Na radost
Till glädje
To Joy
Réžia:
Ingmar BergmanScenár:
Ingmar BergmanKamera:
Gunnar FischerHrajú:
Maj-Britt Nilsson, Stig Olin, Birger Malmsten, John Ekman, Margit Carlqvist, Victor Sjöström, Staffan Axelsson, Ingmar Bergman, Astrid Bodin, Tor Borong (viac)VOD (1)
Obsahy(2)
Stig (Stig Olin) a Martha (Maj-Britt Nilsson), dva houslisté, hrají v jednom hudebním orchestru. Zamilovaný pár se vezme a vše se zdá být bezproblémové, až idylické. Po sedmi letech však jejich vztah nabourá Stigovo milostné nemanželské dobrodružství. Postupně se od sebe vzdalují a zjišťují, že spolu už nedokážou žít. Později se Stig dozvídá, že Martha přišla o život během tragického požáru, což v něm probudí vzpomínky na jejich někdejší společný život, když byli ještě šťastní a naivní. Spojením vizuálně propracovaných filmových obrazů s působivými skladbami Beethovenova Bergman vytváří podmanivé vyprávění o neschopnosti muže - umělce přemoci na cestě za osobním štěstím a pracovním úspěchem své vnitřní démony. (Film Europe)
(viac)Recenzie (11)
Bergman už zrejme tesne po tridsiatke vedel, o čom píše scenár a ako takýto príbeh nakrúti. Príbeh jedného manželstva s radosťami a strasťami, aké ponúka od nepamäti a aj do konca vekov ponúkať bude. V jeden sekvencii sledujeme šťastný pár oddychujúci s deťmi na lúke a filozofujúci nad tým, či je vôbec také šťastie zaslúžené, aby sme v tej nasledujúcej sledovali rozhovor o mužovej mileneckej afére a tušili, kam to speje. Rozhodne si tu nečítajte obsah a nechajte sa prekvapiť a prežite aj záverečnú katarziu pri deviatej symfónii naplno. ()
Ďalší nesmierne silný a citlivý film od švédskeho matadora. To Joy je príbehom lásky (a nenávisti), pričom silná láska k hudbe je tu v „protiklade“ s láskou k žene. Bergman má nenormálny cit pre vykreslenie psychológie postáv, tento film nie je výnimka. Pár scén je skutočne brilantných, až dojímavých (napr. spomienka na pár nádherných chvíľ s manželkou, ktoré sa zobrazujú na notovej osnove). Bergmanove filmy sa ťažko opisujú slovami, musia sa skrátka "precítiť". ()
Aká je to spravodlivosť, že niečo tak krásne ako hudba iba existuje, ale niekto tak malicherný ako huslista Stig má výsadu žiť? A ešte je mu málo, tak si tú hudbu privlastňuje, aby sa zviditeľnil, zatiaľ čo ostatní ju rešpektujú. Jeho žena pri tom čaká doma a vytvára mu rodinu. A tak to aj život zariadi, že Martha sa stane spomienkou, hudbou jeho srdca. Katarzný koniec je teda aj odpoveďou na moju úvodnú otázku. ()
Na radost je pro mě zatím nejlepším filmem, který do roku 1950 Bergman natočil. Zdánlivě jednoduchá lovestory dvou muzikantů - silně ambiciózního Stiga a citlivé Marty - začíná zajímavě: Prozrazením konce... Od okamžiku, kdy se dovídáme, že Marta zemřela po výbuchu petrolejových kamen, odvíjí se celý jejich příběh ve flashbacku a ačkoli celou dobu víme, jak to dopadne, v žádném případě to neumenšuje napětí a očekávání dalšího vývoje. Jde především o vykreslení jejich vztahu, v němž Stig hraje protivnou a nesympatickou úlohu, zatímco Marta je skutečným protipólem, jemným a krásným. Je úžasné sledovat, jaký má Bergman celou kariéru cit pro výběr ženských představitelek... Jakýmsi stmelujícím prvkem jejich vztahu pak je postava dirigenta, jehož skvěle hraje legenda švédského filmu Victor Sjöström. Bergman je mistrovský režisér, což tímto filmem znovu dokazuje - volbou prostředí, pohledů kamery, stavbou příběhu... Závěrečný Martin odjezd vlakem by nemohl být tak dojemný a současně skličující, kdybychom nevěděli, co bude následovat; následná zpráva o její smrti by sice byla šokující, ale tímto způsobem jsou emoce vlastně zdvojnásobeny... Takhle to prostě každý režisér neumí. Zážitek z filmu umocňuje krásná hudba (mj. Beethoven nebo Smetana), což je další plus a důvod vidět tento film..."Je jednodušší, když jsou lidi dva, jsem o tom přesvědčena... Nikdy nejsou dva. Uvnitř jsi vždycky sama. To co říkáš je prostě nesmysl a sentimentalita..." 4 a 1/2 * ()
3,5 Ak som písal pri Bergmanovej prvotine Prší nám na lásku (1946), že som v nej Bergmana vôbec nespoznával, tak v tomto filme som už Bergmana spoznal pomerne zreteľne. Príbeh je už upozadnený, do popredia sa dostáva psychológia postáv, skvele tu je vykreslený vývoj jedného vzťahu. Napriek tomu sa mi Bergmanova prvotina páčila o trochu viac, hlavne kvôli sympatickej ústrednej dvojici. Ak sa totiž má nejak rozpitvávať charakter hlavnej postavy, musí byť na to zvolený vhodný predstaviteľ. A to Stig Olin (Ericson) nespĺňa. Jeho herectvo nie je veľmi presvedčivé, je ako taký pandrlák, jeho šaškovaniu najmä v prvej polovici sa veľmi nedá veriť. Proti predstaviteľke hlavnej ženskej role Maj-Britt Nilsson ale nemám žiadne výhrady, zahrala výborne a navyše je aj veľmi pôvabná. Bergman mal proste veľmi dobrú ruku pri výbere herečiek. Páčilo sa mi rámcovanie príbehu do jednotlivých hudobných vystúpení orchestra (krásne klasické kúsky), retrospektívne rozprávanie a tiež krásna kamera (veľmi pôsobivé bolo premietanie spomienok na notovú osnovu). Film nesie silné autobiografické črty (Bergmanovo manželstvo s Ellen Lundström, s ktorou mal dvojičky). Prítomný tu je aj pomerne častý motív psychického boja umelca, ktorý pochybuje o svojich schopnostiach (ako aj v Hodine vlka (1968)). ()
Reklama