Pražákům, těm je hej

No až na pár vyjímek jsem excentrické texty Pražského výběru nikdy moc nemusel. A vlastně ani jeho členy nemám nijak v lásce. Ale musím uznat že tento snímek mě zaujal hned napoprvé a to nejen množstvím osobností které se tu více či méně mihnou ale také obsahem. Těžko zařaditelný film ale velmi zajímavé a nevšední, místy možná i abstraktní zpracování! I proto působí na diváky tak rozporuplně. Rozhodně pozoruhodný zážitek a v té době možná i kontroverzní. 3* za 64% (12.06.2015)

Tohle dílo mi úplně uniklo. Vyplatí se k období 1989-1990 vracet, protože to je jedna perla vedle druhé. Tento snímek bych s klidem zařadil vedle kultovního Kouře. Samozřejmě tento je více experimentální a tedy méně stravitelný pro běžné obecenstvo. Ale jako introspektiva do mysli zakázaného umělce je to asi nejlépe zpracované co jsem doposud viděl. Navíc pomocí experimentálních filmových technik, a často pomocí vypravěče mluvícího díky zvukovému efektu z hloubi myšlenek, to provedení poskytuje jedinečný audiovizuální zážitek. Nějaký Pelíšky nebo Pupendo nejdou zdaleka tak do hloubky a nedokážou navodit ten autentický pocit. Já jsem ani nevěděl že PV byl tak dlouhou dobu zakázaný, ale je evidentní, že soudruhům se těmi zákazy podařilo rozbít a eliminovat asi nejlepší rockové uskupení celé jedné generace. Protože co všechno mohlo vzniknout kdyby mohli normálně hrát??? Proč to bylo zakázaný, když ta hudba i texty byly zcela evidentně apolitické? Právě proto, že hudba svou neukotveností a nesystematičností vystupovala nepřímo proti socialistéckému systému, pobízela k vystoupení z řady, k neposlouchání autorit o tom co bychom měli dělat a co je pro nás dobré, a podněcovala k žití si po svém.. Primárně to bylo samozřejmě vydovádění se na živém koncertě. Ještě jedna pochvala, často se mi nepodařilo rozluštit, jestli je daná sekvence sehraná, anebo dokumentárně zaznamenaná realita. (02.04.2021)

CITÁT - .....se svatí válej v kýblech........... Soudruzi, můžete opět hrát, opět hrát, opět hrát.......... Dokument o tom jak se Pražský výběr snažil překročit svůj vlastní stín. Kam ta cesta vedla to ví asi každý. Souboj v bahně v boxu mezi Pavlíčkem a Kocábem vedl k dohodě. CITÁT - A právo na podpis pod své umělecké dílo......... Boleslav Polívka jako zástupce zákona (policajt) je úžasnej. Tak se rozejděte, nebo vám ukážu koncert já !!!!!..... Ovšem velice dokonalé je Kocábovo sólo na hubu o myších co hrály. Zlatý underground, je prostě lepší než komunismus.......... To je snad zlej sen. Ve filmu zazní i Košilela od Stromboli. Jenže pak vzal kramle bubeník pololegální skupiny Pražský výběr a už zase budeme končit. Bubeníkův útěk za hranice vystihuje konec videoklipu písně Tatrman. Na svou dobu odvážný a velice akční videoklip. Koho chleba jíš, toho pšouky dejchej. 66 minuta přinese přímo ďábelskou vizi Čokova deliria tremens...sny se však nekonaj a tak klesáme a klesáme. Naopak Kocábova vize jako Presidenta hudební kultury je realističtější. Jest-li pak tušil že se do vlády opravdu dostane ? CITÁT - Naděje ?........... Mrazivá situace nastala, když měl Pražský výběr koncert jeden den před sametovou revolucí. Dokumentem provádí Ropotamo a Frank Zappa ve filmu opravdu byl. Závěrečné titulky vás ještě trochu pobaví. CITÁT - Tak tohle je soda, teda........... (22.04.2012)

Michal Pavlíček mluví v jedné scéně o tom, že Pražský Výběr už není co dřív a uvidí se, zda dokážou překročit vlastní stín. Kdyby jen tušil, jak blízko byl pravdě, přestože náznak rozpadu Výběru byl tenkrát pouze součástí fikce. Nedoporučuji nepříznivcům nejslavnější kapely české nové vlny, protože polovina mystifikačního dokumentu, kterým provází starý známý Artur Ropotámo, je tvořena skladbami z alb Výběr a Pražský Výběr. Akorát ten Zappa tam nikde nebyl. Nebo jo? (19.01.2013)

Tento výborný sebeironický, nepatetický hraný dokument o Pražském výběru, uvádějící do směšné hrůznosti normalizačních Čech, mě nadchl už v raných gymnazijních letech, a to nejen pro skvělou muziku, která v něm zaznívá. Postmoderně odstíněná novovlnná estetika přelomu osmdesátých a devadesátých let, jíž je poněkud poplatný, s hudbou souznivě ladí včetně vší groteskní teatrality, televizománie a protihumorných satirických výstřelků, jimiž se tvůrci současně inspirovali Frankem Zappou a jej poctili. Inscenované písně se střídají s koncertními záběry a rámcují individuální i společná dramata a tragédie. Vyprávění se tak oživuje, ale zároveň se tak naneštěstí interpretuje tvorba kapely jako primárně jinotajná, což ji značně zužuje. Výběr jsem slyšel poprvé ještě před Listopadem na kazeťáku, který si občas od staršího bratra půjčoval můj největší a nejlepší kamarád, a snad proto, že mě tehdy osmi – či devítiletého bavila zvláštní absurdita a neobvyklost textů (neřkuli hudby jako takové), nechápal jsem nikdy, ani v pozdějších poučených letech, jejich produkci jako čistě politicky angažovanou. Výklad, jaký podává Smyczkův film, mě proto přichází zjednodušující – a dnes jsem z něj vycítil i jistou apologetickou snahu. Hájit se z obývání šedé zóny mi přišlo vždycky poněkud směšné: jak napsal Walter Benjamin, obývat znamená nechávat stopy, a tedy právě stopy nejpřesvědčivěji hájí či žalují naše pobyty – a tvorba Výběru rozhodně nežaluje. Dodatečné obhajoby, které jsem vyčetl z některých výpovědí a vlastně trochu i z dokumentu jako celku mi tedy přijdou nadbytečné. (30.04.2018)