Spomienky z Afriky

"Měla jsem farmu v Africe..." opakuje na začátku asi stokrát (proč??) z hloubky vytažený rádoby stařecký hlas a já si říkám: "Rychle té ženské nalejte panáka, ať začne mluvit normálně." A ona jede jak flašinet: "Měla jsem farmu v Africe..." Po úvodním rozčilení jsem si říkal, že to konečně přijde - skvělý film. ALE.... Tam, kde se rodí jedni z nejlepších běžců na světě, se odehrává film, ve kterém se toho děje tolik, že si skoro nepamatuju, co se dělo před pár minutami. A zároveň se tu děje jedno velké, nafouklé a hezky natočené NIC. O čem ten film je? Toť otázka. O lásce? Myslíte tu zápletku z každé i průměrně nudné telenovely, kdy žena má muže, co na ni nemá čas a tak začne házet očko po sympaťákovi, který má ovšem ejhle stejný problém? A tak se žena trápí. Ano, tenhle příběh znám a Sydney Pollack ho natočil neúměrně dlouze, nudně, nebo mám spíš volit slovo rozvláčně? Meryl Streep je typ absolutně nepřitažlivé ženy a k Redfordovi se hodí asi jako disko koule do kostela. Film pak zabírá širší časové rozpětí, no právě tohle jeho průběh tříští na změť scén, v nichž už po chvilce nemám chuť se orientovat. Proč jdu proti proudu a všem vašim superlativům? Protože jsem se prostě nudil a v těch hezkých obrázcích z Afriky jako vystřižených z dokumentu BBC jsem nenašel to skryté filmařské umění (ono tam je, ale já ho neobjevil)... (27.09.2008)

Je potřeba vůbec něco k tomuto snímku dodávat..... Nejsem zrovna příznivcem žánru romantické drama ( to je ještě hodně jemně řečeno ), ale pokud je to podáno v takovémto hávu, pak nemám nejmenších námitek. Největší zásluhu na celkovém vyznění celého snímku mají bezesporu oba hlavní představitelé. Robert Redford a hlavně Meryl Streep podávají excelentní herecké výkony. Ta pověstná chemie mezi nimi funguje naprosto věrohodně. Umírněná, citlivá a volně plynoucí režie mého oblíbence Sydneyho Pollacka dává oběma dostatek prostoru a Ti mu to měrou vrchovatou vracejí. Spolu s krásnými Africkými exteriéry a nádhernou Barryho hudbou se jedná o nezapomenutelný zážitek. A scény s mytím vlasů, setkání se lvy, letadlo, pohřeb a scéna na verandě mi natrvalo utkvěly v paměti . 95% (21.02.2010)

Jak český překlad názvu napovídá, jedná se o vzpomínky, tedy o zachycení životních osudů několika postav a ne o ucelený dramatický celek. To však vůbec není ke škodě, protože Vzpomínky na Afirku jsou velice příjemnou a milou záležitostí. Sydney Pollack vytvořil pro filmové plátno Afriku doby, kdy byla ještě panenská, nezkažená a nedotčená genocidami, hladomorem, válkami o nerostné bohatství a tím vším, kvůli čemu ji už dnes nelze považovat za romantické místo. Dokázal skvěle zachytit ducha doby, ve které ještě mohlo být pro bohatšího evropana krásné, zde žít a podařilo se mu to tak dobře, že snad každý musí závidět lety dvojplošníkem nad nedotčenou krajinou. Výraznou složkou jsou také zajímavé diskuze o smyslech vztahů, o tenké hranici mezi nezávislostí a sobectvím, které však nic neřeší a vlastně ani nemohou. Vzpomínky na Afirku jsou vcelku lehkým nenáročným filmem, který ale mohutně potěší a zahřeje. (31.03.2011)

Vzpomínky na Afriku částečně potvrzují autotematičnost filmů Sydneho Pollacka, jejichž žánr se mnohdy stává i ústředním tématem. V Tootsie vidíme herce Dustina Hoffmana převlečeného za ženu, jak hraje herce převlečeného za ženu. Ve Třech dnech Kondora hlavní hrdina pročítá stovky špionážních příběhů tak dlouho, až se stanou součástí jednoho z nich. Ve Vzpomínkách na Afriku sledujeme romantické drama, které operuje s emocemi natolik střízlivě, že spíš vypráví o romantickém dramatu, než by jím samo bylo. Navíc právě vyprávění příběhů je jedním z dominantních motivů. ___ Film je natočen jako vyprávění, které má de facto několik začátků a samo sebe si uvědomuje jako vyprávění podle pravidel, které lze porušovat. Vzpomínky na Afriku tak nejsou tradičním epickým příběhem, který by podal přesnou představu o životě skupiny lidí během delšího časového období, ale řadou za sebou jdoucích vzpomínek vypravěčky ve voice overu, která události cíleně vynechává, představa o čase je pro ni de facto irelevantní a pokud určité narativní prvky nepovažuje ze svého hlediska za dostatečně zajímavé, prostě je nesdělí. ___ Úmyslně zcizující efekt vyprávění ve vyprávění tak recipientovi umožňuje potenciální identifikaci s dokonale inscenovaným prostorem, nikoli však s postavami uvnitř něj. Právě tato zvláštní diskrepance mezi vyprávěným a zobrazovaným však ve spojení s výsadní pozicí prostoru jako dalšího hrdiny zaručuje Vzpomínkám takřka nezaměnitelné postavení v žánru exoticko-romantické epiky. Fakt, že romantický motiv je sice dominantou hrdinčina vyprávění, ale ne filmu samotného, umožňuje přenášení významů na jiné prvky (modifikace organizace prostoru, vztahů mezi postavami, reakcí na tytéž podněty atp.). ___ Vzpomínky na Afriku jsou tak přes víceméně banální zápletku (hrdinka se v rámci „sňatku z rozumu“ provdá do Afriky, s manželem se rozejde a zamiluje se do charismatického lovce, který je však příliš svobodomyslný pro trvalejší vztah) mnohovrstevnatým filmem, který implicitně sděluje mnohem více, než se na první pohled zdá. Navíc věrohodně a bez příkras zachycuje ztrátu nevinnosti Afriky s příchodem západních kolonialistů počátkem dvacátého století, ačkoli nepříjemné informace podává spíše okrajově a ani na okamžik citově nevydírá. Ostatně motiv popření všední každodennosti na úkor eskapického vyprávění příběhů je dalším z těch, který z osudů postav nakonec proniknou do struktury filmu, jenž kromě důmyslného narativního systému nabízí i jedno z nejvíce fascinujících zachycení podoby afrického kontinentu na plátně. Bez kýčovitých zjednodušení, prostě jen nádhernou, divokou a nezkrotnou zároveň, rámovanou v dlouhých panoramatických záběrech a s táhlými tóny podmanivé hudby Johna Barryho v pozadí. (20.01.2008)

Tenhle film je silene nadhodnocenej, ale nektere oskary si urcite zaslouzil. Asi nejlepsi je na filmu kamera, coz nebyl zas takovej problem, jelikoz se natacelo v zajimavejch lokacich. Taky hudba se povedla. Herci hrajou taky slusne, ale ackoliv tu nejvic prostoru ma Streep a Redford, me nejvic zaujal Klaus Maria Brandauer. Problem je, ze celej film na me moc nepusobil jako romantika, ale prisel mi takovej prazdnej. V podstate az na dve dramaticky sceny (lvi, pozar) se tu jen tak keca, pripadne se nekam jezdi a cely to vyzni tak do prazdna. Nejvic za to asi muze Meryl Streep, respektive scenarista. Jeji postava mi byla celkem nesympaticka, jeji problemy me nezajimaly a jeji hlas mi prisel otravnej. Nechapu, jak si jeji postavu nekdo muze oblibit, kdyz vecne nespokojena furt nekoho otravovala. Navic sceny, ktery meli docela silnej potencial, napriklad smrt dulezite osoby, jen tak presla, bez nejaky ukazky emoci. Vlasne skoro nikdo tu nedaval nic najevo, takze to vypadalo, ze je vsem vsechno jedno a kdyz se tohle odehrava 150 minut, je jasny, ze film bude nudit. A prestoze me nenudil tak moc, jak jsem cekal, vic jak na tri hvezdicky to nevidim, protoze od romantickyho dramatu bych cekal nejakou tu romantiku a dramaticke sceny a ne jen zabery krasne prirody. (16.10.2006)