"Spirits in the Forest" - život s Depeche Mode

Ano, i já to mám tak. Jednotlivá období mého života se dají rozčlenit podle alb Depeche Mode. Takže nyní žiji v době Spirit. Ultra je vysoká škola, SOFAD střední. Exciter je vojna a SOTU se mísilo s pláčem mého prvního syna.... A zlomový byl rok 1987. Podle vzoru před Kristem a po Kristu se můj čas dělí na dobu před DM a po DM. V roce 87 jsem slyšel Never Let Me Down Again a bylo rozhodnuto... Jen nevím proč je to prezentováno jako koncert. Je to prostě dokument o fanoušcích DM orámovaný jedním koncertem.... (21.11.2019)

Natočit místo dalšího koncertního záznamu nebo dokumentu o populární kapele dokument o jejích fanoušcích mi přijde jako velice dobrý nápad. Anton Corbijn je navíc dost zkušený, aby ho dotáhl do smysluplného tvaru. Navíc naše doba přeje seriálovosti, takže to můžete zkusit s každou kapelou s globálním dopadem (a několika o nichž přes 99% populace v životě neslyšelo). (P.S.: DM jsem trochu poslouchal na přelomu století – Ultra / Exciter, ale jejich fanouškem jsem nikdy nebyl.) (09.10.2021)

Dostal som presne to, čo som očakával. Desaťročia po 101 sme dostali opäť niečo podobné, ale predsa len trochu premyslenejšie a so zaujímavo nasnímanými zábermi z koncertu. Takže ten najsilnejší dojem z filmu bol taký, že sa nesmierne teším na koncertný záznam, dúfam že z oboch večerov. Corbijn umne prepája tematicky songy s tým, čo rozprávajú fanúšikovia, takže napríklad pri projekcii Walking in my Shoes rozpráva mladík o svojom coming oute, keď počúvame o revolúcii v Rumunsku, hoši nám hrajú Where´s the Revolution atď. Inak ma prehovory týchto šietich fanúšikov až tak nezasiahli, proste všetci DM zbožňujú, my tiež a aj preto sme išli do kina za také veľké prachy. Len nechápem, prečo tá sympatická Mongolka dostala oproti ostatným tak málo priestoru. A Just Can´t Get Enough by už chalani vážne mali nechať v ležať prepadlisku dejín, aj keď chápem, že na koncerte je to proste total guilty pleasure a veľká sranda, ale ako keby to títo päťdesiatnici nechápali. (21.11.2019)

O Depeche Mode a Antonovi Corbijnovi bych tu mohl plácat na dlouho. Kdo je fanoušek, zažil koncerty, vyrostl na DM, poslouchal Violator tisíckrát za sebou, nosil černý hadry (křivák), mával rukama u Never Let Me Down Again do odumření, chodil na DM Párty a Enjoy The Silence umí i pozpátku, tak ví, že Depeche Mode mají ty nejvěrnější (u)kované fanoušky ze všech kapel. (10.10.2021)

Tímto svým počinem Anton Corbijn názorně předává poselství, že hudba lidi spojuje a dokáže měnit jejich životy. Sice mě trochu štvalo, jak vyprávění fanoušků občas necitlivě zasahovalo do záběrů z koncertů Depeche Mode v Berlíně, ale těch šest příběhů upoutalo mou pozornost natolik, že mi to ve výsledku vlastně ani nevadilo. Dokument ve mně vyvolal krásné vzpomínky na dobu, kdy jsem si i já sama na vlastní kůži užívala euforickou atmosféru, která vystoupení této ikonické kapely obvykle provází. (85%) (07.02.2022)