Severan

Seveřan je přesně ten typ filmu,, který má v sobě neskutečnou syrovost a atmosféru. Občas teda asi tvůrci dali houbičky, aby vznikly některé scény, ale budiž. Jen jsem trošku nerozuměl jedný věci, tak frajer se stane nějakým vládcem, v úvodní scéně je zobrazen hrad nebo minimálně nějaké panství a pak se většina odehrává na nějaký chatě kde se hraje na pána a otroky, nevím proč je dvěma boudám potřeboval tolik otroků, protože beztak tam dělali úplný hovno, jen stáli a čekali na konec filmu s tím že je občas někdo urazil. A těch pár matlafousů v brnění tam měl kvůli čemu ? Nevšiml jsem si že by vedl nějaký války, takže poměr výdaje/příjmy těžce v minusu. No, ale jinak uznávám, že středověk z toho páchnul solidně. (22.09.2023)

Čarodějnice u mě stále vede, ale rozhodně jsem si Seveřana užil víc než přehoněnej Maják.  V první polovině jsem věřil tomu, že plná palba padne. Je to drsné, stylové, a ve scéně dobývání vesnice je Alexander Skarsgård opravdu "zvíře". Úplně nejvíc jsem si užíval různé ty šamanské rituály a mýtické výjevy, balancující na pomezí mezi halucinací/snem a nadpřirozenem. Ale nakonec musím strhnout bodík za něco, co si Eggers v tomhle filmu vyzkoušel vůbec poprvé - a imho moc nepřesvědčil. A to jsou normální, pozitivní lidské emoce. Konkrétně láska. V Čarodějnici ani Majáku vlastně vůbec nic pozitivního nebylo, ale tentokrát je na lásce postaven poměrně důležitý dějový oblouk (mezi Skarsgårdem a Taylor-Joy) - a podle mne vůbec nefunguje. A to dokonce tak moc, že jsem byl do poslední chvíle přesvědčenej, že ta zaláskovanost je z jedné nebo z druhé strany (případně z obou stran) jen pouhou lstí, jež vyústí v nějaký zlovolný zvrat. (14.04.2022)

Seveřan je ten typ filmu, ze kterého nejspíš budu tím víc zklamaný, čím víc času uplyne od projekce. Robert Eggers pro mě nikdy nebyl vypravěč, spíš mistr atmosféry a zlovolný imprese. To nejlíp funguje i tady, ve spojení se skvělou pohanskou hudbou to místy je nádherně masitej rituál. Bohužel příběhu moc nepomáhá ani Sjón, který scénáře píše jako sošné mytické výjevy bez čitelného oblouku a katarze. To dělení do kapitol dost kulhá, dramaticky je to citelně nedomrlý a bohatá vizuální mytologie je občas krapet plochá. Vrchol je pro mě kreace Kidmanky, která má sice vizáž moderní ženy, ale v očích má všechny démony severu. To samé platí o Skarsgårdovi. Takhle měl vypadat Tarzan. V kostce hrozí, že na tenhle film, stvořený přesně pro mě, pozítří zapomenu. V mým srdci pořád víc zůstane zaseklej Refnův Viking fetiš Valhalla Rising. (13.04.2022)

Četl jsem o poctivé atmosféře, četl jsem o provokativních scénách a nešetření diváka. Platí jen to první. Protože já si projevy těžkých časů představuju ještě syrovější a drsnější. V Eggersově (obecně je Robert Eggers krapet přeceňovaný) Čarodějnici za mě byla přemíra náboženství a přemíra hysterie, tady se k hysterii přidává přemíra rituálů, blouznění a nadpřirozených úkazů. A přebilo to scény, které měly být nasáklé krví. A kterých je vlastně nakonec pomálu. Když ovšem přijdou (útok na slovanskou vesnici), tak se divák zaraduje, zejména práce s mizanscénou nemá chybu. Každopádně postupně: kluk chce pomstít otce-krále a zachránit matku-chladnou podivínku. Pomsta je tím, co ho táhne kupředu. Jenže z vraha-zrádného bratra je farmář, protože o království přišel, a všem je tak nějak ukradený. Jsme ve světě, ve kterém je hodnota lidského života nízká, ve světě pustém a děsivém. Ovšem tak nějak za polovinou je dění na plátně poněkud rozvleklé a nevtahující. Přitom to už je na plátně největší trumf: půvabná otrokyně Anya Taylor-Joy, která mě bavila nejvíc. Výsledek se tváří obrovsky vážně, ale je to takové průměrné vyžití bez hmatatelného vnitřního užití. Klaním se nicméně před kamerou, hudbou a zvukem. Tři až čtyři hvězdy. (15.04.2022)

Eggersův "Hamlet" pojatý jako "Barbar Conan" s příměsí severské mytologie. Což také vystihuje, proč "Seveřan" fascinuje a současně proč nedosahuje aury zjevení jako režisérovy předchozí dva filmy. "Čarodějnice" a "Maják" představovaly vrcholně osobité a současně originální díla, zatímco "Seveřan" zůstává variací důvěrně známého příběhu. Proto také divák může být méně pohlcený vyprávěním či méně opařený wow efektem ze sledování něčeho esenciálně nového a více si může uvědomovat realizační finesu a adaptační posuny. Na druhou stranu Eggersův formální rukopis - od promyšlených dlouhých záběrů po expresivní soud design - sám o sobě vyvolává úžas. Film také zdárně navozuje intenzivní fyzické prožitky tím, jak diváky vtahuje do světa pohanské mytologie a bestiální nelítostnosti. Eggers zbavil Hamleta shakespearovského doslovného vhledu do nitra hrdiny, což ale neznamená, že by jej oprostil od jeho tragičnosti, nebo dokonce aktuálního přesahu. Osudová chyba jeho prince Amletha nespočívá ve váhavosti či jiném povahovém rysu postavy. Eggers své vyprávění staví na kontrastu osobní vůle a domnělého předurčení, které ale odhaluje jako prodlouženou ruku patriarchátu coby systému dědičně předávané sebezahleděnosti budované na sebedestruktivních ideálech maskulinity. Což jsou motivy, které Eggers ohledával již ve svých předchozích filmech, byť nutno uznat, že tam je vykresloval ve více děsuplných a zneklidňujících konturách. (17.04.2022)