Vlastně se nic nestalo

Po dlouhých sedmnácti letech (posledním snímkem natočeným před toto pauzou byli Psi a lidé z roku 1971) byl Schormovi umožněn návrat za kameru. Těžce nemocný a unavený režisér přijal plytký scénář Jaroslavy Moserové bez u něj obvyklé chuti a zápalu pro věc. Nijak se nepodílel na jeho úpravě. A jelikož se nemohl opřít ani o herecké výkony obou hlavních protagonistek, vznikl film nicotný a možná i trochu zbytečný. Tohle Schorm nejspíš neměl zapotřebí. (20.07.2011)

Dávám za dvě: nesnesitelné obrazové zpracování vnitřních monologů Brejchové; Kačer s nabarvenými vlasy (nebo vousy?); Brodská i přes své hnědočerné oči překvapivě v mládí přitažlivá; mnou nepochopená scéna v nemocnici, odkud se vrací Brodská domů v postpubertě, ačkoli ji matka opařila v dětství a hospitalizace měla trvat jen pár měsíců; a v neposlední řadě Vašut, který k mému překvapení prokázal, že se v jeho životě vyskytovala i období, kdy dal ránu bez Prostenalu. Neuvěřitelné. (09.02.2013)

Vlastně se nic nestalo. A vlastně by se vůbec nic nestalo, kdybych si tento snímek odpustil vidět. Tak špatně provedenej a zfušovanej film jsem od Evalda nikdy neviděl. Holt většina režisérů v pokročilejším věku začíná senilnět a vidět svou vlastní zdegenerovanou vizi, jak by měl film vypadat. Byl to jeho poslední režisérský počin a premiéry se ani nedožil. Možná je to způsobeno i tím, že se k režii kvůli komoušům dostal až po sedmnácti letech a takhle to bohužel dopadlo. Naprosto se vytratila aura, která dělala jeho filmy zajímavými a vždy něčím výjimečnými. Vůbec bych ani podle jediného náznaku nepoznal, že by režie odpovídala Evaldově duši. Tohle bylo zdlouhavé tápání, mizerné a hloupé dialogy, velmi špatné herecké projevy všech, i mé milované Janičky Brejchové (její pohledy do kamery, patetické proslovy a moudra ze života, které se prolínaly mezi dějem byly jako pěst na oko). I když Jana Brejchová je i ve skutečnosti matkou Terezy Brodské, zde to působilo, jako by k sobě vůbec nepatřily. Hudba Jana Klusáka jako by ani nevěděla, co a kde má zrovna hrát. Střihy a dramaturgie, nástupy nebo ukončení jednotlivých scén hrůza. Špatně, všechno špatně. Jen z úcty k osobnosti pana Schorma hodnotím za dvě. (17.01.2020)

Karla rodí. Co mám dělat? Ukliďte sklep! 1) Film na mě působí, jakoby se tvůrci prostě zastavili u okna, pohlédli ven a chvíli setrvali v pozorování ulice a každodeního lidského hemžení. Absenci nosného příběhu nahrazuje vnímavost ke každodennímu životu pozdně socialistické Prahy. Květa je na školení, vrátí se za 14 dní. 2) Vztah hysterické matky (48letá věrohodná Jana Brejchová) a její dcery, která je na matku alergická (20letá Tereza Brodská) je podán lidsky přístupně, vnímavě a s porozuměním. 3) Ve vedlejších postavách to moc slušelo 22letému Janu Potměšilovi (syn), 28letému Marku Vašutovi (horolezec) a 22letému Jiřímu Langmajerovi (nápadník). (20.03.2014)

"Vina trvá, pokud člověk nedokáže sobě odpustit." Film o komplikovaném vztahu matky s dcerou, který je zatížen jejím přetrvávajícím pocitem "viny" za popálení dcery v dětství. Ač je Jana Brejchová matkou Terezy Brodské i v reálu, nějak jsem jim ten jejich složitý rodinný vztah ve filmu moc nevěřil. Vůbec jsem asi nezažil moc filmů s Janou Brejchovou, ve kterých by mě tak málo zaujala jako zde. Moc mě nezaujalo ani quasi umělecké režijní pojetí (s podivnými flashbacky) ze strany už v té době nemocného Evalda Schorma. Možná k tomuto jeho loučení s režisérskou kariérou po tolika letech odmlky ani nemělo dojít. Ne že by ve filmu nezaznělo pár zajímavých myšlenek a to zejména v monolozích Brejchové (viz třeba "Co když je umění žít, skutečně umění. A musí být k tomu nadání. A to já nemám"). Ty se my však sami o sobě zdály spíše rušivé. Jakoby byly z jiného filmu. Jinak veškeré vedlejší linky příběhu mi přišly dost nudné a většina postav nezajímavých. Takže ve finále ty dvě hvězdičky jsou fakt maximem, co jsem schopen dát. A to i z úcty k Edvardu Schormovi, který si ale rozhodně zasloužil lepší rozlučku. (26.11.2017)