Posledný súboj

Opojně opulentní velkospektákl, nechtěně přitažlivý zejména pro diváky z našich lůzrů a hnojů, neboť věrně pojednává o tom, co by se asi tak společensky dělo, kdyby ve 14. století Pavel Liška vyprcal Jágrovi starou, když Jarda zrovna nebyl doma, protože někde kasíroval monarchu a uzurpátora za reklamu na Dyžonské kuře. A jak už to chodí, Jarda, prohlašující se za chitrého, cytlyvého a něšného romatyckého mylovňýka, to chce vyřešit na hřišti, Pavel, prohlašující se za neodolatelného donchujána, kterému se figurantky samy chtivě napichují na kůl, jen tak s mongoloidním výrazem čumí, no a pyjem dotčená pydlooká Margaryta #Onataky, která by měla držet piču u plotny, kojit fakany a starat se, aby nebyl bordel v hradním obýváku, prohlašuje, že jsou oba zkurvení šovinisti a už je akorát tak nejvyšší čas, aby ji nějaký ten zasraný seksuální predátor pasoval na rytířku. Až na to kňučení nad hřadovacími právy tady do kontextu díla hladce zapadá velmi kulantní a originální scénář, protože jeho autory jsou dva snad největší obrněnci současného filmového průmyslu, kteří neváhali nechat se i rovnou obsadit. No chudák Rydly! Naštěstí je to totální frajer. Nejen, že ve třiaosmdesáti rutinérsky zvládl ukočírovat velkovýpravnou historickou fresku, ale DOKONCE!!! i přinutil, snad poprvé v jeho „herecké“ kariéře, jakž takž hrát i doposud zcela prkenného Démona. Eflek naštěstí neměl moc času, asi měl už předtím sjednáno nějaké to neodkladné opíchávání botoxem, tudíž jeho menší role ochrnutého tymolínového slizáka filmu příliš neuškodila a dědu Rydlyho určitě tolik nesral. Docela úsměvně zajímavý je i historický podklad. Ať už to kdokoliv zromantizoval a zesvižnil, jak chtěl, padesátiletý Karůž si tenkrát nabrnknul třicetiletou pannu, což byla na středověk, kdy dodnes obvyklý, klérem dicktovaný společenský vkus běžně velel prcat hlavně třináctky i mladší, už pěkně plesnivá makrela (dnešní analogie zatuchlé šedesátky), o kterou by neopřel kopí snad ani ten nejzoufalejší či nejnasranější sok, protože by se mu pak kluci v šenku smáli. Vlastní souboj, mimochodem opravdu fantasticky udělaný a ani trochu nepřipomínající onu obvyklou skupinu hysterického šermu Bukanýři z Vizovic, se pak fuckticky odehrál mezi šestapadesátiletými geronty, zakovanými do padesáti kil železa. No, já bych řek, že to tehdy až tak svižně asi moc nevypadalo a že by frajeři pošli vyčerpáním nebo na kornatění už při klanění se „dívce“ svých polucí či při uvažování nad tím, kolik tak asi váží válečná sekera. Každopádně se jedná o další úžasný a vynikající Rydlyho historický velkofilm a scénografické orgie, a mně nezbývá, než si závěrem opět stařecky konzervativně a decentně povzdechnout, jaká je to, kurva, věčná škoda a degenerace, že se místo do takových hodnotných, zábavných a poučných děl dneska raději majoritně vrážejí prachy do furtdokolových dementních pičočalamád se svištícími Superbukvami pro dyslektické potraty uklízeček a řidičů hovnocuců. (29.10.2021)

// Komorní historické #MeToo okénko do Francie za 14. století, kde se ze dvou přátel stali postupem let úhlavní protivníci, zatímco ženy okolo musely ustavičně snášet jejich bullshit. Ridley Scott na stará kolena ukázal, že furt umí, jen k tomu potřebuje dobrý scénář, skvělé herce (Jodie Comer a Ben Affleck ftw) a taky zjevně smíření se s faktem, že z takového filmu nikdy nemůže být komerční hit. O to víc je skvělé, že něco takového vzniklo. Není to bez chyb, ale vtáhlo mě to a nepustilo až do konce. 8/10 (20.10.2021)

Důmyslná variace na koncept tří odlišných pohledů na jednu událost, kterou nejvěhlasněji předložil už Kurosawův "Rašómon" staví na pečlivě vyprávěném scénáři a jeho solidním zpracování. Rozpačitě rekonstruované historické dějiště (imerzivní bitvy i uměle působící města) zde ale plně slouží v zájmu příběhu a postav, na nichž spolu s jejich představiteli pak leží veškerá tíha vynikajícího filmu. Ačkoli po vzoru "Rašómonu" také "Poslední souboj" se primárně zaobírá jedním okamžikem, je pro něj zásadní vyobrazení širšího kontextu. Právě v něm se totiž postupně představují oba jednotliví aktéři, respektive to, jak oni sami sebe vnímají. Právě na sebezahleděnosti a sebeprezentaci stojí zdejší střet pohledů, v jehož jádru pak stojí bravurně zpřítomněný doklad toho, jak jsou celé dějiny zkreslené tím, že je formulovali muži. Závěrečná třetina přináší pohled, respektive pravdu ženy vůči "pravdám" z pohledu mužů. Nejen že z dramatického hlediska se zde bravurně zúročuje vše, co si scénář postupně připravil půdu. Ale především se zde s drtivě nepříjemnou výmluvností zpřítomňuje absurdita maximy "this is a man's world", která zastřešuje nejen tento konkrétní příběh jedné ženy, který je vyprávěn dvěma muži, ale i celé historie patriarchální společnosti, která ženám nejen že nedopřává sluch, ale ještě je apriorně soudí podle vlastních vytvořených hledisek. Pohled ženy tak neodhaluje jen její příběh ve stínu a zaslepenosti mužů, ale také to, jak je jejich sebedefinice utvářena privilegii i ideály o sobě samých na základě naplňování konkrétních dobových maskulinních rolí chrabrého rytíře ochranitele a ctnostného sečtělého lamače srdcí. Ridley Scott pak vynikajícím způsobem oživuje toto komorní drama i všechny jeho roviny v perfekcionisticky inscenovaném rámci historického velkofilmu, který na sebe nestrhává pozornost, ale funguje právě jako potřebné zhmotnění konkrétního historického období jeho striktně nalinkovaných genderových rolí a norem. Onen závěrečný titulní souboj pak získává svou intenzitu nejen díky vynikajícímu formálnímu ztvárnění, ale především protože představuje dramatickou kulminaci, kterou ale na rozdíl od úvodní sekvence už nevnímáme skrze optiku dvou gerojů, nýbrž se zde především vyciťujeme do ženy, která je nucena celé situaci přihlížet. "Poslední souboj" tak vskutku představuje zcela atypický hollywoodský projekt, jehož vysoký rozpočet slouží intimnímu dramatu s bohužel dalekosáhlým významem a kde historické dějiště zpřítomňuje negativní rysy přetrvávající v jádru naší společnosti dodnes. (21.10.2021)

Ridley Scott je jedinečný tvůrce. Každý z jeho historických velkofilmů je unikátní svým stylem, koncepcí i vypravováním. Od klasické lineární sandálovky (Gladiator), přes spirituální cestu (Kingdom of Heaven), po venkovany pobíhající po lese v cool balení (Robin Hood). The Last Duel je estetikou a výpravou nejvíce podobný právě Hoodovi, obsahově je však vážnější, aktuálnější a vrstevnatější. Příběh silné ženy, která předběhla myšlením (a odvahou) svoji dobu. Dechberoucí herecký koncert v originálním a odvážném scénáristickém pojetí, okořeňen fenomenální výtvarnou stylizací, potemnělými kamerovými filtry a urputným závěrečným šermířským soubojem. Akce není tolik jako obvykle a stopáž je lehce přepálená a to především díky faktu, že se díky storytellingu filmu některé záběry vícekrát opakují - což je zároveň i v podstatě jediná vada na kráse. (16.12.2021)

"Vzpouzela se, jak se sluší, neboť je to dáma. Ale nebylo to proti její vůli." Středověká romantika je snem každýho chlapa. Jenže dneska se to nesmí říkat, takže ani já to neřeknu. Spíš se zaměřím na to, že jsem se nemohl rozhodnout, komu budu fandit. Spravedlivýmu buranovi? Intelektuálnímu nadrženci? Nespokojený manželce? Kdepak. Já si vybral církev. Ta byla tradičně boží. Kluci upalovačský zase rozjeli svoji ligu a znásilněná přece nemůže otěhotnět. To je snad jasný každýmu ministrantovi, kterej někdy našel svýmu knězi nádor na varlatech. Ale abych jen netruchlil nad rozprášeným semenem, tak mě bavili požitkářskej Pierre a infantilní král Karel VI, ale celkově to na mě bylo zbytečně dlouhý. (29.10.2022)