Posledný cisár

Nádherný film, vyprávějící příběh muže, který se chtěl stát spásou svého lidu a neváhal proto využít jakékoliv příležitosti, bohužel pro něj nevyšly a byl jen loutkou Japonců velmi působivý velkofilm, co bych za to dal vidět to v kině. Snímání komplexu zakázaného města je úchvatné i vystihnutí atmosféry. Skvělý Peter O'Toole, vynikající hudba za kteoru stojí Ryuichi Sakamoto. Příběh mně dojal, sice jsem úplně neschvaloval co císař dělal, ale chápal jsem jeho pohnutky. (26.01.2009)

Tak konečně mám tuhle dvou a půl hodinovou nudu za sebou i já. Přiznám se, že jsem film viděl asi na 4 tažení. Zhlédnout to vcelku byl pro mě úkol vskutku nadlidský. Jak už to u asijských filmů bývá, tak normální evropan je naprosto neschopný rozlišit o koho se zrovna jedná, ať už je to kvůli ksichtům, jménům, nebo kvůli zhlédnutí na 4 části. Takže jsem vždy asi pouze odhadnul, kdo je ten slavný císař a o nikoho dalšího jsem se nestaral. Kostýmy i prostředí je koukatelné, to jsem schopný uznat. Bohužel příběh stojí za méně než nic. Jsem toho názoru, že když nic zabalíte do překrásného kabátu, stále se ve většině případů jedná o nic. (Vyjímkou nechť je USA, kde i z ničeho se dá uvařit vysoce koukatelný a hlavně nenudící film.) A jelikož se nepovažuji za pokrytce, tak mi nečiní větší problém dát filmu hodnocení, které mu právem náleží. ODPAD! A dlouho jsem si nebyl odpadem tak jistý, jako jsem teď. (26.10.2011)

Život posledního čínského císaře je současně kronikou pohnutých, krvavých dějů země, v níž individuální lidský život nikdy neznamenal mnoho. Bertolucciho dílo však současně zvládá - jakoby mimochodem - nemožné: přiblížení alternativního civilizačního okruhu a jeho nesnadného myšlenkového světa i jeho obyčejů a zvyků způsobem, který je právě tak srozumitelný pro Evropana jako - patrně i Číňana, Japonce i Asiata vůbec. Rozklad jedné z největších a nejstarších světových říší, který přes sunjatsenovskou epizodu postupně přerůstá do krvavého trojúhelníku Tokio-Nan-ting-Jen-an s významnou externitou loutkového císařství na severovýchodě Číny je kulisou v podstatě tragického lidského života, který až na výjimky byl žit sice v panovnickém zlatohlavu, ale současně v přímé či nepřímé klauzuře dogmat, příkazů i nezastíraného násilí, z jejichž konfrontace relativně nejméně poničena vychází komunistická epizoda, v závěru filmu pro jistotu "dokořeněná" podvodným šílenstvím choromyslně zločinné tzv. Velké kulturní revoluce. Jak scénáristovi, tak režii i kameře se podařilo vytvořit celistvé plátno, velkolepou fresku "ve znamení cvrčka" z počátku a následně i závěru filmu. Precízní rekonstrukce obyčejů, ceremoniálů, velkorysá, nic nešídící výprava, velkolepé dějinné panoráma objevné i v řadě detailů (japonská suprakrvavá okupace Mandžuska i ostatní Činy, inkviziční scény z maoistického šílení v závěru života hlavního hrdiny, působivá konfrontace Evropy a čínského světa, shled z pomyslných výšin Zákazaného města do do vlastního pekingského všedního dne ad.) i v doslova na kostýmech a interiérech se pasoucí kameře nabízejí divákovi také dnes nejen nevšední zážitky, ale i trvalé hluboké obohacení ve faktech i ve způsobech vnímání světa. (16.05.2009)

Poslední císař Bernarda Bertolucciho se v mých očích, již od dob prvního zhlédnutí, jeví jako jeden z nejsilnějších životopisných filmů a nejspíš i jako jedno z vůbec nejlepších filmových děl všech dob. Dodnes neztratil nic ze své epičnosti. Vizuální kompozice a barevná pestrost, typická pro společná díla Bertolucciho a kameramana Vittoria Storara, podporuje dramatické vyprávění životního příběhu císaře Pchu-I(ho) a vytváří mimořádně působivou podívanou. Nejen vizuální působivost a výtvarná složka, počínaje nádhernými kostýmy a konče úchvatnou stylizací Zakázaného města, však dělají z Posledního císaře nezapomenutelné dílo světové kinematografie. Bernardo Bertolucci je režisérem velmi provokativních a společensky závažných filmů, v nichž se velmi často ukrývá i významná politická otázka (Konformista, 1900). V Posledním císaři ale Bertolucci dotáhl svou tvůrčí poetiku k absolutnímu vrcholu, respektive obešel vše, co do té doby natočil, zcela se odtrhl i od své domovské Itálie a vytvořil neobyčejné dílo. Z hereckých výkonů vyniká především skvělý John Lone, který "posledního císaře" ztvárňuje po většinu filmu - od svých dvaceti let až po neslavný konec v 60. let, již jako společenský vyhoštěnec, nenávratně poznamenaný svou císařskou minulostí. Mimořádný je ovšem i Peter O'Toole v roli Reginalda Johnstona, císařova britského učitele. Famózní hudba z pera tria Rjúičiho Sakamota, Davida Byrneho a Conga Sua je pak už jen jakousi zvukovou ozdobou celého snímku, avšak faktem je, že bez ní by byl jeho emoční dopad poloviční. Já sám považuji Posledního císaře za dokonalý příklad epicky vyprávěného životopisu, a zároveň v něm nalézám i silný přesah v podobě existenčních otázek. Příběh císaře, který si později kvůli moci komunistického režimu musel zaplatit za to, aby mohl po letech znovu spatřit svůj trůn, zůstává v Bertolucciho pojetí strhujícím a aktuálním dodnes. Nejlepší hodnocení! (23.07.2017)

Úmorně dlouhá, emocionálně suchá a okázale naškrobená srágora, která si hraje na rádoby velkofilm, ale kromě technické zdatnosti nevlastní ani jednu z ostatních filmových atribut tak potřebných k uspokojení diváka. Tolik ocenění jde naprosto mimo mne a celkové halekání nad tímto filmem jde rovněž mimo mé chápání. Téma stojí za pozornost. Exteriéry jsou samy o sobě působivé, několik scén je zajímavých - ono kdyby nebylo ve tříhodinovém cajdáku alespoň několik zajímavých scén, bylo by to už opravdu velmi smutné - a nesmíme zapomenout na kvalitní herecký výkon dětského představitele císaře, který stál za zmínku. Zbytek je už ale sled obrázků s nulovým emocionálním dopadem. A přesně za to se dřív dávali Oscaři. A jakmile má film Oscary a další význačné ceny a začně se kolem něj halekat a dělat rozruch, snadno se hodnotí vysokým hodnocením, i když je to v jádru nudná sračka. (20.05.2008)