Posledný cisár

Suchá politická fakta a formální okázalost na úkor emocionálnosti příběhu. Přesně tak, jak jsem čekal. Některé části filmu jsou nepopiratelně dojemné ( především ten závěr ), ale celkově nemůžu říci, že by mě tenhle film chytl za srdce. Přesně tak, jak jsem čekal - 70%. V Indočíně se s podobným problémem vypořádali tvůrci lépe. Navíc příšerný televizní ořez mě otravoval po celý film. (02.03.2005)

Historická věrnost X divácká atraktivita. Až sladce nereálný může být souboj těchto dvou téměř „filmových protikladů“. Možná pro nezdravou nerozhodnost se mnohým filmařům, reflektujíc jakoukoliv historickou událost, nedaří umně skloubit tyto dva základní elementy do kýžené symbiózy kompromisu. Při projekci se mi na mysl podvědomě vloudila myšlenka, že by se na podobném žánru dala testovat schopnost a umělecká kreativita nejednoho režiséra. Základní premisa by zůstala stejná- udělat silný, výpovědní film, jenž by zároveň nedal nejmenší šanci nudit. V mých očích Bertolucci zůstal silným tvůrcem pouze během první poloviny filmu. Scény z dětství Pchu-I jsou upřímnou oslavou barevnosti a výpravy obecně, zatímco dospělost, tedy polovina druhá, „politická“, inklinuje spíš k věrnému historickému vykladu. S těžkým srdcem, ale je to za 70%. (31.01.2006)

Skvělý film, který ale z mého pohledu dost sráží, že se příliš soustřeďuje na zdlouhavé a z hlediska děje ne až tak důležité momenty. Naopak pomíjí či pouze letmo zmíní události v životě "posledního císaře", které by vydaly na další film. Na to jak je snímek herecky vděčný, tak toho představitelé zase až tolik nevyužívají. Ne, že by byli špatní. To ani náhodou, jen jsou všichni takoví bez jiskry. Nicméně snímek je to výborný i tak. (02.03.2005)

Po zhlédnutí Bertolucciho Posledního císaře se nijak nedivím, že tenhle film sklidil úrodu Oscarů, je totiž natočený na jistotu s pečlivým výběrem námětu tak, jako by byl dopředu určený pro oskarové klání. S tím souvisí i vysoký rozpočet a taková ta akademická režijní preciznost. Jsou tací, kteří filmu vyčítají ušlechtilou nudu, ale těm současná kinematografie nabízí spoustu špičkových popkornovek, takže se s důvěrou můžou obrátit na ty, co adaptují komiksové předlohy. Nudu bych Poslednímu císaři nevyčítal, ale je pravda, že v té bombastické kostýmní nádheře se poněkud ztrácí postavy a příběh. Navíc ty emoce, které se cílevědomě režisér snaží svým divákům předložit, ve mně nevyvolávají tu největší důvěru. Ten snímek určitě není emočně neutrální, tvůrci chtějí, aby se divák ztotožnil s jejich hrdinou, takže sledujeme chlapce, kterého záhy po narození oddělili od matky, vyrůstal bez kamarádů a podléhal omezující dvorní etiketě. Nemohl si ani vybrat manželku a zajisté každý pochopí, jak nesmírně vnitřně trpěl, když mu dvůr strčil do postele princeznu v podání superkočky Joan Chen a neméně půvabnou společnici. Jak nesmírně krutý byl úděl tohoto pohledného jinocha v porovnání s jeho miliony poddaných, kteří ve stejné době naprosto nudně umírali v obrovských hladomorech a nezáživně živořili na venkově... Ono už je vůbec zajímavé, jak velký díl věnují tvůrci dětství a dospívání tohoto muže v porovnání s jeho pozdější rolí politického vůdce a státníka a později vězně. Tohle období se totiž dá divákům nejsnáz emočně prodat. Skutečný poslední čínský císař byl podle historických faktů v mládí nezodpovědný hejsek a obecně snadno manipulovatelný člověk bez vize a vlastní vůle, zato s velkým egem. S největší pravděpodobností homosexuál, jenže to by se narozdíl od dneška v polovině 80. let prodávalo těžko. Jeho podíl na okupaci severní Číny a kolaborace s Japonci jsou nezpochybnitelné, i když se film i tohle období snaží vylíčit jako oběť okolností. A konečně film úplně pomíjí důležité etapy života téhle osoby, jako byla luxusní sovětská internace a pozdější trapná role v Číně, kde ho komunistická média propagandisticky využívala jako vitrínu pro své tvrzení o převýchově třídních nepřátel. S těmi se totiž ve skutečnosti zdaleka tak nemazlila a náš hrdina byl prominentní vězeň se zvláštním statusem. Špičkový vizuál a vůbec podívanou může Poslední císař nabídnout, ale emočně mě nenadchl a už se k němu nebudu vracet. Celkový dojem: 65 %. (01.11.2010)

Film o najmocnejšom mužovi ríše, ktorý sa stal obyčajným človekom. Skvelý námet, ale nezdá sa mi, že by bol tento film hodný mohutných 9 Oscarov a len niekoľko dostal naozaj zaslúžene (najmä za kameru). Dá sa povedať, že každé s tých ocenení treba brať tak s 50%. Hudba vytvorila pekné motívy, výprava je hodná nakrúcania v Zakázanom meste, strih a zvuk sú rovnako dobré. Čo sa týka hereckých výkonov, John Lone sa veľmi snaží avšak niekedy je dosť nevýrazný a hlavná hviezda Peter O´Toole pôsobí mnohokrát rozpačito. Aj keď má film dramatický dej, chýba mu väčší emociálny náboj, ktorý by dokázal strhnúť. Bertoluccimu sa to častokrát podarí, no v ďalšej scéne ho opäť pochová, čím sú mnohé pasáže filmu (hlavne s cisárovho exilu) dosť nudné. Vo filme sa často objavuje motív otvárania alebo zatvárania brán, ktoré patria k najlepším častiam tohto spektákulu. Obmedzenosť cisára sa objavuje v scénach, keď sa ako malý chlapec na bicykli dostane k bránam Zakázaného mesta, tie však musia byť pred ním zatvorené a opätovne keď je už dospelý v exile a jeho ženu odvážajú do nemocnice, on uteká za ňou, aby ju ešte videl, no dobehne tak ďaleko, ako mu je dovolené. Najdojemnejšou je posledná scéna, keď ako starý muž zavíta na prehliadku svojho paláca a naposledy usadá na trón. Ešte musím dodať, že film sa mi podarilo vzhiadnuť až na 3-krát, no nemyslím si, že ak by som ho zhltol na jeden šup, moje hodnotení by bolo lepšie. (19.10.2007)