Zrcadlení

Když člověk vážně onemocní, najednou se mu změní žebříček hodnot, začíná přemítat nad smyslem života, má potřebu se vypořádat se strachem ze smrti. V takových chvílích si zpravidla uvědomíme, že život a zdraví je na světě to nejdůležitější. Na druhé straně ale existují lidé, kteří zdraví jsou, přesto však si chtějí sami dobrovolně život vzít. Na tyto ne tak úplně medicínské otázky nechává Evald Schorm hledat odpovědi lékaře a pacienty jedné nemocnice. (11.01.2015)

Tak zde jsou pacienti moudřejší lékařů, neb lékaři zde většinou říkají jen všeobecnosti, nota bene ovlivněné dobovou ideologií, a možná mluví tak očekávatelně všeobecně "moudře" i s ohledem na svou image. Ale pacienti jsou na tom tak, že už je jejich vlastní image nezajímá, ti se snaží opravdu něčeho dobrat. Jako herce jsem Evalda Schorma viděl jen v Žertu, a již tam mne napadlo, že by s tou svou vnitřní vážností mohl hrát Tomáše ze Štítného nebo nějakého tajného evandělíka přežívajícího rekatolizaci v zapadlém koutě Vysočiny a v noci u svíčky přemítajícího nad kralickou Biblí. Tenhle dokument mi to jen potvrzuje. (24.10.2014)

„Bolí to moc? Tak ono to přejde.“ Tento dokument mi přijde zvláště nevyrovnaný. Na jedné straně je zřetelná přítomnost dobové ideologie (tj. i čistě vědecký přístup, život zkrátka končí smrtí, tečka) zvláště v monolozích doktorů, některá nijak objevná moudra a otravné (jak obrazem, tak zvukem) zkoumání lidské mozkové aktivity, za to všechno palec dolů. Ale na straně druhé se film od nudného začátku začne zaobírat čím dál víc zajímavějšími tématy (vrcholí řešením sebevražd) a některé myšlenky (spíše ze strany pacientů) rozhodně stojí za to (např. sobeckost lásky, zločin v podobě pěstování strachu v člověku a jiné). Plus vidím i ve vytváření té stísňující a depresivní atmosféry. Ve výsledku mi to hází slabší 4*. (05.11.2013)

Evald Schorm, slavnější pro své hrané filmy, se v tomto nedlouhém dokumentu snaží o „odraz“ hlubokých lidských tužeb tváří v tvář nemoci a smrti. Protože stejně jako štěstí vyzývá k rychlému uchopení a okamžitému prožití, utrpení nutí člověka naopak k větší kontemplaci, k přemítání nad vlastním životem. Je to prostor, který ve své bezútěšnosti vede k přehodnocování minulosti a předjímání budoucnosti. Je snad nemoc nějakým symbolickým následkem za činy, které jsme spáchali dříve? Využili jsme čas zdraví opravdu dobrým a aktivním způsobem? A jaký způsob je vlastně aktivní a dobrý? Co je podstatnější – užívat si života, nebo ho sdílet s druhými? A co je větším prokletím – je to skutečně smrt a nebo spíš život, který je plný samoty? Velmi podstatné existenciální otázky jsou pak doplněny výbornou Schormovou režií, skvělou hudbou a silnými symbolickými obrazy. (07.12.2016)

Dokument Evalda Schorma, který anketní formou podává zamyšlení nad smyslem života, smrti a dalších skutečností. Lidí se ptá v nemocnicích a to jak samotných pacientů, tak i lékařů a sester. Tyto rozhovory se prolínají s léčbou nemocných, různých operací, tak i záběrů na socialistické zdravotnické prostředí 60.let. Velmi depresivní a pochmurný film, k čemuž hodně pomáhá černobílý formát snímku, který je ale svým podáním a obsahem velice kvalitně natočen. (01.02.2017)