Chľast

Dánský režisér a scenárista Thomas Vinterberg zvládl hodně zaujmout svým filmem Hon z roku 2012. Dánský snímek o vychovatelovi ve školce, jenž je obviněn z pedofilie a stává se tak nenáviděným terčem vesnické komunity byl silným a nepříjemným zážitkem o velmi citlivém tématu, který se právem dočkal uznání víceméně po celém světě a dočkal se i nominace na Oscara za nejlepší zahraniční film. Vinterberg se díky tomu částečně dostal i do Hollywoodu novou adaptaci Daleko od hlučícího davu, především ale nadále tvořil v Dánsku a dále od doby Honu zvládl natočit filmy Komuna a Kursk. Vinterbergův nový film je ale jeho první zcela dánská produkce od Honu a já rád můžu říct, že je Vinterbergův návrat k dánským kořenům naprosto parádní a to pro mně osobně tak moc, že jsem ještě spokojenější než u Honu. Po velmi silném a citlivém tématu si u své novinky Chlast vzal Vinterberg na paškál další velmi zajímavé téma, které se navíc na rozdíl od tématu Honu ještě víceméně nikde neprobralo- Dle jisté teorie by totiž člověk měl žít s jistou dávkou alkoholu v krvi. Stejně jako u Honu Vinterberg sepsal scénář společně s Tobiasem Lindholmem a na pozadí už tak velmi zajímavé a subjektivní teorie vytvořili velmi komplexní námět, kterému nechybí správná gradace, sympatické a zajímavé charaktery nebo emocionální vyvrcholení v těch správných momentech. I díky tomuto všemu má ve finále Chlast stejně jako Hon potenciál oslovit výraznou škálu diváků po celém světě a Vinterberg zde opět předvádí, že skutečně jde o evropského tvůrce, který by se v Hollywoodu ztratit nemusel (i přesto, že ke slovu dokonalost mají jeho Daleko od hlučícího davu nebo Kursk hodně daleko). Vinterberg pracuje s naprosto skvělou hlavní čtveřici- Magnusem Millangem, Larsem Ranthem, Thomasem Bo Larsenem a především Madsem Mikkelsenem. S každým z těchto herců už Vinterberg spolupracoval a žádný člen ústřední čtveřice není nevýrazný a každý z nich dostává možnost zazářit. Stěžejním matadorem je ale především právě vždy výborný Mads Mikkelsen, který si stejně jako kdysi u Honu opět koleduje o nominaci na Oscara, ke které se snad doslova dotančí. Jeho postava vyhořelého učitele dějepisu je nejvýraznější a Mikkelsen je opět hlavním králem scény, kdy ho prostě jeho charizmatem, hlasovým projevem či emocionálními hereckými projevy nejde nemilovat. Pro tohohle dána už mám delší dobu slabost a každý jeho nový herecký projekt budu nadále s radostí vyhlížet. Především se ale už z tak zajímavé teorie skutečně zvládl stvořit jedinečný příběh, který toho o slastech a neslastech alkoholu řekne opravdu hodně. Už samotná tématika může českému národu plného alkoholiků neskutečně sednout a především se každý člověk, jenž to tak trochu přehnal s alkoholem v charakterech filmu pozná. Především naprosto parádní kontrast čtveřice učitelů, kteří chlastají z důvodu ,, akademických´´ účelů a mladých lidí, kteří chlast vnímají víceméně jako akt dospělosti (což je nesmysl) a neuvědomují si jak snadno je alkohol může dostat na dno je v hloubce Chlastu neuvěřitelně pocitově silný a je jen důkazem toho, jak výrazné vrstvy pecka sehraného dánského týmu má. Chlast je ukázkou naprosto inteligentního scénáře, živelného vyprávění a především schopnosti balancovat mezi odlehčenými a vážnějšími momenty. Pokusy o černý humor u Chlastu fungují, přesto se tu ale pořád rozjíždí především sonda do experimentu, který se potencionálně skutečně může ošklivě zvrtnout pokud se to s alkoholem přežene nad míru. Jaké množství je vlastně ta ideální dávka v alkoholu krvi? To není tak jednoduchá odpověď a i díky tomu se experiment může hlavní čtveřici snadno dostat mimo kontrolu. Zásadní moment uvědomění si toho, že méně je někdy více a všeho moc někdy škodí je víceméně geniální pomrknutím na všechny poživatelé alkoholů, kteří by měli včas zabrzdit. V Chlastu tak snadno jde nalézt i menší náznak lehké satiry, kterou ale zároveň není nutné vážně hledat. Ten film je totiž pořád úkaz naprosto sebejistého režijního uchopení, který skutečně vytvořil jeden z nejsilnějších zážitků roku. A to rozhodně není málo. Na internetu už jsem stihl zaregistrovat lehké výtky, které Chlastu vytýkají trošku zdlouhavý či neuspokojivý konec nebo možná menší emocionální dopad než by chtěli. A já s tím nesouhlasím, protože mě nejenom konec vyloženě dojal, ale finále je pro mně jasnou silnou tečkou za celým vyprávěním a nedokážu si krom menších dramaturgických přešlapů či lehkého napůl nevyužitého potenciálu z pár momentů vybavit něco co by se Chlastu dalo vyloženě vyčítat. Vizuálním zpracováním ještě lákavější než Hon a i pocitově nakonec přece jen těsně upřednostňuji právě Chlast. Vinterberg se vrátil k dánským kořenům v plné síle a Mikkelsen ukazuje, že by se jako tanečník nemusel stydět. Až se tedy česká kina opět otevřou, doufám, že se tahle dánská pecka dočká vřelého diváckého přijetí a Mikkelsen si skutečně pro tu sošku dojde. Už jen kvůli tomu potencionálnímu tanečku v rouškami narvaném Dolby Theatre! (12.10.2020) (menej) (viac)

„Nadmerné pitie” sa začína so stupnicou 0,5 ‰, kedy má dotyčný jedinec vypité do tzv. pohodičky, že by to nemalo výraznejšie ovplyvniť jeho bežný chod dňa, keď skrátka môže fungovať bez akéhokoľvek povšimnutia z druhej, oveľa triezvejšej strany, vtedy sa totižto dostavuje tá pôvabná uvoľnenosť, ktorá jednoducho zapríčiňuje odburávanie stresu, čo asi najviac zrovna potrebuje najmä stredoškolský učiteľ dejepisu, Martin, kedy si musí vydobiť priazeň ku svojim študentom, ku ktorým si zatiaľ nenachádza vôbec žiadnu cestičku, čo je na príčine asi jeho (ne)dostatočná sebavedomosť a sebaprezentácia, ktorú si bude čochvíľa plne kompenzovať pravidelným požívaním alkoholických nápojov, aj zároveň spolu so svojimi kolegami zo školy, s ktorými sa podujme na určitý experiment... Totiž na oslave 40. narodenín, jedného z nich, Nikolaja, úplne čírou náhodou nadhodia debatu okolo nórskeho filozofa a psychiatra Finna Skarderuda, ktorý tvrdí presne toto: „Človek sa narodí s deficitom pol promile alkoholu v krvi” , a tak, čo keď by sme vari túto hypotézu teraz následne ešte i naruby obrátili... ? Zavedieme daný výskum na túto tému, ktorú budeme poriadne (pre)chľastávať, a to konkrétne až do najhlbších dnách pohárikov, ďalej, neustále stúpať na krivke opitosti od začiatočnej 0,5, cez pokročilú 1,0, po vyspelú 1,5, či dokonca až po odbornú 1,8 promile, čo to s nami potom vlastne urobí ? Jestvuje potenciálna možnosť, že sa nám to nakoniec totálne vymkne spod kontroly, alebo si to dokážeme ustrážiť ? Dvoch citovaných zamestnancov vzdelávacej inštitúcie, dopĺňajú i - telocvikár Tommy a Peter, profák hudobnej. Toto kvarteto postupne čoraz intenzívnejšie prilieva »benzín do ohňa« , to jest zbytočne si komplikujú svoje súkromné, rodinné vzťahy, ktoré sa môžu doslova otriasať v samých základoch, no i napriek tomu, stále pokračujú !? Postupom času im to už napokon prerastie cez hlavu, keď nebudem menovať koho, to zabije, že sa asi práve v tomto okamihu všetci ostatní poriadne spamätajú, a či predsa ani nie ? Záverečná scéna je viac, než naprosto výstižná, a tak si každý na ňu urobí svoj vlastný názor, kam sa naše postavy dopracovali... ? / Dánska herecká superhviezda, Mads Mikkelsen a dánsky provokatér č. 2, Thomas Vinterberg, si ukrojili príliš veľký kus z koláča, prečo som im musel nakoniec ubrať jednu hviezdičku, ináč som bol s nimi väčšinou maximálne spokojný, i keď zopár (scenáristických) kiksov, by som určite našiel, o ktorých sa teraz akosi ani bohvieako nechcem zmieňovať (spoilerovať), to si musí skrátka každý vyložiť podľa svojho vlastného gusta, ja mu to nebudem predhadzovať na podnos ! So (spolu)scenáristom Tobiasom Lindholmom, mali niekoľko vyložene nevierohodných pasáží, kvôli čomu súčasne trochu strácali i na samotnej vierohodnosti, ktorú si trebárs často vynahrádzali bravúrnou, ručnou kamerou Sturlaa Brandtha Grøvlena, vďaka čomu som mal fascinujúci a realistický pocit pobytu priamo v deji, s postavami v naprostom, alkoholovom opojení, s ktorými by si isto rozumel i taký slávny chľastoš Ben Sanderson. Tak piť, či nepiť, to je teda otázka ? Má dvojaký význam, ktorý musí divák pochopiť. (31.12.2020) (menej) (viac)