Réžia:
Ingmar BergmanScenár:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHudba:
Erik NordgrenVOD (1)
Obsahy(2)
Karin, trpící několika psychickými poruchami, se právě vrátila z léčebny ke své rodině. Tu tvoří otec David - spisovatel stále na cestách, manžel Martin - lékař bez schopnosti pomoci Karin s léčbou, bratr Minus - osamělý hoch s vlastními problémy. Téma odcizení, hledání lásky a víry tentokrát Bergman zasadil na komorní scénu ostrova, jejž bičuje příboj. Nelze z něj uniknout a nelze čekat změnu. Bez pomoci nejbližších se Karinin stav zhoršuje až za hranici možného návratu. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (88)
Tato Bergmanova poloha mi sedí nejvíce, těžká a neopakovatelná atmosféra ostrova i starého domu, čtyři výborně vykreslené a ztvárněné postavy a jejich pocuchané vztahy, mrazivé okamžiky hraničící u Boha-pavouka až s noční můrou a hlavně, což mi u Bergmana často chybí - nepotlačované emoce, které každou chvíli zdrcujícím způsobem zaútočí, tedy ne odcizené postavy, uzavřené v neproniknutelné slupce, ale postavy zranitelné a zachycované v osamělém utrpení, kdy jakákoliv potřeba masky odpadá. Právě díky tomuto přístupu k látce a postavám si tohoto snímku v Bergmanově tvorbě tak cením a řadím ho vůbec k jeho nejsilnějším výpovědím, které v tomto případě stojí na jakémsi rozhraní jeho tvorby, kde se předchozí s následujícím střetlo v bodě mě nejvíce oslovujícím. ()
"Jako v zrcadle" není Bergmanův nejdokonalejší film - obsahuje ale jednu z nejdokonalejších scén v jeho filmografii. Čtveřice hrdinů rozehrává vyrovnaný set vzájemných smečů - citově vyprahlý otec versus jeho děti okradené o rodičovské teplo; pak otec jako autor, toporný řemeslník, zostuzený živelnou kreativitou svého vlastního syna; pak syn rozervaný mezi (homosexuálními?) sklony a nepochopitelnou, zvrhlou náklonností své sestry; manžel zoufale bojující o záchranu své milované ženy; a nakonec žena, jejíž psychika se kousek po kousku definitivně rozpadá. Vše šlape jako perfektně promazaný stroj, většinu času sledujeme prostě špičkovou řemeslnou práci člověka, který svými scénáři dýchá - na to ale přijde závěrečná scéna zjevení a já pokaždé dostanu strašlivou husí kůži, která se mi ve vlnách vrací ještě hodinu po závěrečném, tichém, prvním skutečném rozhovoru otce se synem. Pak se mi někdy v noci zdají černí pavouci se studeným pohledem a zpod tapety se ozývá šepot ... ()
Ingmar Bergman prostě není pro každého, ale každým filmem dokazuje, jak moc dovedl o světě a o lidech přemýšlet. Je to skutečně silná výpověď o tom, co se v člověku děje, co člověk dělá, jak člověk přemýšlí. Přesto je to snímek těžko přístupný, což je dáno zaměřením jen na malou skupinu postav a jakousi neutěšeností. ()
ocenenia : Oscar 1962 - Najlepší zahraničný film ()
Sasom y en spegel je sympaticky film o tom, ako sa mentalne dezorientovana zenska musi vysporaduvat so psychickymi bordelmi, ktore ju prenasleduju. Rodina jej vsak velmi nie je schopna pomoct a tak ostava so psychickym bordelom sama a spoznava, ze zivot je hajzel a svina casto. Teda maximalne realisticke a drsne vykreslenie reality - a Chammurappizial ono realita je drsna. Aby som vsak nekoncil az tak depresivne, oslovila ma naopak krasna priroda ostrova, caste prechadzky von v kontraste s depresivnou naladou a silnou vnutornou neistotou. Bergman mi zacina coraz viac a viac smakovat : 95 % ()
Jeden z prvních "tématických" Bergmanových filmů, jejichž téma se mělo stát jeho základním tématem... Bohužel pro něj jsem jej viděl až po všech ostatních (a známějších) filmech s podobným tématem i režijním zpracováním... paradoxně mi tak Jako v zrcadle přijde jako opakování již jinde viděného... V celosvětovém měřítku jinak samozřejmě výjmečné dílo... ()
Přepsáno v lednu 2019. Bergmanovo drama Jako v zrcadle je jedním z nejpůsobivějších existenciálních filmových výtvorů ve vybraném kompozičním pásu emočního vzepětí obrazové skladby. Rozklad získává na vyšší intenzitě naléhavosti svým umístěním jednotlivých výjevů, lidská duše se v nich široce rozvírá ze stísněnosti a vypráví o svém strachu a nejtrýznivější bolesti: osamělosti. Diskuse o pochybnostech využívá prožitek k psychoanalytickým sondám souvislostí a vztahů, bezmoc křičí v pohledu, slzy jsou rozhřešením. Vypořádávání se se strachem je vedeno i přes tvůrčí krizi, intimní neuspořádanosti, identifikaci nevyzpytatelně nehmotného pojmu bůh a cynické zlehčování sebe samotného. Vládcem výpovědi je osamělost a její přímý a nepřímý dopad zmaru a rozpadu, ochranné zdi nemají potřebný účinek, ani trvanlivost a jedinou zbývající nadějí se vzývá láska. Kdo je jí schopen? Kdo je jí ochoten? Hlavní postavou existenciálně stylového dramatu a nejdůraznějšího výkřiku zoufalství lidské osamělosti je Karin (vynikající Harriet Andersson), mladá žena s psychickou poruchou. Osamělost je výsledkem nemoci, úpěnlivě věří v nezbytnost hledání boha a překračuje dvě odlišné existence bytí. Potřeby člověka se rozdělují bez jeho vědomého nařízení, nutkání se nepodřizuje času, ani prostoru. Osamělost je uvědoměním si děsu skutečnosti i jeho obrazu v zrcadle, realita nemá žádný pevný bod, vůle se nedokáže vzepřít. Hlavní mužskou postavou je David (velmi dobrý Gunnar Björnstrand), Karinin otec a spisovatel. Osamělost je výsledkem strachu z rozkladu hodnot a z neschopnosti čelit všem důsledkům skutečnosti. V osamělosti skrývá svou zbabělost, v prázdnotě hučí výhružné otázky a zpochybňování. Vykoupit se z odcizení lze přes pochopení a jedinou spásou a světlem smysluplnosti se stává bůh - láska. Výraznou postavou je Martin (stroze důstojný Max von Sydow), lékař a Karinin manžel. Osamělost je výsledkem vymizení tělesné intimnosti ze svazku manželského. S kultivovanou ušlechtilostí snáší svou úlohu s pocitem zodpovědnosti, nespokojenost s vlastní bezradností se občas vyplaví v jízlivé poznámce z trpké příchuti života. Důležitou postavou je Fredrik alias Minus (pozoruhodný Lars Passgård), dospívající Davidův syn a Karinin bratr s literárním talentem. Osamělost je výsledkem nepřítomnosti rodičovského vzoru v bezradnosti zmatků a neznámých vůní procesu lidského dozrávání. Zpochybňuje se autorita, čeká se na slova uznání a pochopení. Probuzená touha tělesnosti chtivě tepe na spánkové kosti a mysl se zmítá ve víru pocitů a pudů, ukojení a provinění. Strach si pečlivě vybírá své chvíle pro své hodování, osamělost bujaře křepčí, smysly hodnot mají nejasně identifikovatelné tvary svého ručení. Bůh se ztratil, zůstal strach a prázdnota a jistou nadějí se stává láska bez nároků. Jako v zrcadle je úchvatným filmem pro intenzivní prožitek psychologického zaujetí osamělosti člověka i svým jedinečně uměleckým zpracováním existenciálního přijetí prchavosti a bezvýznamnosti lidského života. Filozofická exprese! Panna Marie nebyla nevinná... () (menej) (viac)
Velmi kompaktni film. Herecke vykony vsech zucastnenych jen dokresluji mrazivou atmosferu na ostrove. Scena s bohem ( pavoukem ) je nezapomenutelna. Film vice nez o nemoci dcery vnimam pres sobeckost jejiho otce. ()
Reziser se s uchylnou tvrdosijnosti drzi temat osamoceni, neklidu, tmy. Plus prostor pro rozjimani a fantazii. Drazdive a neukojene. Nedokoncene.... ()
Dalsie Bergmanove depresivne prejednavanie existencie ci neexistencie boha. ()
Konečně začínám rozumět tomu proč se toho o filmech pana Bergmana tolik napsalo. Preciznost každého záběru je až neuvěřitelná. ()
Ideje se zračí v hmotném světě jako odrazy na vodní hladině, jako plápolající odrazy světla na stěně. Dva světy - ten věčný, duchovní proti tomu kontingentnímu, hmotnému. A pod hladinou v podpalubí vládně hmota, tělo a sex. Je celé náboženství a víra v Boha jen výplodem extatických stavů nemocné duše? Může umělec zachytit něco nepojímivého pomocí slov složených do vět? / Distinkce dvou světů je v tomto filmů přece jen vyjádřena až moc explicitně (latina versus porno). ()
Šílenství severské Ofélie s dvěma hamletovskými tvářemi, odhalující nenápadné šílenosti dalších postav. Využití filmové scény s možnostmi světelných efektů v divadelně sevřeném příběhu s Bohem za scénou ()
Bergman prý kdesi řekl něco v tom smyslu, že tenhle film byl taková střelecká příprava na Personu. To mi připadá trefné – v Personě se mu povedlo ukázat na plátně nemocnou duši přímo, zevnitř, kdežto Jako v zrcadle je pořád ještě pohled zvenčí, i když velice působivý, se záblesky pozdější režisérské magie a přenádherným violoncellem. Ode mě silné tři hvězdičky; kdyby to nebyl Bergman, který jinými filmy dokáže úplně převálcovat, možná bych dal i čtyři. ()
Úžasné!!! Úžasná a kársná, působivým stylem bezmocná Harriet Andersson... 95% ()
typické bergmanovské ingredience - opuštěný dům na ostrově, odcizené vztahy (zde hlavně mezi otcem a dětmi, počínající odcizení mezi manžely, ale přetrvávající důvěrnost mezi sourozenci), hledání Boha (ale s tím pavoukem se Bergman snad musel inspirovat u Dostojevského, nebo to byla náhoda?) i smyslu bytí. Karinina nemoc se stává katalyzátorem všech vztahů a přes neveselý konec tu zbyl i prostor pro naději (aspoň pro syna), což nebývá u Bergmana pravidlem. V první polovině se toho opravdu mnoho neděje, ale druhá všechno vynahradí, propad do nemoci je natočený skutečně sugestivně. Na tradičně skvělou kameru snad ani netřeba upozorňovat. ()
Soužití s psychotikem je příšerná záležitost.Ať už je to kterýkoliv člen rodiny.Bergman zvolil dceru, která je sice ve věku, kdy již nepotřebuje vychovávat, ale potřebuje, a to naléhavě, lásku a porozumění.Sakra, ale co je láska a porozumění z pohledu duševně nemocného člověka? Ví to snad někdo? Režisár nás vodí na okraji, a snad i za okrajem tohoto šíleného úkolu..Ostrov, a v té nejhorší fázi vývoje vztahu pak ztroskotaná loď.Silné symboly zničující opuštěnosti a nepochopení toho, co snad ani pochopit nelze.Kdo z nás "tam" byl a vrátil se?Z filmu jde hrůza a mráz.A odlet helikoptéry symbolizuje co?Jedinou cestu-zbavení se.Nebo něco jiného.Jsme slabí, když se odvracíme.Je mi z toho filmu smutno. ()
jeden z bergmanových najsilnejších a najťažších filmov aké som vôbec mal možnosť vidieť. film plynie veľmi pomalým, tarkovským tempom, čo vám nedovolí takú pálku pozerať naraz. výkon harriet andersson je jeden z maestrových najväčších triumfov od objavenia liv ullmanovej. neskutočná sila a záverečná scéna ma zabila. bravo. ()
Strávit nějaký čas sám na malém ostrově je můj tajný sen. Sice bych se z toho mohl brzy pomátnout na rozumu, nicméně alespoň bude na světě o jednoho blázna víc. To je taky případ našich hrdinů. Celou skutečnost ztěžuje fakt, že hlavní hrdinka Karin si povídá s hlasy, které nikdo jiný neslyší. Kdybych navíc žil v takovém zchátralém a pustém baráku, asi bych ty vjemy měl také. Celé to dotváří krásně depresivní černobílá kamera, která divákovi optimismu na života opravdu moc nepřidá. 95% ()
Znovu máme možnosť vidieť jasné a už toľko krát videné variácie Bergmanových paralel. Hľadanie Boha, psychologický rozbor postáv, či vzdialenosť sebe blízkych. A znovu v ničom niet žiadneho prekvapenia. Poctivá filmárska práca u ktorej je zabitý čas hľadanie chýb, jasná pozícia režisér vs. herec, ale bohužiaľ zasa aj libreto, ktoré citmi smeruje do prázdna. ()
Reklama