Bobby Deerfield

Lidé s nulovým vztahem k motorismu (patřím mezi ně) - nedejte se zmást plakátem s Al Pacinem v závodnickém úboru, či zdejším Radyovým komentářem, tohle v žádném případě NENÍ "pohled do zákulisí automobilového sportu", hlavní postava by mohla být klidně lyžařem, či cyklistou a vyšlo by to nastejno. O autíčka tu nejde, ale v 95% času o netypickou milostnou romanci, nádherně zahranou, bez otravného klišé, v osudovém závěru citově nevydírající a s jedním úžasným milostným vyznáním navrch (ONA: "Nebyla by to ironie, kdybys mi nazačal připadat neodolatelný?" - ON: "Něco ti povím. Nechci tě vyděsit, nebo tak něco. Ale připadáš mi neodolatelná."). Ovšem pro ty, kteří rádi ve filmech spěchají a často ve svých hodnoceních používají slova jako "nuda" a "zkrátil bych ho o půl hodiny", pro ty tohle pomalu plynoucí melodrama nebude. (15.04.2007)

Na Al Pacina se můžu dívat v podstatě kdykoli, ale i s ním jsem už měl ke konci pocit, že to je trochu moc natahované a že ani herecké výkony nezachrání to, že je snímek trochu prázdný. Nakonec ale převládlo nadšení z hereckého představení. Přece jen by ale bylo fajn, kdyby se snímek trochu zkrátil a víc se zdůraznila i skutečnost, že byl závodníkem. (11.10.2016)

Některé filmy vyvolávají s odstupem času jen nostalgickou vzpomínku nebo uzardění nad dávným nadšením, některé spolu s vámi zrají jako víno. Se mnou takhle uzrál Bobby Deerfield, který mě nadchl už před drahnou spoustou let. Teď se mi znovu před očima odvíjel film, jehož některé detaily se mi přímo zatesaly do hlavy jako třeba Bobbyho sen, kde sedí v závodním voze na startu a dožaduje se snovým hlasem: "key, key, key" nebo když Anny Duperey políbí vždy před závodem rukavice. Nebe nezná vyvolených jsem četla, tehdy to byl kult, ale film je tak hrdě svébytný, že jsem na knihu od Remarqua ani nepomyslela. V jemně plynoucím příběhu dvou lidí, kteří jsou z úplně jiného světa i těsta a přesto se zamilují, nenajdete jediné klišé, jedinou podbízivou frázi a to je při jeho tragičnosti na poklonu. Snad je to Kellerové aristokratickým chladem, snad Al Pacinovou schopností měnit cukr v uvěritelné lidské pocity ...... scéna, kdy jsou na výletě, zdrceni, protože už VÍ a fotografuje je kolemjdoucí pár, který NEVÍ ..... k té nemám slov, jen slzy. (11.05.2006)

Nebe nezná vyvolených je jediný Remarqův román, který jsem přečetl, a nijak mne nezaujal. Ale chápu, že osmnáctileté citlivé dívenky se sklonem k intelektualismu u něj trpí syndromem posmrkaných kapesníčků a v tom horším případě zatouží stát se učitelkami literatury. Bobby Deerfield byl první skutečně velký přešlap v kariéře Al Pacina a s touhle podivnou romancí vás může smířit buď on (ačkoli jde o jasný castingový omyl), nebo malebná kamera veterána Henriho Decae. (09.04.2012)

Na hodnocení Bobbyho Deerfielda jsem si vzala nějaký čas, během kterého jsem se zvažovala, zda mu dát čtyři, nebo pět hvězdiček. Nakonec to vyšlo na to nižší číslo, ale i tak mě Bobby dostal. Al Pacino je tu tak... neobvyklý. Už jsem si zvykla, že každý jeho výkon by se dal zařadit do síně slávy, už jsem ho viděla v rolích choleriků, zdrogovaných zabijáků, slepých vojáků, ztělesněného zla i mužů hledajících druhou šanci. Jenže Bobby Deerfield je úplně jiný. Klidný, vyrovnaný, zdálo by se, že nevýrazný, ale přesně tím také krásně lidský. Žádné velké proslovy nečekejte, stejně tak by se od této Remarqueovy adaptace měli vzdát všichni, co touží o příběhu o automobilech. Bobby Deerfield vám je až na několik záběrů nenabídne a narozdíl od knihy (narážím na konec) tu nehrají téměř žádnou roli. A to na jednu stranu vnímám jako velké plus, na té druhé musím uznat, že závěr Remarqueovy předlohy je přece jen o něco působivější. Proto také ta chybějící hvězdička do plného počtu. (13.02.2008)