níž je legenda předkládána, tomu jen napomáhá. Zatímco ostatní zpracování legendy se povětšinou jen povrchně soustředí na zachycení milostného trojúhelníku Artuš-Guenevra-Lancelot, dílo J. Boormana se snaží podat Artušovský mýtus v celém jeho rozsahu a nádheře. K úchvatnému vytvoření atmosféry tajemna a doby kouzel výborně napomáhá fantastická hudba T. Jonese, který si vypomáhá i legendární Orffovou "Carmina Burana". Zaujme také zasněně zastřený obraz filmu. Teprve "Excalibur", i když si legendu předělal k obrazu svému, mi umožnil pochopit skutečnou sílu téhle doslova "antické tragédie", která už fascinuje lidstvo po celá dlouhá staletí. (16.10.2004)

Ze všech adaptací slavné legendy o Artušovi je ta Boormanova určitě nejlepší. Hlavně po výpravné stránce je tu konečně film, kterému ten středověk (respektive jeho počátky) divák skutečně uvěří (romanticky pojatá verze "První rytíř" je sice hezká, ale vždycky u mě vzbuzuje pocit, že za výpravou stál Mr. Propper - tak je v ní vše dokonalé, lesklé a čisté). Snad jedinou výtku bych měla k Merlinovi. Je sice fajn, že tvůrci nezabředli do obvyklého klišé starého dědy s vousy až ke kotníkům, nicméně Nicol Williamson své postavě nedokáže vtisknout důstojnost autority. Tu a tam také ostatní herci své party spíše jen odříkají, než zahrají. Jinak ale všechno funguje na 100 %, lví podíl na tom má i šalamounský nápad s hudebním podkresem :8) (14.09.2008)