Nanuk, človek primitívny

Nečekaná pecka. Za prvé je to dotyk světa, který už dneska nikdo nezdokumentuje, protože prostě není. Za druhé – vypadá to, jako když před třiceti lety vzal děda kameru osmičku a šel si nás natočit na hřiště, ale právě v tom je to stokrát opravdovější než kterýkoli dnešní dokument se sebeefektnějšími podvodními záběry ze subjektivního pohledu tučňáka, hyperrealistickou počítačovou grafikou a příjemným hlasem vševědoucího komentátora. Za třetí – na obalu píší něco o podobenství o osudu člověka na téhle planetě, a ono fakt! Jak tam tak Eskymák tahal lachtana zpod ledu, uvědomil jsem si spící dům kolem sebe a svoji rodinu v něm a úplně mě zamrazilo, jak já a my všichni taky takhle taháme lachtany, jenom čím dál složitější cestou. Nezní to bůhvíjak přesvědčivě, když se to napíše, ale v tom bijáku to takhle je a je to sakra přesvědčivé. — Že je půlka scén zinscenovaná, že Nanuk už na rozdíl od svých předků ve skutečnosti při lovu běžně používal flintu, že po natáčení umřel (mimochodem se zdá, že spíš v posteli na tuberkulózu než v divočině hlady), že se iglů nepovedlo postavit napoprvé, že pro interiérové scény museli postavit druhé, z jedné strany otevřené, protože do normálního by se Flaherty s kamerou nevešel a neměl by dost světla? No a? Nebuďme naivní, každý film realitu chtě nechtě cupuje na kousky a z nich pak znovu skládá; nějaké primitivně pojaté požadavky na „autentičnost“ jsou mi s prominutím víte kde, Dziga nedziga; za důležité považuju, jak působí výsledek, ne okolnosti vzniku. — Ještě by mě zajímala ta osmdesátiminutová verze, viděl jsem třičtvrtěhodinovou z LK. (29.03.2010)

Tak konečně se mi podařilo shlédnout tento dokumentární skvost o životě eskymáku, od otce dokumentaristiky Roberta Flaheryho jako takové. Co ho ale k takovému počinu vůbec vedlo? Dobrá otázka a velice jednoduchá odpověď. Sám se někdy v letech 1912-1919 zúčastnil asi čtyř expedic do severokanadské subarktidy. Filmový materiál který si dovezl z těchto výprav, však nad všechna očekávání zničil. Ještě ale před natočením Nanuka žil asi dva roky mezi inuity, jak se sami nazývají myslím že ještě dnes tito prapůvodní obyvatelé. Ve svém filmu nám v láskyplných ale také v romantizujících obrazech představuje každodenní starosti Nanuka Nyla a jeho rodiny, jeho lovecké zvyky a jejich věčný a neustálý boj s přírodou. Opravdu moc krásný a vysoce hodnotný filmový zážitek, ukazující lidi v inscenovaných situacích, které přesně odpovídají autentické skutečnosti. Tímto stylem se zásadně liší třeba od Sovětské dokumentárnické školy která dávala spíše přednost bezprostřednímu zachycení skutečnosti. Jasně Sověti by tento film viděli jenom jako takovou malou agitku ale u Flahertyho je to úplně o něčem jiném ten staví do popředí zájmu všelidský humanismus tak trochu prodchnutý lyrismem. Nádherné a navíc natočené v opravdu v drsných podmínkách. Ne, každý by to dokázal! (04.09.2006)

Nanuk, člověk primitivní drží prvenství nejen v rámci dokumentárního filmu, ale i jeho námětově logicky související žánrové odnože; etnografického filmu. Roku 1922 se objevil v kinech a jeho velkolepý divácký úspěch ohromil i samotného Flahertyho. Debut pracoval ve shodě s pravidly tzv. salvage antropology, tedy antropologie, jež si dávala za cíl zdokumentovat a zachovat budoucím generacím přirozený pohled na kulturu na pokraji vyhynutí. Tematické zpracování života Inuitů, tedy eskymáků, zapůsobilo na tehdejší publikum jako magnet. Film poté dostal zcela nový rozměr, protože byl vlastně v tu chvíli jediným zástupcem nově vznikajícího dokumentárního žánru. Díla zachycující určitá etnika v jejich přirozeném prostředí tu už sice byla, např. krátké filmy o indiánech apod. Flaherty obdařen zkušeností s těmito filmy, jal se natáčet Inuity v jejich původní kultuře, kterou se snažil západními tradicemi nikterak nenarušovat. Velké množství natočeného materiálu se mu nicméně zdálo pro celovečerní filmové zpracování jako ne zcela vhodné. [==] Byl si vědom, že tehdejší publikum prahne po vyprávění (velkých) příběhů. Prosté ale o to čistší zobrazení reality, prvek, po kterém tak volal a prahnul sovětský dokumentární velikán Vertov, nebylo pro Flahertyho dostatečným zadostiučiněním. Snažil se proto užít všemožných výrazových prostředků hraného filmu, aby tím ten dokumentární obohatil. Přestože takto inscenované a často uměle dramatizované záběry nedokáží zachytit reálnou skutečnost, jsou alespoň částečným zachycením člověka v jeho přirozeném prostředí. V rámci etnografického filmu je také poutána pozornost na jedinečný průběh natáčení, kdy se tvůrce v drtivé většině případů nemůže spolehnout na početný tým spolupracovníků. Tak tomu bylo i u Flahertyho, o jehož skromné filmové vybavení museli dbát samotní protagonisté Nanuka, člověka primitivního. (17.01.2010)

Je jasné, že potom nešťastí zo zhorením materiálu už neskôr zvolil autor hranú metódu, možno kvôli času expedície a hlavne na tom nevidím nič zlé, ak sa to až tak neodchyľovalo realite. Som rád, že niekde tu odštartovali dokumenty brané ako niečo celovečerné, aj keď kratších už dovtedy bolo dosť. Chcelo to veľa síl a odvahy v tých časoch sa vydať na takú cestu a s takým cieľom si myslím a preto to dosť obdivujem aj keď po toľkom čase sa to môže zdať ľuďom nezábavné. Paradoxne to sponzorovala nejaká kožušinová spoločnosť a dnes práve dokumenty dosť prispievajú k úpadku tohto druhu oblečenia. (28.03.2015)

Každý zo záberov by sa hodil na pohľadnicu. Majstrovské dielo vizuálneho podania príbehu. Aj keď sa v tomto prípade o príbehu ako takom hovoriť nedá. Je to sled náhodných životných situácií Nanooka a jeho rodiny, ktorých doprevádza kamera a hlavne odvaha filmových tvorcov. Po celý čas síce tejto severskej grupe nezávidíte, ale vlastne niesu zaťažovaní nijakými problémami, ktoré sužujú civilizovanejšie národy. V tomto prípade je však pojem civilizovanosť dosť rozporuplný výraz. Naozaj strhujúce. Klasika nemého filmu. (10.12.2012)