Vzostup

Zaujímavý film z obdobia druhej svetovej vojny, ktorý má dve odlišné polovice a aj tie by sa dali rozčleniť na ďalšie dve rozdielne polovice, možno dokonca aj tretiny. Tým je Vzostup aj veľmi umne rytmizovaný a diváka neustále drží pri pozornosti. Pri sledovaní Vzostupu vás určite napadne viacero slávnych vojnových snímok, ale napríklad aj "ten príbeh najväčší", kde nie je ťažké si za jednu postavu dosadiť Krista a za ďalšiu Judáša, ale o tom primárne Šepiťkovej scenár zrejme nie je. Neprívetivý plochý čiernobiely obraz umocňuje všetku tú morálnu skazu navôkol, až máte dojem, že smrť na popravisku je tým jediným vykúpením. A možno to tak skutočne aj je, výčitky svedomia totiž môžu predstavovať omnoho horšie utrpenie, než predčasná smrť. (30.06.2019)

Nejde o uvedomelý ruský epos o nesmrteľnosti hrdého národa, kde sa odohrávajú veľké tankové bitky a práši guľka za guľkou. Je to o tom, čo sa odohrávalo v skutočnosti a mimo veľkolepých akcií. Nekonečné snehové pláne, v ktorých sa ukrýva slabosť, smrteľnosť, zrada, povýšenectvo. Zima zaliezajúca až do morku kostí, je len jednou z možných variácií na smrť. Film, kde niet optimizmu. (28.09.2022)

Film podle novely "Sotnikov" Vasila Bykava (nikoli Bykova jak mylně uvádí text distributora i sovětské titulky, které poruštily jméno významného běloruského autora) kongeniálně převádí na plátno silný příběh, zkoumající člověka v mezní situaci, tváří tvář hrozící záhubě. "Vzestup" není podívanou pro slabé povahy - i přes absenci naturalistických záběrů jsou scény výslechu na hranici drastičnosti a celý snímek je prodchnut depresivní atmosférou, která však jen přispívá k jeho nepříjemně realistickému vyznění. (K osobě autora předlohy a jeho dílu viz např. http://cs.wikipedia.org/wiki/Vasil_Bykav ). (30.03.2008)

Silná psychologická dráma z 2.sv.vojny, ktorá získala hlavnú cenu na festivale v Berlíne. Nie je v nej miesto pre bojové scény, no napriek tomu je osud dvoch partizánov, ktorí padnú do zajatia, napínavý a plný kvalitných hereckých výkonov. Nádherné exteriéry zasneženej krajiny a všadeprítomná zima, výborné dotvárajú atmosféru. Asi takto to nejak vyzerá, keď niekto zavtipkuje, že je zima ako v ruskom filme. Režisérka Larisa Šepiťkovova, mimochodom manželka E.Klimova/Choď a pozeraj sa/ sa venuje najmä psychológii postáv a premenu charakterov v kritických situáciách.Ešte týždeň po vzhliadnutí som mal v hlave vetu:"Nelez do hovna, nezmyješ ho!"Jeden z nich zradí.Dokáže s týmto vedomím žiť? Hudba podtrháva silné momenty, niekedy je až neznesiteľná/hlavne v závere/, dnes by sa robila asi trošku s citom, no v čase keď spoločnosť Řitka video chrlí desiatky vojnových filmov ročne, ostáva Vzestup spolu so spomínaným Choď a pozeraj sa na vrchole rebríčka ruských vojnových filmov. Film 80%. (01.02.2009)

Mimořádně podnětná duchovní studie lidského nitra zasazená do kulis druhé světové války a soustředěná na svár dvou existenciálních hledisek, který se rozvíjí mezi dvěma zajatými vojáky a který má „vnější formu“ postoje k vojenské cti. Sotnikov, který se během noční přestřelky smířil se smrtí a vlastně i spáchal vnitřní sebevraždu, pohlíží na svět očima toho, který poznal smrt (apokalyptickou optikou, v níž se tělesno světa rozpadá vědomím posmrtného, věčného života), odmítá nabízenou kolaboraci (čímž by si zachránil život) a nedokáže přijmout taktizování svého druha Rybaka, jenž chce nabídku přijmout, aby mohl později utéci zpátky ke svému oddílu a dál proti nacistům bojovat. Ačkoliv křesťanský rozměr Sotnikovovy situace není vyjádřen slovy, rozvine se s maximálním dosahem v okamžicích jeho umírání: oběšený Sotnikov, který se již v předešlých hodinách vzdaluje běžné lidské fyziognomii a jehož tvář se produchovňuje, je v těchto okamžicích zalit světlem a samotný skon podkresluje stylizované zvonění (ne nepodobné slavným hlasům navrátivších se velikonočních zvonů). Rybak, který se během vyčerpávající pouti, kterou se Sotnikovem podstoupili, aby sehnali potraviny pro své spolubojovníky a převáděné vesničany, doslova sebeobětoval (zanechal ukořistěnou ovci v lese a vrátil se pro raněného Sotnikova, kterému již předtím pomáhal), neunese všeobecné opovržení a po popravě se marně pokouší o sebevraždu a nakonec se pod vědomím své bezvýchodné situace hroutí. Ačkoliv film straní Sotnikovi, jsem přesvědčen, že oba postoje si jsou rovny. Je jasné, že po duchovní stránce je ten Sotnikův mnohem výš, ale ani ten Rybakův nepostrádá smyslu. Jeho konečný pád není zaviněn jeho metafyzickou nezralostí nebo nedostatkem cti, ale osaměním v jeho boji, které mohlo vyvážit jedině porozumění jeho druha, jehož hrdost na dosažený stav mu ale takové gesto nedovolila. Pozoruhodným paradoxem, odvíjejícím se od biblických slov o ponížení a povýšení, je ale to, že jeho vzestup (vzestup duše) podnítila původně slabost – odhodlání k sebevraždě v okamžiku úzkosti, v situaci prohry. Emocionální intenzitu a duchovní hloubku filmu ještě podporuje jeho jazyk, v němž se syrová dokumentárnost spojuje s promyšlenou symbolizací, a úžasná hudba. (02.04.2010)