Mank

Fincher si letos podobně jako Nolan ulítl do přepálené variace svého fetiše mimo parametry diváckého filmu. Mank je jeho Velká retronádhera z Hollywoodlandu. Respektive jeho dnes již zesnulého táty, který se v daném období narodil a kterého scénář čekal v Davidově šuplíku na benevolentní Netflix. Okouzlení podnikatelským vizionářstvím šéfů hollywoodských studií, smetánkové večírky a debaty v honosných sálech luxusních sídel a komorní portrét nadaného scénáristy, který byl přes svoji výstřednost a neustálou přítomnost v kruzích spřízněných profesionálů spíše outsiderským alkoholikem. To všechno může znít báječně a lákavě (a že je to i neskutečně autenticky filmařsky exekuováno) ale přesto je výsledek problematický. Fincher proplétá filmový svět s politikou, která diváka v daném prostředí z dané doby nezajímají, skáče v čase a mezi postavami, o kterých řekne nic nebo málo, a jen jakž-takž se mu v rozcuchaném vyprávění daří koncentrovat na motivaci hlavní postavy, o které to celé má být. V některých jednotlivostech pohádkově baví (návštěva studií a exteriérového setu) nebo evokuje vyspělou tvůrčí chytrost, v jiných nudí zbytečnostmi a prázdnými dialogy. Postava Williama Hearsta (Charles Dance), která měla být Mankovým podnětem pro napsání Občana Kanea, je zde upozaděná a mezi Wellesovým a Fincherovým filmem nevytváří žádnou myšlenkovou paralelu. Náladama, pózama a názorama přecpané, umělecky evidentně ambiciózní dílo jistě pár akademiků, historiků, filmomilů a politologů v jedné osobě potěší, ale já z těchto vod preferuji vypravěčsky uhlazenější a příběhově podnětnější kousky - ať již cynicky intelektuální (Altmanův The Player) nebo prostoduše srdcařské (Burtonův Ed Wood). Z herců má nejblíže k Oscarovi Arliss Howard za skvělé ztvárnění L. B. Mayera. Ta procházka po MGM s jeho emotivním monologem je jednou z filmových scén roku. “This is the business where the buyer gets nothing for his money but a memory. What he bought still belongs to the man who sold it. That’s the real magic of the movies.” (12.12.2020)

Chcel som napísať, že je to prvý Fincherov gýč, ale potom som si spomenul na Benjamina Buttona. Mank je ako imitácia antických sošiek z aténskeho bazára. Z diaľky evokuje svoju predlohu, ale stačí sa trochu priblížiť a je úplne zjavné, že je to len lacná napodobenina. Za posledný rok som videl asi sto filmov zo štyridsiatych rokov vrátane repete Občana Kanea a toto sa ani len nepodobá na dobový štýl. Ani nasvietením, ani hĺbkou obrazu, ani soundtrackom to nemá nič spoločné so štyridsiatymi rokmi. Tento gýčový pseudodobý vizuál ma azda urážal ešte viac ako mizerný scenár, ktorý prekrúca realitu a servíruje vyvrátené konšpiračné teórie o písaní scenára Občana Kanea. (11.12.2020)

Formálně precizní a jazykově vytříbený snímek o tvorbě scénáře k Občanu Kaneovi. Nenabízí bohužel krom dobového kontextu nic moc nového. Fincher točící podle scénáře svého otce opečoval srdeční projekt ve všech směrech a prezentace tématu stylem srovnatelným s filmy čtyřicátých let minulého století je rozhodně na místě. Nejde poznat rozdíl. Herci do jednoho skvělí. Hudba je dokonalá, Reznor a Ross brutálně umírnění, poslušně slouží příběhu. I když bylo zvláštní poslouchat Trentovu typickou hru na piáno u filmu, který se očividně musel natáčet před osmdesáti lety... (06.12.2020)

Nie, nie je to žiadna "veľká retronádhera", žiadna vyumelkovaná nápodoba a "fetiš" z dôb niekdajších. Mank je presným opakom prívlastkov, ktoré mu tu mnohí dávajú. Je filmom komplexným, náročným, značne deziluzívnym a v neposlednom rade až šokujúco aktuálnym. Tak, ako (pre mnohých pochopiteľne značne nedivácku, čo je aj dôvodom hodnotenia) ústrednú tému zasadzuje do omnoho širšieho spoločenského a politického kontextu, aj formálne postupy a motívy ktoré preberá ako zo samotného Občana Kanea, tak obecnejšie klasického Hollywoodu len neprejíma, ale používa ich veľmi inventívne a často kontrastne vo vzťahu k svojim predobrazom. To všetko je súčasťou sofistikovaného kritického obrazu systému a priemyslu, v ktorom sa Mankiewiczova pokrútená figúra pohybuje. Je paradoxné, že jeden z najpozoruhodnejších filmov o filme poslednej doby v skutočnosti pojednáva o niečom úplne inom. A práve ostrým strhnutím ružových okuliarov sa vymedzuje voči skutočnému (klamlivému) fetišu, akým je The Artist. Ale vlastne ani neviem, prečo sa tu rozpisujem, keď už všetko perfektne a do detailu napísal Bluntman. Každopádne film, ktorý si ako divák znovu asi tak skoro nepustím, a zároveň vynikajúci Fincher, opakovania ktorého sa z analytického hľadiska už teraz neviem dočkať. P.S.: Príde mi tiež príznačné, že samotný Mank vznikol mimo "továrne na sny", a zároveň s mierou kreatívnej slobody nie nepodobnou voľnej ruke, ktorú kedysi dostal Welles. Produkčné pozadie tak vlastne brilantne dopĺňa celkový kontext a výpoveď snímky. (09.04.2022)

David Fincher mi letos nadělil předčasný vánoční dárek v podobě stoprocentního cinefilního zážitku, díky němuž jsem se na dvě hodiny mohl zcela ocitnout v prostředí hollywoodské mašinérie a politické džungle na přelomu 30. a 40. let minulého století. Scénář Jacka Finchera se nese harmonicky jako báseň a vkládá postavám do úst tak živoucí promluvy, jaké jsem dlouho ve filmu neslyšel. Filmařina vysoustružená pro úzký okruh lidí, ale naprosto dechberoucí a natočená přímo od srdce! (27.12.2020)