Nanuk, človek primitívny

Na tento film jsme se dívali na přednášce Historie ve filmu a film v historii. Celou dobu jsem se bála, že zrovna na tento film budu muset psát 5 stránkovou esej, naštěstí jsme nakonec dostali esej na jiný film. Jinak v Nanukovi mě nejvíc zaujalo, kolik se toho vejde do eskymáckého kajaku!!! A ještě to jak v iglú spali prakticky nazí, přikrytí jen kožešinou, je mi zima ještě teď, když si na to vzpomenu. Myslím si, že jako první film snažící se o dokumentární zachycení se opravdu povedl. Tento film, beze sporu, patří k cenným kusům světové kinematografie. (31.03.2012)

Dokument to rozhodně není nadčasový, protože jako inscenovaný a zcela nahraný ve skutečnosti nezobrazuje život Eskymáků, ale představu, jakou o nich po pár dnech pozorování Flasherty měl. Nevím, jestli je pravda, že sami Eskymáci se divili, jaké to mají hrát idioty, ale oni vlastně nic podivného nedělají - většinu filmu sedí v iglů. Jako dobovou atrakci to chápu, uznávám Flashertyho odhodlání to (opakovaně) natočit, ale film jako takový oceňuju jen coby neotesaný základní kámen žánru. (17.11.2012)

Respektuji a cenim si toho, ze se jedna o prvni natoceni celovecerniho dokumentu na svete. Cestovani a priblizeni zivota eskymaku je vice nez zajimave. Bohuzel, clovek porad musi myslet na to, ze vsechny sceny jsou jen pro kameru zinscenovane a cele mi to tak ubira na zajimavosti. I kdyz me, vzhledem k datu nataceni a prostredi napada pridat ctvrtou hvezdicku, zustanu pouze u tech trech. (13.09.2014)

To jsou mi náhody. Kameru mít náhodou zrovna na místě, kde hlavní hrdina najde dýchací otvor v ledu, který si oblíbil lovený mrož. Nanuk je považován za jeden z prvních etnografických snímků. Formy "autenticky inscenovaného dokumentu" bych se ale nebál ani dnes, kdy se spíš upřednostňuje průřez postupným procesem poznávání, případně sumarizace poznatků. (16.04.2016)

Nanuk, člověk primitivní drží prvenství nejen v rámci dokumentárního filmu, ale i jeho námětově logicky související žánrové odnože; etnografického filmu. Roku 1922 se objevil v kinech a jeho velkolepý divácký úspěch ohromil i samotného Flahertyho. Debut pracoval ve shodě s pravidly tzv. salvage antropology, tedy antropologie, jež si dávala za cíl zdokumentovat a zachovat budoucím generacím přirozený pohled na kulturu na pokraji vyhynutí. Tematické zpracování života Inuitů, tedy eskymáků, zapůsobilo na tehdejší publikum jako magnet. Film poté dostal zcela nový rozměr, protože byl vlastně v tu chvíli jediným zástupcem nově vznikajícího dokumentárního žánru. Díla zachycující určitá etnika v jejich přirozeném prostředí tu už sice byla, např. krátké filmy o indiánech apod. Flaherty obdařen zkušeností s těmito filmy, jal se natáčet Inuity v jejich původní kultuře, kterou se snažil západními tradicemi nikterak nenarušovat. Velké množství natočeného materiálu se mu nicméně zdálo pro celovečerní filmové zpracování jako ne zcela vhodné. [==] Byl si vědom, že tehdejší publikum prahne po vyprávění (velkých) příběhů. Prosté ale o to čistší zobrazení reality, prvek, po kterém tak volal a prahnul sovětský dokumentární velikán Vertov, nebylo pro Flahertyho dostatečným zadostiučiněním. Snažil se proto užít všemožných výrazových prostředků hraného filmu, aby tím ten dokumentární obohatil. Přestože takto inscenované a často uměle dramatizované záběry nedokáží zachytit reálnou skutečnost, jsou alespoň částečným zachycením člověka v jeho přirozeném prostředí. V rámci etnografického filmu je také poutána pozornost na jedinečný průběh natáčení, kdy se tvůrce v drtivé většině případů nemůže spolehnout na početný tým spolupracovníků. Tak tomu bylo i u Flahertyho, o jehož skromné filmové vybavení museli dbát samotní protagonisté Nanuka, člověka primitivního. (17.01.2010)