Americká elegie

„Zálesákov žalospev” je konkrétne zložený z dvoch časových rovín. Roky: 1997 a 2011, pričom práve medzi týmito dvomi úsekmi sa v jednom kuse skáče ako o preteky, čo je povedzme, viac na škodu, než k úžitku, keď v podstate ani k jednej som si nevytvoril väčšie puto, že aspoň tá prvá, bola o čosi viac zaujímavejšia, ako tá druhá, no väčšinou sa aj tak v obidvoch jednalo stále o to isté ! V centre diania je autobiografická postava Jamesa Davida Vancea, ktorého jednak všetci volajú "J.D." , že zrovna teraz sa nachádza na prázdninách v Jacksone, Kentucky, odkiaľ vlastne pochádza jeho podarená família, až tu siahajú jej korene. Tu sa skrátka vždy cítil najlepšie, kedy koľkokrát len nasadol na bike, a nechal sa unášať vetrom, kam ho kolesá zavedú, vtedy bol trinásťročným tínedžerom, kde na prvý pohľad to vyzeralo tak, akoby ani nemal vôbec iné starosti, alebo zdanie iba klame ? Akonáhle sa vráti domov do Middletownu v Ohiu, realita sa sama prihlási o slovo. Totiž zo svojej nevyspytateľnej matky Beverly, je neuveriteľne nešťastný, čoho sa dokonca nezbavil ani v dospelosti, kedy študuje na právnickej fakulte na Yale, pretože z nej ostala už len troska, závislá na drogách, čo mu nielenže absolútne neprospieva, ale zároveň sa ocitol na križovatke osudu, kedy si musí konečne vybrať svoj správny cieľ. Nebyť jeho svojráznej babky Bonnie, tak si myslím, že by ho samotné prostredie maximálne ovládlo, a tak by mohol sotva pomýšľať na to, čím sa potom stal, lebo už vidieť, ako naň nepriaznivo vplýva. Čiže, dá sa povedať, že nás formuje najmä to, odkiaľ sme, kde sme sa narodili, aká tam je mentalita, záleží na tom, či sme zo západu, alebo z východu... ? / Bol som mimoriadne zvedavý na najnovší filmový počin amerického režiséra Rona Howarda, ktorý sa rozdelil na dva (ne)zmieriteľné tábory, to jest: „kritici a diváci” , keď nakoniec dopadol, nemastne-neslane, podľa toho, ako si zaslúži ! V ukážkach síce "Hillbilly Elegy" vypadalo extra zaujímavo, no postihol ho úplne rovnaký osud, ako minuloročného Stehlíka, ktorý dokonca v celkovom hodnotení skončil ešte o stupeň horšie, a tak obidvaja smerujú priamo do prepadliska dejín ! I keď nebyť dvoch herečiek, Amy Adams a Glenn Close, tak si ani vskutku neviem poriadne predstaviť, čo by som si vlastne s ním počal ? Obsadenie a kasting sa vydaril na výbornú ! So scenárom to už také pozitívne rozhodne nie je. Obával som sa toho, čo mi Vanessa naservíruje, pričom moje obavy sa naplnili do poslednej bodky, pretože máte pocit, akoby ste namiesto 2-hodinového snímku, pozerali raz toľko, kedy sa doslova vliekol, ako taký slimák. Ďalšie veľké mínus, je neprehľadný a trochu chaotickejší strih, ktorý vonkoncom nefunguje tak, ako by mal. Bohužiaľ, extra ma neoslovila ani práca francúzskej kameramanky Maryse Alberti, so samými skúsenosťami, len tentokrát - nevyužitými. Režisér by si mal konečne stúpiť do svedomia, inak ho navždy zatratím, kde sú vlastne tie staré, zlaté časy Čistej duše ? Obrovské sklamanie nielen od Netflixu, ale celkovo, čo sa týka absurdného, "korona" roka 2020 ! Neodporúčam ! (29.11.2020) (menej) (viac)

Hnusný film. Na ránu všichni. Glenn Close plešouna urve, i Amy Adams jede ve své odporné roli bomby, minimálně nominace jí nemine, celkově je však film podivný. Někomu se líbit bude, jinému ne. Příběh je notoricky známý, pointa zřejmá, režie? No nevím. Howard natočil lepší filmy. Ale chápu, sociální drama si chce natočit každý. Na mě z tohoto soudku zpravidla více zapůsobí filmy malorozpočtové, nezávislé (například Precious z roku 2009 mě solidně rozložil. Dovolím si doporučit, je jen pro silné nervy..). Ono tomuto filmu nelze zas až tak moc vytknout, herci jdou na dřeň, je natočen podle skutečných událostí, má sdělení zejména pro diváky z obdobných poměrů, ale, ale, ale. Ale třeba: nerozumím bezmezné lásce vůči matce, která je příšerná ve všech scénách, vzpomínkách, naprostá absence jakékoli byť minimální laskavosti například v dětství, nulová ohleduplnost, snaha dětem vytvořit domov. Rány, nadávky, křik, podrazy, shazování, střídání chlapů, stěhování, jehla v žíle, léky, hulvátské chování a pořád dokola. Psychologové tvrdí, že dítě svoji matku miluje, ať je jakákoli. Tomu rozumím. Pokud je už ale člověk dospělý, jasný názor, pramenící z četných zkušeností má. Tvrzení dospělého syna, že jeho matka je: "ten nejhodnější člověk na světě. Za to, že bere, může tahle nemocnice, kde pracovala a proto brát začala a blá,blá,blá." -úsměvné. Taky že za to můžou prarodiče, ona byla ve škole ta nejchytřejší atd., atd. . Mno. Zas tak chytrá nebyla, když si nechala udělat dvě děti, o které se nebyla schopná starat, které neměly otce, zázemí, žily ve strachu. Které mlátila a imrvere jim nadávala do všeho, co jí na jazyk přišlo, konflikt vyvolala vždy a všude, vdávala se nahodile, spratek šílený. Že za to můžou drogy? Ano. Správně. Ale pokud vyrůstám v tomhle, nebudu tvrdit, že je moje maminka ten nejhodnější člověk na světě, přičemž je to vyfetovaná, arogantní, nesvéprávná, bezohledná pizda, se kterou jsou jen a jen problémy. Každá lucidní rodina feťáka odřízne. Buď si pomůže sám, nebo ne. Protože buď chce, nebo ne. Nic víc, nic míň. Jiná pomoc není. Rodiče narkomanů by mohli vykládat. Příšerná věc. Nemusíme chodit daleko. Můžeme se porozhlédnout po svém okolí a všimnout si poměrně dosti lidí, kteří pocházejí z různých podmínek, rodiče lítali v kde čem, oporou nebyli, naopak své potomky stahovali do bahna. Zvolení si samostatné cesty nemusí nutně znamenat názorovou rozepři, či nějakou blbinu. Může znamenat život v děsných podmínkách, který už člověk nechce mít na očích, nechce si to připomínat, chce mít klid. Howardova bajka na téma Rodina především by rychle narazila. Mladý, pokud má rozum a koule, se od rodiny alkoholiků, asociálů, feťáků, násilníků, neschopných primitivů nebo sebestředných ztroskotanců definitivně odpoutá a maká na sobě, jak se dá. Drápe se nahoru sám, je to těžké a ano, nemáme tady vysoké školy, za které musíme platit, je to rozdíl, čili brigády, pomoc od jiných ochotných rodin, přátel, prostě dřina. Chci tím říct, že ve vztahu k takovým rodičům mladému nezbude nic jiného, než je odříznout a zařídit se sám. Jsou to zpravidla lidé, kteří o svých předcích nemluví, nevyhledávají je, nepředstavují je svým dětem a mají k tomu pádný důvod. Zažité klišé, že rodina je základ takového člověka zraňuje a vyboxovat si své místo na slunci má o to ještě těžší. Někdy to totiž s rodinou opravdu nejde a nezbývá než zabrat, zamakat a přežít. Naštěstí zázemí se dá vybudovat i svépomocí. Že je maminka ten nejdůležitější člověk na světě totiž platí jen ve vztazích funkčních. Bohužel stejně tak platí, že ne každému je dáno. A malé dítě je to poslední, které by za to mohlo. (08.12.2020) (menej) (viac)