Réžia:
David FincherScenár:
Jack FincherKamera:
Erik MesserschmidtHrajú:
Gary Oldman, Amanda Seyfried, Lily Collins, Charles Dance, Tom Burke, Joseph Cross, Tuppence Middleton, Leven Rambin, Tom Pelphrey, Arliss Howard (viac)VOD (1)
Obsahy(2)
Hollywood 30. let vypadá úplně jinak, když se na něj podíváte očima sarkastického scénáristy a alkoholika H. J. Mankiewicze, který právě dokončuje svého Občana Kanea. (Netflix)
Videá (2)
Recenzie (228)
Zase jednou mi něco připomnělo střední školu. Kolikrát člověk v kavárně přemlouval sám sebe, že ta holka naproti je čupr, ale zpětně si říkal, že možná bejvalo bylo lepší jít na tu matiku... Já v Mankovi chtěl vidět všechno to, co do toho Fincher vložil, fakt že jo. Jenže bych asi buď musel bejt starej jako Občan Kane anebo jezdit s Fincherem na dovolenou, abych to všechno stihnul pochytat. Ocenit můžu tak leda technický provedení, ovšem bavil mě tenhle film asi jako spadlej řetěz na kole. P.S. A ať mi nikdo nevyčítá, že nejsem filmovej fanda; já za Mankem letěl až do Londýna, abych ho viděl v kině. ()
Mank láká diváky především na to, že prostřednictvím titulní postavy scenáristy-alkoholika rozplétá klubko vlivů, jež ho vedly k napsání slavného Občana Kanea. Samotné psaní onoho scénáře však hraje v Mankovi až druhé nebo spíš třetí housle, přičemž k jeho natáčení vůbec nedojde, skvělý Tom Burke je v roli Orsona Wellese na plátně asi tři minuty celkem a historických faktů se Mank také příliš nedrží - třeba Wellesovu účast na tvorbě scénáře prezentuje v souladu s dávno vyvrácenými mýty. Ve skutečnosti se tudíž Mank věnuje obecně spíš fungování Hollywoodu ve 30. letech a během hospodářské krize a zhruba stejnou měrou pak vypovídá i o politické náladě téže doby a o aféře kolem voleb kalifornského guvernéra v roce 1934, což už pochopitelně tolik jako tahák na diváky nepůsobí. To ale není ten problém. Problém je, že nic z toho není zpracováno kdovíjak poutavě. Fincherově touze natočit film podle dlouho odkládaného scénáře jeho otce sice naprosto rozumím, leč bohužel jde o scénář plný nezajímavě napsaných a málo definovaných postav, které sice často pronášejí důvtipné a přesně mířené věty, ale co z toho, když si na plátně není ke komu vybudovat jakýkoli vztah. Druhá polovina navíc zásadně ztrácí tah a vyjma opilecké scény u maškarní večeře ani neobsahuje nic moc pozoruhodného. Třeba takový Ed Wood od Tima Burtona vznikal s podobným záměrem a dopadl mnohem lépe. K Občanu Kaneovi se Mank vztahuje i svou snahou o audiovizuální retro-formu, která je sice působivá, avšak nikoli důsledná (přeci jen se točilo na širokoúhlý digitál), komplikovanou vypravěčskou strukturou plnou flashbacků (mezi nimiž se místy dost zvláštně přeskakuje) a množstvím různých narážek (vizuální citace, zmínky např. o saních a o poupěti). Občana Kanea je proto rozhodně nutné vidět předem. Orientovat se v klíčových postavách tehdejší hollywoodské společnosti sice už tolik nutné naštěstí není, ale je to rozhodně výhoda. ()
V prvních minutách, ne-li vteřinách, mě ohromilo, jak Mank vypadá - doopravdy jako před 80 lety natočený, krásně zrestaurovaný film, který se letos dostal na Netflix (a bohužel ne do kin, kde by mu to TAK slušelo). A nejlepší na tom je, že mě to ohromení nepustilo do konce filmu, který je navíc skvělý i co do scénáře, herců (Gary Oldman je ještě lepší než si myslíte), hereček (kouzelné Amanda Seyfried a Lily Collins) a hudby (netypičtí, ale výborní Reznor a Ross). Jestli nebudete mít chuť si před Mankem pustit Občana Kanea, tak po Mankovi ano. A potom si nejspíš pustíte zase Manka. ()
David Fincher patří k největším režisérským esům a už dávno si vybudoval pozici, kdy víme, že cokoliv, co natočí, bude přinejmenším zajímavé. A jeho Mank zajímavý je. Přesto jsem u něj jako divák docela trpěl. Výlet do Hollywoodu čtyřicátých let je bez pochyby dobrý film a zachycení doby, politikaření studií a života jednoho scenáristy, který sice hodně chlastal, ale o to upřímnější dokázal být, rozhodně stojí za pozornost. Ačkoliv já jsem se u něj od půlky regulérně nudil. Všechny ty objektivní a technické kvality chápu a podepíšu. Fincher ví, co dělá a dělá to zatraceně dobře, jenomže tentokrát se mi netrefil do noty ani tématem a vlastně ani formou. Jednoduše mě nebavilo koukat se na jeho nový film. A on mi to nechtěl nijak usnadňovat. Výtečná atmosféra, perfektní Gary Oldman, skvělé kulisy i hudba, ale za tím vším je až příliš obyčejný příběh příliš obyčejného člověka. Od Finchera pořád čekám něco progresivnějšího. Možná, že když režíroval scénář svého zesnulého otce, chtěl sám sebe držet malinko na uzdě. Chápal bych to. Ale nejsem si jistý, jestli to za to stálo. ()
Mank byl můj nejočekávanější film roku, ale taky film, kterého jsem se po prvním traileru hodně bál. Jistě se nestane, že režisér Fincherových schopností by se spokojil prostě s fetišistickou pseudoaplikací dobového manýrismu? Něco takového lze jistě očekávat od tvůrce mnohem méně sofistikovaného, než je on? Bohužel se mi ale v tuhle chvíli nezdá, že by ten film byl něčím dalším. Nemám ani tak problém, že Fincher rozšiřuje pozadí vzniku Občana Kanea o fanfiction s Uptonem Sinclairem, opakuje vyvrácené teze o Wellesově nízké účasti při psaní scénáře a z Manka dělá levicového intelektuála, kterým podle všeho nebyl - nevadí mi, že ten film není historicky přesný, protože se nezdá, že by tím páchal nějakou škodu. Vadí mi ale, jak málo z toho vyplývá a jak mě nudilo to sledovat. Vadí mi, jak nezajímavé jsou postavy včetně protagonisty a jak nešťastně je ten film vyprávěný (nechci v tomhle konkrétním případě působit jízlivě,ale asi není dobrý nápad točit podle scénářů rodinných příslušníků jen proto, že je máme rádi), když vším včetně úvodního titulku strhne pozornost k Wellesovi, aby psaní scénáře bylo přinejlepším druhotné téma, nejspíš ani to ne. V důsledku se prostě dějí věci a vypadají skoro tak, jak by vypadaly ve filmu z 40s, a místo naznačeného děje sleduju Garyho Oldmana, jak mu nerozumí svět, aniž by ale něco pořádného světu říkal. Kéž by to aspoň líp vykreslilo konflikt s Amandou Seyfried (stáří scénáře vysvětluje na současného Finchera nezvykle mělké ženské postavy). Nebo něco. Protože nepatřím mezi nostalgií zahlcené cinefily, tak to pro mě nebylo moc zajímavé. Plus jsem ještě tápal, proč to není natočeno v akademickém formátu - Kaufman si ho domluvil, tak by na to Netflix zjevně přistoupil a tollandovská práce s hloubkou vypadá v tom obdélníku leckdy hodně divně, nekomfortně pro zrak, a "zdůrazňuje to samotu postav" taky není všelék. Jak říkám, dodržování dobových postupů pro mě není nějaká naplňující rozkoš, ale když už, tak už... Proč tu stylizaci volit, když jí to zároveň nedůvěřuje a 40s estetice se to v mnoha ohledech naopak vzdaluje? Na stylistické i emocionální rovině je to teda prostě... meh... Někdo si tam asi bude hledat odkazy a ten film pro něj bude zcela opojný čistě mechanicky a z toho principu, že se s ním jde ztotožnit coby s pozičním symbolem, který umožňuje jeho fanouškům identifikovat se s konkrétním typem lásky k filmu. Čekal bych ale fakt víc. Čekal bych, že budu aspoň chápat, proč je film vyvedený tou pseudohistorickou stylizací. Ale tak jako nedá se nic dělat, každý má nárok na slabší film a teď si to holt vybral Fincher... nehroutím se, je to v klidu. Úplně v klidu. Úplně. Můžu se těšit něčím jiným. Vypěstoval jsem si avokádo, tak to je fajn. Člověk nemůže mít všechno. ()
Galéria (36)
Zaujímavosti (20)
- Před vydáním měl možnost film vidět i Aaron Sorkin, který s Fincherem pracoval na Sociální síti (2010). Později prohlásil: „Ten film je výborný. I na Fincherovy standardy je doslova dechberoucí.“ (Spinelion)
- Mank není prvním filmem, který se zrodem Občana Kanea (1941) zabývá, v roce 1999 vznikl televizní film RKO 281, ve kterém si Wellese zahrál Liev Schreiber, a Mankiewicze John Malkovich. (Spinelion)
- Amanda Seyfried v rozhovoru prozradila, že jednu konkrétní scénu Fincher natáčel přes týden, vzniklo kolem 200 záběrů. (Spinelion)
Reklama