Spomienky z Afriky

„Podstupovať riziko je v poriadku... pokým človek nesie riziko sám.“ Jeden z najultimatívnejších romantických filmov všetkých čias (ďalej napr. ANGLICKÝ PACIENT, TITANIC či ZÁPISNÍK JEDNEJ LÁSKY). Pravdupovediac, africká výprava býva vo filmoch a seriáloch tak často, až pôsobí fádne. Nie však pod taktovkou Sydneyho Poitiera, ktorý jej s kameramanom, strihačom a skladateľom, vtisol atmosféru, ktorú v realitu možno ani nikdy nemala. K tomu sústredené herecké výkony Meryl Streepovej, Roberta Redforda, stáda neposedných opíc a Klausa Maria Brandauera. Hypnotický rozprávač, silné scény, kvalitné dialógy o niečom a dojemný záver o „hrobe, ktorý chodia strážiť levy“. (15.05.2007)

Myslím, že možností, jak se kochat Afrikou, existuje víc - a zajímavějších. Zajímavé.. občas prostě narazím na film, kterému technicky nemůžu nic vytknout (od režie přes kameru až po hudbu či herecké výkony), a přesto mě nezaujme. Out of Africa je přesně takový případ. Dá se říci, že Akademie udělila Oscary právem, přesto mám pocit, že mě snímek jaksi minul. Ano, byly v něm nádherné momenty. Ano, Streep i Redford předvedli skvělé herectví. Ale celkově mě to bohužel občas nudilo. Trochu kratší délka by možná neuškodila.. tedy alespoň mně to tak přišlo. (05.12.2012)

Další davové šílenství? S trochou nadsázky si troufám tvrdit, že kdybych těch 150minut strávil raději díváním se na zeď, tak je těch 150 minut strávených příjemněji. Na Afriku se kouká dobře, to se musí prostě uznat, ale je to na tomhle to jediné povedené. Ne, není. Hudba je také slušná. Celý film se však dívat na škaredou Meryl Streep je jen pro silné povahy. Na Roberta Redford se koukat dá, když ovšem hraje nějakou ,,normální" roli, což nebyl případ tohoto filmu. Český dabing, především Maryl Streep byl prostě otřesný, ale ten se pokusím do svého hodnocení nezapočítat. Za naprosto největší kámen úrazu ovšem považuji DĚJ. 2 a půl hodiny o ničem. Pokud byl tento oscar udělen za nejdelší vyprodukovanou nudu, tak byl udělen správně. Romantické filmy vyloženě nesnáším a na tento jsem se podíval jen kvůli oscaru a teď toho musím litovat. Čeho ovšem nelituji a litovat nehodlám je udělení tohoto odpadu. Jenom si na závěr dovolím vsuvku pro obdivovatele Afriky, kdybych si teď pustil televizi a jen tak letmo problikal všechny dokumentární programy, které mám k dispozici, tak jsem si zcela jistý, že se tam najde dokument o Africe, který bude disponovat záběry několikanásobně povedenějšími a hlavně chytlavějšími. Takže si tento film vesele obdivujte i nadále, jen by nebylo na škodu si uvědomit, že není obdivovat co. (25.08.2011)

Vzpomínky na Afriku částečně potvrzují autotematičnost filmů Sydneho Pollacka, jejichž žánr se mnohdy stává i ústředním tématem. V Tootsie vidíme herce Dustina Hoffmana převlečeného za ženu, jak hraje herce převlečeného za ženu. Ve Třech dnech Kondora hlavní hrdina pročítá stovky špionážních příběhů tak dlouho, až se stanou součástí jednoho z nich. Ve Vzpomínkách na Afriku sledujeme romantické drama, které operuje s emocemi natolik střízlivě, že spíš vypráví o romantickém dramatu, než by jím samo bylo. Navíc právě vyprávění příběhů je jedním z dominantních motivů. ___ Film je natočen jako vyprávění, které má de facto několik začátků a samo sebe si uvědomuje jako vyprávění podle pravidel, které lze porušovat. Vzpomínky na Afriku tak nejsou tradičním epickým příběhem, který by podal přesnou představu o životě skupiny lidí během delšího časového období, ale řadou za sebou jdoucích vzpomínek vypravěčky ve voice overu, která události cíleně vynechává, představa o čase je pro ni de facto irelevantní a pokud určité narativní prvky nepovažuje ze svého hlediska za dostatečně zajímavé, prostě je nesdělí. ___ Úmyslně zcizující efekt vyprávění ve vyprávění tak recipientovi umožňuje potenciální identifikaci s dokonale inscenovaným prostorem, nikoli však s postavami uvnitř něj. Právě tato zvláštní diskrepance mezi vyprávěným a zobrazovaným však ve spojení s výsadní pozicí prostoru jako dalšího hrdiny zaručuje Vzpomínkám takřka nezaměnitelné postavení v žánru exoticko-romantické epiky. Fakt, že romantický motiv je sice dominantou hrdinčina vyprávění, ale ne filmu samotného, umožňuje přenášení významů na jiné prvky (modifikace organizace prostoru, vztahů mezi postavami, reakcí na tytéž podněty atp.). ___ Vzpomínky na Afriku jsou tak přes víceméně banální zápletku (hrdinka se v rámci „sňatku z rozumu“ provdá do Afriky, s manželem se rozejde a zamiluje se do charismatického lovce, který je však příliš svobodomyslný pro trvalejší vztah) mnohovrstevnatým filmem, který implicitně sděluje mnohem více, než se na první pohled zdá. Navíc věrohodně a bez příkras zachycuje ztrátu nevinnosti Afriky s příchodem západních kolonialistů počátkem dvacátého století, ačkoli nepříjemné informace podává spíše okrajově a ani na okamžik citově nevydírá. Ostatně motiv popření všední každodennosti na úkor eskapického vyprávění příběhů je dalším z těch, který z osudů postav nakonec proniknou do struktury filmu, jenž kromě důmyslného narativního systému nabízí i jedno z nejvíce fascinujících zachycení podoby afrického kontinentu na plátně. Bez kýčovitých zjednodušení, prostě jen nádhernou, divokou a nezkrotnou zároveň, rámovanou v dlouhých panoramatických záběrech a s táhlými tóny podmanivé hudby Johna Barryho v pozadí. (20.01.2008)

Tak konečně jsem se na tenhle film podíval v klidu, bez plačící mamky a v originále, abych zjistil.... kam že to vlastně John Barry chodil pro své hudební motivy k "Tanci s Vlky". Zašel dokonce tak daleko, že je později použil i v naprosto stejných pasážích - pohled na krajinu, apod.......No ale nechme hudebního puntíčkaření. Film mi svou rozvláčností trochu připomíná "Anglického Pacienta", kterého opravdu moc nemusím, ale tady je to ještě snesitelné. Jako epická romance opravdu není špatný, ale přeci jen asi nejsem ta správná cílová skupina. Zvláště, když si uvědomím, že díky tomuhle snímku se Spielbergova "Purpurová barva" stala jedním z nejsmutnějších Oscarových kandidátů. (09.10.2005)