Ako v zrkadle

Naprosto dokonalý film a troufnu si tvrdit, navzdory obecnému názoru, že velmi pozitivní, na Bergmana až nezvykle. Předně klobouk dolů před tím, jak pečlivě vytvořil své postavy - nejednoznačné jako život sám, přelévající se od pochybností k naději a zpět, ale přesto životných, uvěřitelných a pochopitelných. Navíc schopnost vytvořit tak životaschopné a sdělné drama s využitím pouze jednoho domu na ostrově, čtyř lidí, jedné lodi a jedné makety vrtulníku, bez nutnosti explicitních a rádoby realistických záběrů, to je už podle mne umění nejvyšší. Nu, co tu máme jako hlavní téma? Nemožnost lidí komunikovat mezi sebou. A jako vedlejší pak... Schválně, napadlo vás někdy, že Karin není šílená? Bergman musel číst nějaké vlastní životopisy světců. Tam je to podobné. Čím blíž jste skutečně Bohu, tím rozervanější jste. Se píše v těch knihách. Žijete v hmotném světě této planety a lidí na ní, ale vaše duše už je v jiných sférách. A vy pak připadáte všem kolem sebe jako blázen. Jste mimo realitu. Jako Pavla Bušová (můj Honzík, pokud to bude číst, pochopí) nebo Terezie z Avily, Terezička z Lisieux, Jan z Kříže nebo Padre Pio (pro ty ostatní). Závěrečný dialog je naprosto geniální. Jak to o lásce směšné i vážné, tak to, že Karin díky lásce jich všech byla obklopena Bohem, tak po závěrečné překvapivé a ulehčující konstatování, že „otec se mnou mluvil!“. Protože každá z těch postav má nějaký problém, který teprve postupně odkrýváme. Otec prahne po slávě, ale uvědomí si, že jeho život je prázdný stejně jako jeho vymyšlené knihy bez náznaku skutečnosti a že opomíjel sebe i své děti; Minus kromě problémů se sexualitou, kdy se bojí žen, protože to představuje sex a on se ho bojí jako můj starší syn - dokud nedojde v tom vraku k přechodu do jiné reality, tak kromě toho trpí nedostatkem zájmu ze strany svého otce: tak rád by si s ním povídal o svých problémech, tak rád by ho měl chvilku pro sebe! A protože to nejde, vymyslí a zahraje mu divadelní hru - což je naprosto neotřelý a dokonalý prvek, který jsem nikde jinde neviděl. O Karin už jsem psal, takže zbývá její manžel Martin, skvěle vystižený dokonalým Maxem von Sydow. Ten na vše jde logicky, je pravým opakem duchovní Karin, v lásce vidí jen ten sexuální podtext, a chybí mu jistá podvolenost manželky manželovi. Ale jeho hlavním problémem je, že neumí na věci pohlížet z nadhledu, bez odkazů na rozum a vědu, jinak řečeno mu chybí víra, i když její nedostatek dokáže rozpoznat u druhých. Myslím, že tady Bergman popsal sám sebe. Jinak je vidět, že Bergman měl ženské dokonale přečtené - chvílemi jsem měl u některých scén ze začátku filmu pocit, že koukám na vlastní manželku a její naprosto nelogické chování, resp. říká se tomu ženská „logika“. Určitým způsobem je film i o oběti, často pro vyšší účel: otec chtěl spáchat sebevraždu (oběť), ale díky náhodě, že auto chcíplo, si uvědomil, že tu musí být pro své děti; Karin obětuje manžela kvůli Bohu. Trochu mi vadily inscenační kiksy (v noci je v pokoji otce v jednom záběru okno otevřené, ve druhém zavřené; při scéně s Martinem a otcem na lodi je vidět stín kameramana; ta maketa vrtulníku je až moc okatá) a nelíbila se mi scéna incestu, ale to jsou fakt drobnosti a v případě incestu to mělo svůj důvod nakonec (muselo dojít k něčemu velmi neobvyklému, aby to vyšinulo tu dosavadní uplichtěnou vazbu). Vynahradily mi to jiné scény - nejen v tom prázdném pokoji, ale třeba noční pohled z okna na moře - mělo to v sobě všechny ty pocity, jaké mělo mít. A líbilo se mi, jak Bergman dokáže umělecky inscenovat prosté chvíle našich životů (třeba jak si Martin stříhá večer před spaním záděru), v tu chvíli jsem byl v Poděbradech u babičky kluků, obyčejný večer, jistá pohoda, klid jednoho obyčejného, ale vlastně neobyčejného večera - a tady v té scéně ta atmosféra toho všeho byla. A je tu ještě jedno drobné podtéma (vida, jak mnohovrstevný ten film je!), a to otázka pravdivosti či vyprázdněnosti umění, odtrženosti od reality a skutečného života. --- EDIT: Vlastně v tom filmu všechny postavy dopadly dobře. Martinova víra v logiku a vědu je nahlodána a začíná vidět i duchovní část života. Otec zjistil, že jeho díla jsou prázdná sláma a že by měl najít vztah k dětem. Minus přijme sexualitu jako běžnou součást života a navíc konečně může mluvit s otcem jako rovný s rovným (trochu mi to připomnělo Comeback, když Lexa říká Simoně: "A mami, mami, ty se mnou mluvíš!"). A Karin má, co chtěla, protože nedokázala žít ve hmotném a duchovním světě současně, tak se rozhodla jen pro ten duchovní, i když to znamená pobyt v blázinci. Ale K-Pax byl taky blázen, že? ;-) (22.01.2020) (menej) (viac)