Battle Royale

Poslední dokončený film japonského režiséra Kinjiho Fukasakua vypráví o ostrově, kam se odvážejí nepohodlné školní třídy, jejichž žáci se musejí do několika dnů vzájemně vyvraždit. Pokud nezůstane jen jeden, zemřou všichni... Premisa, která se zpočátku zdá být naplňována žánrovými schématy teenagerské vyvražďovačky, kde ale není jeden vrah v masce, ale kde může být vrahem de facto kdokoliv. Jenže jak mrtvol přibývá a násilí neubývá, Fukasaku přehodí výhybku a místo přívalu násilí začne pečlivě sledovat některé studentské osudy. ___ Vezmeme-li si jakoukoli školní třídu, skrývá v sobě různorodou skupinu lidí: Obsahuje elitu i její opozici, chytré i hloupé, sebevědomé i zakomplexované, citově vnímavé i cynické. Pro svou sociokulturní rozmanitost proto rozličně reagují i na extrémní situace. A protože situace na ostrově extrémní je, studenti se nám mění před očima z bezejmenných floutků na různými způsoby výrazné či silné osobnosti. Osobnosti, které pokud chtějí přežít, obnáší to popření určitých principů - a nebo si vzájemně věřit. Jen tak jde zřejmě porazit bezcitný systém, ze kterého jinak není východiska. Třebaže zvítězíte a pozabíjíte všechny kamarády i nekamarády, stejně prohrajete svoje vlastní lidství. ___ Jestli se však v Battle Royale něčeho zoufale nedostává, je to právě důvěra. O její potřebě i absenci do značné míry vypráví i tento film, o zoufalé potřebě uvěřit, že nejste v pekle. Jednou z nejsilnějších scén je právě destrukce jedné podobné iluze, když pokus skupiny lidí zapomenout a vytvořit bezstarostnou "školní" atmosféru skončí tragickým masakrem. Battle Royale je bolestivý film, který s každou další minutou vážní a ze zpočátku cynicky zábavné žánrové vyvražďovačky dělá mrazivou sociologicko-psychologickou studii. ___ Jistě, působí na první pohled poněkud impulsivně a snad i přímočare efektně, leč má svůj základ v promyšlené strategii se silnou pointou. [2006] (02.07.2020)

Na krásné modré vybíjené.. Strašný japonský svět pod dominancí dospělých vyžaduje velmi krutou maturitu z dospělosti, ovšem pokud se nemá jednat jen o kontroverzní vraždění dětí ve školních uniformách, musí se přidat nějaká nadstavba. Jednalo se snad o studii příčin násilí ve společnosti? Pokud ano, tak nebyla moc šikovná a jak ukázala budoucnost, měla spíše kontraproduktivní účinek. BR je sice přecpáno srdceryvnými výlevy na pokraji smrti, ale ani jeden není schopen diváka emociálně zasáhnout a co je nejhorší, ačkoliv se nabízela cesta bodrého nadhledu (viz. poslední koláček pana učitele Kitana), zůstalo jen u patetické obhajoby přátelství a cílevědomosti. Druhý plán násilné eliminace 9.B mě zkrátka minul jak pilot kamikadze domovské letiště.. Tak si říkám, přijít s podobnou reformou náš ministr školství, to by bylo zase řečí, protestů a netransparentních výběrových řízení na dodavatele střelných zbraní.. (17.12.2012)

Výbornej japonksej thriller, kterej určitě zaujme svým originální dějem, ale na mě to moc nepůsobilo, protože jsem dřív viděl Saw a to je na stejným princpu, aspon vim kde Američani ukradli ten dobrej nápad. Celej film je hodně akční, ale jelikož se tam zabíjej nějaký školáci, tak ty akce nejsou moc dobrý, hlavně proto že tam nejsou žádný akční hrdinové ani známý herci, až na Takeshi Kitana, kterj tam je jen tak na okrasu, protože tam jen tak pomalu chodí a stěžuje si, že ho nikdo nemá rád, ale zase je tam skvěle ukázaný jak některý jedinci by dokázali udělat pro svojí zachranu prakticky cokoli, ale zase na místo dobrý akce je tam dostatek krve jak je u japonkých filmů zvykem. Na tomhle filmu je vidět, že Japonci maj daleko lepší nápady, ale jejich filmy nejsou tak propagovaný jako ty Americký, který jsou víc než podobný (08.06.2005)

Nic proti Asii, nic proti extrémnímu násilí, nic proti falešné psychologii, ale pokud mi někdo předkládá falešné emoce, je to neomluvitelné. Nápad a scénář jsou sice originální, ale po 20 minutách se film zvrtává v samoúčelně zbytečnou a nesnesitelně natahovanou nudu, která se nedokáže opřít ani o úžasný audiovizuální výkres. Podmanivá práce s kamerou a hudební doprovod z not největších klasiků v kombinaci s neurvalým násilím tvoří hypnotickou syntézu, ale ani jedna postava mi nepřirostla k srdci, ani na jednom mi nezáleželo a spíše jsem sledoval hodinky s vědomím, že jich ještě zbývá „x“. Můj silně subjektivní pocit v závěru, že jsem právě absolutně nepochopitelně ztratil dvě hodiny času, mě pravda trochu rozčilil. (04.02.2006)

Pííííííííp píííp pip, pííííp zajebaných. Pípápůpépípúpépé chlamydie pííííp, pyp, pyp, pyp, pypypypypypypy....pyp. Pípi pípi pipippi, pypy pýpy pypypy přiseru pípítko, pípýtko, pípátko zhovadilost, plná pí pí pí, píí píí pi pi pi pi pííí pííí pi pipip. Pimpipumpi pipipi, pípupápu pypypy jako varle varleti, pípiny pak sexy wie meine řiťochlupy. Pimpalála pim pim pim, že pi pi pyp. Ovšem zvláštní pozornost si zasouloží kamera - pííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííp, i pípa, píííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííp. Snad jsem nová pravidla pochopil správně? (27.09.2015)