Severan

Režisér a scenárista Robert Eggers v posledních letech platil za jednoho z nejvýraznějších nezávislých filmových tvůrců. Pozornost na sebe dokázal strhnout již svým debutem Čarodějnice, ještě více se do paměti diváků zapsal snímkem Maják. Ten byl velmi náročnou podívanou, která skrývala spousty významů, byl plný symboliky a pro mnohé se stal synonymem ´´ artového pekla ´´. Jeho třetí snímek s názvem Seveřan je poté divácky mnohem vděčnější, především již ovšem nešlo o nízkorozpočtovou produkci. Eggersův třetí film totiž vyšel na 90 milionů dolarů a bylo jasné, že po dvou víceméně komorních hororech Eggers skutečně chystá něco zcela jiného. A natočil nejen svůj divácky nejvděčnější film, ale dost možná i svůj doposud nejzajímavější film. Eggers svůj nový film natočil dle známé severské tragédie o princi Amlethovi, která měla mimo jiné inspirovat Williama Shakespeara k sepsání Hamleta. Sám Eggers poté prohlásil, že tento film potřeboval velké plátno a je to skutečně pravda. Na Seveřanovi jsou vidět výrazné produkční náklady. Nádherná islandská výprava i akční scény, které působí neskutečně intenzivně a dokáží vyvolat pocit, že je divák sleduje přímo z epicentra dění. Fanoušci Majáku se přitom nemusí bát, protože Eggers si svůj autorský styl rozhodně ponechává. A dokázal, že jde natočit mainstreamovou záležitost, která zároveň může obsahovat autorskou vizi. Po nedávném Batmanovi jde tak o další film, který v tomto ohledu dokáže vyvolat optimizmus ohledně budoucího vývoje filmového průmyslu. Samotný příběh o cestě pomsty a snahy naplnit svůj osud potom skutečně vyznívá tragickým nádechem. Dle příslibů je to velmi drsné a brutální, jde ovšem přesně o ten případ, kdy mají brutální výjevy svůj smysl. Eggers především dokáže překvapit a i přes prozatím žádné zkušenosti s natáčením akčních scén dokáže překvapit výbornou akcí s bravurní choreografií. Po vzoru Majáku poté kamera Jarina Blaschkea nepřichází o výtvarnost a už teď se dá tipovat, že na konci roku bude Seveřan patřit mezi ty vizuálně nejpoutavější filmy letošního roku. Eggersův film i tentokrát stojí na silném obsazení. Alexander Skarsgård je v ústřední roli naprosto fenomenální. Od počáteční autentické důvěry v to, že si tohoto severského válečníka nechcete poštvat po stěžejní momenty Amlethovi výpravy za pomstou. Skarsgård do své role dává naprosto vše, především v akčních sekvencích působí jako skutečně nebezpečné zvíře, které by mělo nepřátelé odhánět už při pouhém pohledu. Anya Taylor- Joy poté též předvádí silný výkon, kdy skutečně potvrzuje status jedné z nejvýraznějších vycházejících hereček současnosti. Nepřekvapí ani herecké jistoty Ethan Hawke a Willem Dafoe, především je ovšem důležité zmínit Nicole Kidman. Ta zde má jednu ze svých nejlepších rolí za poslední roky a jisté momenty (především jeden stěžejní) si svým výkonem vyloženě krade pro sebe. Upozornit by se poté mělo též na Claese Banga, představitele Amlethova strýce Fjölnira. Nejen díky scénáři, ale i díky výkonu Banga se z Fjölnira stává víc než jednorozměrný protivník hlavního hrdiny. Tento dánský herec je ve své roli jednoduše geniální a jeho podání dělá celou zápletku o pomstě ještě více komplexnější. Za tím ovšem stojí především scénář. Zásadní chybou by bylo Seveřana vnímat jako generický film o pomstě a především jako generický historický film. Dalo se čekat, že přesně s něčím takovým se tak výrazný tvůrce jako Eggers nespokojí. A tak se též stalo. Do celého příběhu je tak zakomponovaná severská mytologie, pohled na život Vikingů na rozmezí mezi 10. a 11. stoletím a především je po vzoru Majáku vlastně spekulativní, co vše ve filmu se skutečně stane a co je jen součástí halucinací/symbolismu/skrytých významů. Eggersův Maják šlo vnímat jako horor i jako psychologický thriller. Seveřana poté jde vnímat jako fantasy, vyloženě nutné to ovšem právě díky oné nejasnosti vlastně není. Dle samotné legendy je nejspíš fantasy tak trochu přítomné, celé to ovšem sází na to, že sám hrdina nejspíš neví, co je pravda a co vidiny. V tomto ohledu tak Seveřan zanechává komplexnost Eggersova tvůrčího přístupu, stěžejní je ovšem především právě ten ústřední konflikt spočívající v tom, zda je pomsta tím správným krokem či nikoliv. Tam, kde v klasickém příběhu o pomstě dochází k dosáhnutí cíle a pocitu naplnění, zde se rázem ocitne otázka o tom, co je vlastně dobře a zda se má po právu, co mstít. I v tomto ohledu se tak jde na příběh Seveřana dívat dvěma různými pohledy, ani v jednom z nich se ovšem z Amletha nestává zlosyn. V obou případech na něj jde ovšem hledět jako na tragickou postavu. Na prakticky každou stěžejní postavu Seveřana jdou utvořit dva separátní pohledy, ještě více to prokresluje komplexnost a nečernobílost postav. Krom úžasné kamery (která párkrát vsadí na výborné dlouhé záběry) stojí za zmínku vynikající práce se zvukem, kterou ani nejde slovy popsat, nutno jen dodat, že tento film prostě potřebuje pro plné docenění velké plátno s tou nejlepší kvalitou obrazu a těmi nejlepšími reproduktory. Především v momentě, kdy dojde na vynikající soundtrack dvojice Robin Carolan/Sebastian Gainsborough. Ten pochopitelně těží ze samotného zasazení příběhu a funguje to stejně famózně jako samotná dobová stylizace. Skutečně platí, že je na filmu vidět každý dolar a tahle epická tragická severská řežba díky tomu dokáže působit velkolepě. I samotné finále je vynikajícím způsobem vystavěné a dohromady to celé skutečně utvoří fascinující příběh o pomstě a nevyhnutelnosti osudu. Celé je to radost sledovat a navíc to jen dokazuje, že autorské blockbustery nevymřeli. Robert Eggers si tak ponechal svůj tvůrčí rukopis, zároveň ovšem natočil o poznání divácky vděčnější podívanou, což ovšem neshazuje její obdivuhodnost a především výsledné kvality. Seveřan si zaslouží pozornost a hojnou diváckou návštěvu, především i proto, aby takové drahé a přitom autorské záležitosti vznikat mohli. Fascinující kombinace mainstreamu a uměleckého filmu, která dost možná dokáže stmelit dohromady dva typy filmových fanoušků. I proto si nezaslouží v kinech vyhořet..... (12.04.2022) (menej) (viac)