Atlantída

Zatraceně pomalá filmařina, ale s bezbřehým množstvím nápadů, které se režisérovi zatraceně nedají upřít. Jako, kdybych koukal na současného Andreje Tarkovskiho. Navíc ta termokamera, to je nápad, to si prostě nevymyslíte. Nic pro běžného diváka, ale na druhou stranu kousek, který Vám bude dlouho rezonovat v hlavě. Je možné, že zrovna takový kousek přišel z Ukrajiny? Klobouk dolů. Ukrajina je svým vzezřením na dystopické motivy jako zrozená. (18.01.2021)

Pro Ukrajince bolestivý film o realitě všedních ukrajinských válečných dnů. Pro ostatní, především nevědící nic o tom, co se na východě Ukrajiny děje, je takové vnímání daných skutků spíše odtažité. Daná atmosféra a veškeré dění je z období roku 2025, představující rok po pravděpodobném konci války. Právě v oblasti východní Ukrajiny. Z kontextu je patrné, že je vítězství právě na straně Ukrajiny. V Donbasu je ale návrat do předválečné doby velmi těžký. Všude obrovské škody na majetku i na přírodě. Zničené továrny, zatopené doly, otrávena voda včetně půdy. Co scéna, to dramatický a extrémně traumatizující okamžik v jednom záběru, který vyvolává dojem, jakoby nechtěl nikdy skončit. Ono je to něco jako hyperrealismus silně prorážející pancíř možného odcizení. Divák se tak více zapojuje do každičkého dění, takže jakoby tam byl svým způsobem přítomen. Tím je každá scéna, představovaná statickou kamerou zjišťující vyobrazenými postavami vztah světového názoru, nemálo přesvědčivá, což překračuje hranice veškeré propagandy a spekulací. Realita je prostě jiná, než jak spousta idealistů očekávala. Dalo by se i říct, že je tak vlastně vyobrazena postapokalyptická obtížná materialita v čase mezi strašlivou minulostí a nejistou budoucností. Tento snímek se tak pokouší vyobrazit ukrajinský svět po rusko-ukrajinské válce, a to vcelku odvážně daleko před jejím skutečným koncem. Tím se snímek naprosto vymyká socialisticko-realistické tradici v zobrazení poválečného období. Infračervená kamera na samém začátku zobrazuje odkrývání lidských těl v dané oblasti, čímž se divák připravuje na realismus se sci-fi přístupem k daným okamžikům. Na začátku se tak vyobrazuje vražda a zakopání těla. Na konci milostný pár, který našel vzájemnou lásku na beznadějném místě. Když se tyto dvě scény spojí, danou myšlenku nechť s každý vyobrazí sám. Všichni žijeme v beznadějné době a když se podíváme na zpravodajství plné válečných obrazů přikrášlené emocemi, i to je jen další nástroj manipulace. Mějme oči otevřené. Realismus opravdu někdy dokáže šokovat. A tento snímek to dokazuje mistrovsky. (19.06.2022)

Film, který vypráví především náladou a obrazy. Tarkovskij to sice není, ale i tak film vyžaduje vnímavého diváka, který je naladěný na pomalé tempo, ponurou atmosféru a z explicitního hlediska téměř nepostřehnutelný děj. Poválečná love story z válkou zdevastované oblasti, ve které člověka už nic dobrého nečeká. Atlantis je působivý film i z toho důvodu, že se vize a obavy filmařů do určité míry právě naplňují. Film byl takřka celý natočen v roce 2018 v Mariupolu, v oblasti oceláren Azovstal, které v těchto dnech čelí masivní ruské ofenzivě. (07.05.2022)

Aneb láska prochází termokamerou...... Ukrajinský snímek 'Atlantis' od režiséra Valentyna Vasjanovyče může působit jako minimalistická sbírka zdánlivě nesouvisejících statických záběrů – ač nepopiratelně vizuálně úchvatných. Jde však o velice sofistikovanou dystopickou alegorii, která se pokouší na pozadí poválečného marasmu vyobrazit vzplanutí té nejvzácnější lidské emoce – lásky. Skutečně dokonalá filmová definice abstraktního dramatu. (04.10.2021)

Sledování jsem pravidelně prokládal upřenym zíránim na hodinky a čas jsem tlačil všim co bylo po ruce. Beru to, pochopil jsem to a svym způsobem to i uznávám, ale větší nudu jsem snad nezažil. Jasně že to diváka má bolet, rozumim tomu a účel, tedy rozšířit povědomí o tom, co se ne zas tak daleko od nás děje, to plní skvěle. (11.08.2020)