Obsahy(1)
Skupina Pražský výběr je dodnes pojmem pro každého, kdo v osmdesátých letech poslouchal rockovou hudbu. Debutové album Straka v hrsti tehdy z politických důvodů oficiálně nevyšlo, přesto však jeho nahrávka mezi nadšenci kolovala v tisících kopií. Skupina, kterou v její nejslavnější podobě tvořili Michael Kocáb (zpěv, klávesy), Michal Pavlíček (zpěv, kytara), Vilém Čok (zpěv, baskytara) a Jiří Hrubeš (bicí), se posléze stala hlavním hrdinou "hudební magorie", nazvané podle jedné z jejích nejznámějších skladeb. Děj filmu, režírovaného Karlem Smyczkem a Michaelem Kocábem, se začíná odvíjet v roce 1984, kdy je Pražskému výběru po pěti letech zase dovoleno veřejně vystupovat. Průvodcem příběhu je stařec Ropotámo (M. Kocáb v typické koncertní masce). Film ve stylizovaných sekvencích zachycuje písně, život skupiny, umělecké i lidské konflikty jejích členů i represe ze strany bolševického režimu. Vrcholem snímku je koncert v Lucerně v předvečer sametové revoluce, 16. listopadu 1989. Kromě členů Pražského výběru se ve filmu objeví i jiní, dodnes populární hudebníci: Lucie Bílá, Bára Basiková, David Koller (v roli dalšího bubeníka Výběru Klaudia Kryšpína) a také předčasně zesnulý americký hudebník Frank Zappa. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (94)
Tento výborný sebeironický, nepatetický hraný dokument o Pražském výběru, uvádějící do směšné hrůznosti normalizačních Čech, mě nadchl už v raných gymnazijních letech, a to nejen pro skvělou muziku, která v něm zaznívá. Postmoderně odstíněná novovlnná estetika přelomu osmdesátých a devadesátých let, jíž je poněkud poplatný, s hudbou souznivě ladí včetně vší groteskní teatrality, televizománie a protihumorných satirických výstřelků, jimiž se tvůrci současně inspirovali Frankem Zappou a jej poctili. Inscenované písně se střídají s koncertními záběry a rámcují individuální i společná dramata a tragédie. Vyprávění se tak oživuje, ale zároveň se tak naneštěstí interpretuje tvorba kapely jako primárně jinotajná, což ji značně zužuje. Výběr jsem slyšel poprvé ještě před Listopadem na kazeťáku, který si občas od staršího bratra půjčoval můj největší a nejlepší kamarád, a snad proto, že mě tehdy osmi – či devítiletého bavila zvláštní absurdita a neobvyklost textů (neřkuli hudby jako takové), nechápal jsem nikdy, ani v pozdějších poučených letech, jejich produkci jako čistě politicky angažovanou. Výklad, jaký podává Smyczkův film, mě proto přichází zjednodušující – a dnes jsem z něj vycítil i jistou apologetickou snahu. Hájit se z obývání šedé zóny mi přišlo vždycky poněkud směšné: jak napsal Walter Benjamin, obývat znamená nechávat stopy, a tedy právě stopy nejpřesvědčivěji hájí či žalují naše pobyty – a tvorba Výběru rozhodně nežaluje. Dodatečné obhajoby, které jsem vyčetl z některých výpovědí a vlastně trochu i z dokumentu jako celku mi tedy přijdou nadbytečné. ()
Pražský výběr byl vždy jiný – odlišný – ujetý a proto ho mělo tolik lidí rádo. Jejich texty sice žádná sláva ale ta hudba – to byl nadčasový ráj. Kocába jsem nikdy moc nemusel, ale společně s Čokem, Pavlíčkem, Kryšpínem nebo Hrubešem jim to prostě šlo jedna „báseň. Tady zaskakoval Koller a i tak to bylo super. I tento projekt je hodně zvláštním hudebním dokumentem, který má své světlejší chvilky (záběry ze zákulisí, hrané + halucinogenní scénky), stejně jako své mouchy, ale kdo je prostě neměl rád, tomu se to líbit nebude. Objeví se tu celá řada známých tváří – samozřejmě nesmí chybět Roman Skamene – ten se vesral všude, štěk Bolka Polívky, aktivní fandění mladé Lucie Bílé a mnoha dalších (nebudu je tu vyjmenovávat všechny). Pobaví i dobová scéna s hasičskými auty, vodním dělem a popelnicemi s ukrytým Čokem. Neříkám, že to je nějaká pecka, ale já se u toho pobavil. ()
Vážil bych si tohoto provokativního snímku ještě víc, kdyby vznikl před rokem 1989. Tím nechci snižovat vzdor a nekonformní postoje členů kapely Pražský výběr během socialistického realismu, ale takovéto bláznivé filmové fantasy by tehdejší režimní cenzura asi těžko rozdejchávala. Kromě výše uvedených jste v jedné roličce mohli poznat dnešního porotce v superstar M.Horáčka. ()
V první řadě musím napsat, že nejsem fanouškem ani obdivovatelem Pražského výběru (i když jako člověk, který období své puberty doslova prožil posloucháním a objevováním československé hudby spřed r. 1989, tvorbu PV a Michaela Kocába z 80. let poměrně dobře znám). Přesto mne tenhle film velice bavil od počátku, zejména svou neotřelou formou hraného dokumentu s experimentální režií míchající skutečnost s fiktivními výjevy (leč mnohdy až bizardními). Velice jsem ocenil zejména dialógy mezi Kocábem a Pavlíčkem, kde si vyříkávají, že Pavlíček v době zákazu Výběru se odhodlal skládat pro "konkurenční" kapelu Stromboli, zatímco Kocáb se začal věnovat filmové a scénické hudbě, přičemž vizuální pozadí u dialogů se postupně proměňuje z dokumentárních záběrů v šatně na umělecky stylizovanou scénku, kde se slavní hudebníci válejí a mlátí v bahně! Podobně vynikající a originální byly též snové výjevy Viléma Čoka během jízdy sanitkou. Celkově ve filmu dodýchává typická atmosféra "perestrojkových" filmů z konce 80. let: tu mi to připomnělo Nejistou sezónu (nápadem zachytit ve filmu vlastní trable s režimem ohledně zákazů a cenzury umělecké činnosti), jindy Pražskou pětku (experimentální videoklipy), při scénách s Miloslavem Štibichem coby šéfujícím soudruhem vystupujícím proti činnosti "úpadkových" umělců zase Kopytem sem, kopytem tam (kde velice podobnou roli ztvárnil Josef Kobr)... . . . Ke všemu zajímavému malý bonus na závěr po titulcích: Frank Zappa! Jeho jméno jsem znal dosud jen z doslechu, vím, že to byl slavný rockový hudebník v Americe. Ovšem jako takového svérázného štamgasta s knírkem, zpívajícího v hospodě s pívkem v ruce, s undergroundovou kapelou a pro československý film(!!) k tomu jsem si ho opravdu nikdy nepředstavoval. Poté, co jsem více méně ve vážnější náladě se zaujetím hodinu a půl sledoval místy poměrně temný film o undergroundové kapele za socialismu, závěrečná pětiminutová tečka se speciálním zahraničním hostem mne velice příjemně rozesmála. Celkově tedy nemůžu být nespokojen, ani přesto, že některé písně z filmu se mi moc nelíbily. (75%) ()
Galéria (4)
Zaujímavosti (7)
- Scény „koncertu v Lucerně“ zahrnují i záběry z velkého dvojkoncertu v brněnské hale Rondo v roce 1989. Aby diváci přišli na „koncert“ hraný na playback, naživo předskakovaly skupiny Nová Růže, Stromboli a Titanic. (Pedro72)
- Ve scéně, když je Pražský výběr schován v popelnici, bylo nutno odříznout jejich zadní části, jinak by se tam hudebníci nedostali. (sator)
- Bubeníka hrál ve filmu David Koller, protože bubeníci Pražského výběru Klaudius Kryšpín a Jiří Hrubeš v té době žili v emigraci. (tykeww)
Nejistá sezóna Pražského výběru, tak by se dal nazvat film, který také částečně doplatil na rok svého vzniku (1989 - 1990), kdy se spousta věcí ve snímku stala neaktuální. Těsně před listopadem 1989 začal tento film vznikat a dokončen byl v tzv. porevolučním kvasu, v němž došlo k paradoxní situaci, kdy dříve zakazovaný Michael Kocáb vstoupil do politiky a jal se vyhánět sovětské vojáky ze země. Tento paradox ke škodě věci ve filmu chybí a celá hudební feérie kombinovaná s fiktivním dokumentem se podle prvotního plánu soustředí na třecí plochy mezi názory skupiny a názory partajních přisluhovačů, komentované Ropotámem, resp. třecí plochy mezi názory Kocába a Pavlíčka. Přičemž tři čtvrtiny filmu tvoří záznamy jak autentických, tak aranžovaných koncertních vystoupení. Zbytek je pak tvořen oněmi fiktivními dokumentárními vsuvkami s rozhovory nebo natáčením v televizi, dialogy s komunistickými pohlaváry (to asi nejlepší z celého filmu) a jedna vynikající scéna útočného dialogu mezi Kocábem a Pavlíčkem, která skončí rvačkou v bahně. Objeví se zde i pár věcí ze života kapely či jejích členů - emigrace bubeníka, Čokův pokus o sebevraždu, divoký večírek, po němž Pavlíček zachraňuje alespoň kytku v květináči, Lucie Bílá jako tehdy málo známá hvězdička, doprovázející jednoho z členů skupiny po turné, problémy s jevišti... Vše díky kameře Jana Malíře podané spíše jako snové vize, někdy dokonce mírně tripově, jedna scéna je jako z Kafky (závěrečná poprava). Servítky si film nebere, zazní zde i několik zajímavých myšlenek, dojde i k odcizovacímu efektu, kdy Roman Skamene v roli manažera skupiny odbourá svými výroky o větrech Michaela Kocába, a záběr ve filmu zůstal i s pohledem na filmařský štáb okolo. V bonusech Karel Smyczek vysvětluje, že s Romanem Skamene byli na této replice domluvení předem, a povedlo se. Ve filmu se v jedné scéně i objeví v naprostých cameo rolích tehdy zakázaní zpěváci a herci - např. Bára Basiková, oba Mertové, Oldřich Kaiser a Jiří Lábus a mnozí další. A skutečně ve filmu vystoupí i Frank Zappa - jednou se mihne během běžné projekce filmu, napodruhé a na jeho písničku si musíte počkat do závěrečných titulků, resp. mezi ně... Však uvidíte... Celkově však film trpí nevyvážeností scénáře - ze začátku je jasné, kudy se měl ubírat a jaký zhruba příběh vyprávět, jenže pak došlo ke změně politických poměrů, takže tvůrci přistoupili i k jakési aktualizaci, která však rozbourala onu určitou koncepci. Stále zde však zůstávají písničky Pražského výběru, který ve své době významně ovlivnil československou hudební scénu. Na úvod disku se spustí uřvaný protipirát. Obraz je na dobu vzniku docela slušný, škoda jen, že zvuk je v pouhém stereu, upmix do DD 5.1 by zrovna zde nebyl na škodu. Menu je zčásti animované, podložené písničkami Pražského výběru, a v bonusech najdeme filmografie, fotogalerii (2:36 - hodně z natáčení) a rozhovory. Karel Smyczek (9:32) nabídne hodně zajímavostí z natáčení samotného, včetně podrobností realizace některých scén, zatímco Michal Pavlíček (8:30) a Vilém Čok (7:24) poukáží i na neshody tehdejší či současné s Michaelem Kocábem, a že ty ve filmu nebyly jen tak vymyšlené. Všechny rozhovory mají CZ titulky. () (menej) (viac)