Havel

Není to zdaleka tak špatné, jak se mnohdy vypráví. U takto exponované osobnosti s jejími obsáhlými a košatými osudy bude vždy problematické pokusit se nějak komplexněji obsáhnout její život a vždy bude někomu "něco" chybět. Já spíše než mělkost a nedostatečnou obsáhlost vidím individuální příležitost k mnohému zamyšlení za předpokladu určitých základních vědomostí o tématu, kdy určité informace jsou blokovány i vědomě (jména dalších postav). Je asi na jednu stranu dobře, že tvůrci s ohledem na Havlovu osobnost a dílo přidali divadelní hravé prvky a netesali monumentální sochu typu Wajdova Walesy, ale na druhou stranu právě v těch monumentálních chvílích je Havel nejlepší (závěr je fakt působivej, ale já mám u všeho co se týče 17. listopadu zvýšenou dojímavost). Ano není to asi nějaké nezapomenutelné dílo kinematografie, ale ve finále fajn film, za který není třeba se nějak stydět. Bohužel ale jednu zásadní obsahovou vadu přeci jen má, a tou je nedostatečné vylíčení Havlových kvalit. Takto zůstává záhadou, proč se tahle trochu srandovní figurka vlastně stala vůdčí osobností, vidíme, že na něj ženský letí a všichni ho uznávají, ale vlastně kromě hrdinského přijmutí žaláře vůbec nevíme proč a filmová postava tak nepůsobí. Film o tako zásadní osobnosti českých moderních ději by jistě nějakých 15-20 minut navíc snesl, a do těch, prosím, propašovat více Havlových myšlenek, výroků, her / knih. (08.01.2024)

Jak si Václava Havla pamatujeme? Skrze jeho hodnoty, které ctil, skrze jeho důvěru ulice/obyčejných lidí, skrze jeho jméno za hranicemi, skrze jeho prozápadní orientaci, skrze smysl pro humor, jisté rebelství, skrze jeho první novoroční projev, který nešetřil kritikou poměrů v zemi, která podle něj „nevzkvétá”. A pro mnoho jiného. Chápu, že si tvůrci nevybrali Havlovu prezidentskou kariéru a končíme jeho vstupem na balkon před zaplněné Václavské náměstí, ovšem… zoufale mi chybělo, že jsem ve snímku režiséra Slávka Horáka neviděl Havla s někým diskutovat, neviděl scénu, která by ukázala sílu jeho slova, jeho intelektuálství. Tenhle Havel prostě nepřináší nic nového. Jen nabízí pár momentů z morálního dospívání chybujícího manžela a dramatika. A pozdějšího nepravděpodobného hrdiny. Ano, Viktor Dvořák je mu místy hodně podobný, ovšem živelnost přítele Pavla Landovského (Martin Hofmann) mě bavila o dost víc. Dvořák se místy hodně upíná k Havlově charakteristické výslovnosti hlásky r (a typickým řečnickým pomlkám), jenže někde v půlce jeho soustředěnost klesá a v dikci není úplně důsledný. Nevyčítám mu to, ale prostě je to znát. Přesto klobouk dolů. Naopak přes prsty by měl dostat zvukař. Nechápu, jak to mohlo po zvukové stránce projít. Buď jsem nahluchlý, ale některým dialogům bylo zoufale špatně rozumět. Hudební podkres, kamera nebo výprava jsou fajn, ovšem scénář je prostě neobjevný. Celku chybí emoce. A čekal jsem, že mě to zasáhne mnohem intenzivněji. (16.11.2020)

Kdo čeká komplexní portrét Václava Havla ve 105 minutách, bude zákonitě zklamán, protože tohle není ten typ filmu. Tohle je totiž taková především náladová záležitost, která záměrně nechává většinu postav bezejmennou a divákovi je nabízí jako nějaké personifikace různých názorů a povah té doby. Havla (mimochodem mám dojem, že ani jeho jméno během filmu nezaznělo) dokonce nenechá s výjimkou četby doznání pronést jeden jediný projev, zformulovat pořádnou myšlenku, nedá prostor žádné jeho hře a ukazuje ho pořád hlavně jako obyčejného člověka, jenž hledá správný životní postoj a zároveň se ten život snaží žít. Jak se Havel měnil a díky čemu a proč se rozhodl stát prezidentem, film ukáže ve zkratce během tří scén s Dubčekem. Protiváhou k tichému Havlovi v úžasném podání Viktora Dvořáka je samozřejmě burácející živel Landovský Martina Hofmanna, Aňa Geislerová mě potěšila tím, jak byla negeislerovská, a režisér Slávek Horák měl zase hodně nápadů, které mu navíc vyšly - hravé, pro někoho příliš doslovné metafory, dusivá atmosféra vězení i humorná odlehčení na těch správných místech... Havlovi se tu nestaví pomník, ale i tak film jeho odkaz oživuje stylově a důstojně. (23.08.2020)

// Jako ty čtyři hvězdy jsou hodně na hraně a objektivně to prostě není tak komplexní a precizně zpracovaný portrét, jaký by si pan prezident zasloužil - o tom žádná. Na druhou stranu, jako příběh muže, který nebyl bez chyb, ale postupně získával sebevědomí k tomu, aby mohl vést, to na mě fungovalo báječně. Metafory nebyly tak banální, jak jsem se bál, naopak jsem ocenil, že se někdo snažil rozvést psychiku hlavní postavy i jinak než pouhým dialogem, herecky bez problému (na konci se Dvořák v Havlovi regulérně ztratil), řemeslně to taky vypadalo jak mělo a byť už to v určitých chvílích řešilo celou tu zápletku se ženami až zbytečně skandálně (večeře...), těmi výslechy a posledními deseti minutami si mě to nakonec získalo. Chybující film o chybujícím člověku, budiž. 7/10 (09.08.2020)

Střízlivé vyobrazení, které Václava Havla nijak přehnaně neglorifikuje a zobrazuje ho jako ustrašeného obyčejného člověka, jenž má k dokonalosti skutečně daleko, ale přesto má v sobě jakýsi neobyčejně silný morální kompas, který ho vede dál. A tahle část filmu, i díky kvalitním hereckým výkonům, se mi líbila velmi, stejně jako těch pár uměleckých symbolických vsuvek (divadlo, žebřík) a humorných momentů. Stránka obsahová je už ale o dost horší. Celé je to sledováno s jakýmsi odstupem a scénář jen vyloženě zkratkovitě klouže po povrchu. Divák se nedozví nic moc konkrétního a dokážu si představit, že pokud si to pustí např. nějaký snaživý expat s touhou se dovzdělat, nebude vůbec tušit, která bije a nakonec si raději otevře wiki nebo pustí nějaký dokument. Rovněž tomu chybí, až na pár klíčových momentů, větší dravost a silnější emoce, což je zrovna ve spojitosti s tak velkou osobností, kterou Václav Havel bezpochyby byl, dost velká škoda. (26.01.2022)